Kamže to jedeš na dovolenou? K moři? Jak vydržíš celé dny polehávat na pláži? To já bych nemohl(a). Dřív jsem se po takové odpovědi cítila divně. Odborníka, který mi doporučí, že bych svou dovolenou měla trávit aktivně, jsem potkala na každém rohu, ale kde bych měla hledat advokáta mého lenošení? Nakonec jsem ho našla. Víte kde? Jasně, na pláži. Pokud máte trochu času, pojďte se mnou prožít chvilku v teplém písku.

Krása pohádkové pláže zklidňuje mou rozjitřenou mysl. S pocitem bezpečí se odpoutávám od přítomného světa. Přistihla jsem se, že stále více času nahlížím jakoby k sobě dovnitř. Vzpomínky na domov se mi mísí s nedávnými zážitky.

Svět za víčky a pod víčky

Jen jeden týden nového života mi stačil, abych si uvědomila, že moje skutečné hodnoty jsou moje vztahy. Kdybych tak měla kouzelný proutek nebo alespoň splnění jednoho přání, okamžitě bych si přičarovala moje nejbližší.

Najednou je jasné, že máloco je tak důležité, jako být součástí vzpomínek mých dětí děti, a/nebo budoucnosti, která ještě čeká moje rodiče.

Šumění oceánu a jeho slaná objetí mi poskytují prostor a klid na přemýšlení. Svět, který se rozprostírá přede mnou, má ve skutečnosti mnohem menší význam než poznání, která se mi odehrávají uvnitř. Jak na filmovém plátně se mi promítají fragmenty získaných životních zkušeností a míchají se s představou o další budoucnosti.

Přemýšlím o své práci, co mě tam čeká, na co se těším a co mě trápí, jen když na to pomyslím. Pokouším se sama pro sebe si pojmenovat, co bych chtěla, aby se stalo. Jakou bych si vybrala budoucnost? Líbí se mi tady. Chtěla bych jezdit každý rok na Sri Lanku a trávit zimní měsíce potulováním po plážích? A bavilo by mě to? Chvíli ano, ale tři měsíce asi ne.

A co bych chtěla dělat jiného, kdybych si mohla vybrat? A co vlastně všechno si můžu vybrat? To je těžké. Když o tom tak přemýšlím, tak skoro všechno. Sama sebe překvapuji, jak je pro mě těžké vyjádřit své přání budoucnosti. Buddho, pomoz! Je snadné sklouznout v myšlenkách k tomu, co bych nechtěla, čeho se obávám a co bych mohla ztratit.

Jaký chceme mít svět? Dobrý, nebo špatný? Vyberme si. Pro obojí je kolem nás dostatek důkazů, stačí je pojmenovat.

Co má pro mě větší význam? Dokážu sama o sobě přemýšlet odděleně jako režisérka o představení pro jednu herečku? Přistihuji se, že si sama a předem zbytečně určuji, že na tohle ještě stačím, ale na tohle už ne, a přitom na to nemám žádný důkaz. Jak to vím? Jsou to přece jen domněnky v mojí hlavě, které jsem si dobrovolně a možná zbaběle či alibisticky stanovila.

Smyšlené vykonstruované domněnky, které tak snadno ovlivňují moje pocity a moji náladu třeba i tady a teď na jedné z nejkrásnějších pláží světa s azurovým mořem u nohou. Je zajímavé zjistit, že obrázek, kvůli kterému cestovní kanceláře vydělávají miliony, tvoří sotva polovinu mého skutečného vnímání.

Rozjímání, které mi dovoluje sladká zahálka, má na moje přemýšlení očistný účinek. Vlastně nic samo o sobě není příjemné nebo nepříjemné, ať už se jedná o procházku po bělostné pláži, šťourání anglických slovíček z paměti nebo dohadování se třeba o hotelovém účtu. Příjemnou nebo nepříjemnou zkušenost z toho dělá jen můj vlastní přístup. Moje mysl a vlastně mysl každého z nás funguje jako výkonný filtr, který si z okolního světa vybírá podle očekávání, které jsme si předem vytvořili. Jaký chceme mít svět? Dobrý, nebo špatný? Vyberme si. Pro obojí je kolem nás dostatek důkazů, stačí je pojmenovat.

Cesta do stavu rozjímání

Jak se stalo, že jsem si takové rozjímání navodila? Pravděpodobně pocitem absolutní pohody. Nikoho a nic jsem neřešila, jen jsem všemi smysly vnímala tady a teď. Hřejivé slunečné paprsky, poddajnost prohřátého písku, hloubku oblohy, chuť a vůni mořské vody a nekonečné šššššš, šššššš, ve kterém se čas zastavil. Má mysl byla otevřená a pozorná k dialogu, který se odehrával uvnitř. Tentokrát nebyl o tom, co dělám nebo nedělám špatně, ale přímo o mně. Kdo jsem? Co hledám? Co čekám? Kam až chci dojít?

Měli bychom věnovat pozornost tělu, mysli i našim zážitkům na prahu vnitřního a vnějšího světa. K tomu potřebujeme chvíle, které nejsou naplněny ničím.

Jestli si mám zodpovědně vybrat, v jakém světě chci žít, měla bych si ho umět představit. Pečlivě si nastavit filtr očekávání, čemu z okolního světa věnuji svou pozornost a jakou si vyberu budoucnost. K tomu si potřebuji dopřát pocit svobody v přemýšlení. Vlastně už dávno někde uvnitř o sobě vím, že takové pocity mívám při bezmyšlenkovitém povalování na pláži, jen jsem si to potřebovala uvědomit.

Až dodatečně jsem ke své radosti zjistila, že na potřebu mého lenošení existuje i odpověď lékaře. Podle Jona Kabat‑Zinna, zakládajícího ředitele Centra pro Mindfulness v medicíně, je třeba mít neustále na paměti, že čím více jsme ve vleku vnějšího světa s jeho novými převratně rychlými způsoby komunikace, s jakými se náš nervový systém nikdy před tím nesetkal, tím důležitější je prostřednictvím kultivace vnitřního světa vytvořit masivní protiváhu, která tiší a vylaďuje náš nervový systém.

Ještě více než kdy dříve bychom měli věnovat pozornost tělu, mysli i našim zážitkům na prahu vnitřního a vnějšího světa. K tomu potřebujeme chvíle, které nejsou naplněny ničím. Okamžiky reflexe, zvažování, přemítání a dumání. Třeba u moře.

A tak na otázku, jak vydržíš celé dny polehávat na pláži, odpovídám s tajemným úsměvem: „Proč? Protože mi to dělá dobře.“

Jaké je vaše místo, kde dokážete zapomenout na celý svět?

V článku je použit úryvek z cestopisu Sri Lanka II aneb cestování s kufrem – zpráva o svobodném rozhodování a jeho důsledcích (redakčně upraveno), který vycházel na pokračování v Pozitivních Novinách.