Když člověk pro samé starosti nemá čas na sebe, tak trochu se sám sobě vzdálí – přestává být pohodový nejen pro okolí, ale i pro sebe. Proč je pro spoustu z nás tak obtížné přestat řešit něco, co si naši pozornost ani nezaslouží? Proč jsme malicherní a na všem hledáme chyby?

„Prý potřebuje, abych zase byla ta pohodová holka, kterou si vzal,“ zněla slova klientky, která mi mezi polykáním slz líčila nedávný rozhovor s manželem. „Kde se to ve mně vzalo? Bývala jsem veselá, uměla jsem se radovat ze života. Teď jen řeším, co nefunguje. Lidi mě štvou, jejich chování mi přijde nedostatečné, manžel málo snaživý a málo láskyplný, jako by moje myšlení bylo nastavené na hledání všeho nefunkčního. Stává se ze mě neurotik.“

Když ztrácíme kontakt sami se sebou, více než na sebe se zaměříme na okolní svět. Dochází k porovnávání a někdy i nezdravé soutěži s tím, co je tam venku. Pokud sami k sobě jednou za čas nepřijdete „na návštěvu“, neuklidíte a neuděláte si v životě větší prostor, možná sklouznete k pesimismu a k tomu, že uvidíte věci přirozeně z té horší stránky. Stejně jako v místnosti, kam přestanete chodit, po měsíci najdete pavučiny a cítíte divný pach zatuchlosti.

Časem sami sobě začneme chybět – projeví se to nervozitou, perfekcionismem, obviňováním a výčitkami vůči našim blízkým. Máme pak tendenci hledat chybu tam venku, protože stejně tak máme pocit, že pro ostatní děláme více a více a stále se nám to nevrací.

Odpojení

Stáváme se malicherní, a i když nejde o nic velkého, děláme často z komára velblouda. Upínáním se na tyto maličkosti (ať už jde o ponožky poházené po bytě nebo týdny nevyměněnou žárovku), které nám otravují život, ničíme to podstatné a hodnotné – vztahy s našimi blízkými a taky vztah, který máme sami k sobě. Za toto chování se totiž zrovna rádi nemáme.

Všechno, co jsem teď popsala, je důsledek toho, že jsme odpojení od svého středu, vlastní přirozené podstaty – dítě uvnitř nás volá po pozornosti, pláče, ale my ho ignorujeme. Je to docela smutná představa, protože se vsadím, že své dítě byste trpět nenechali.

Není tak těžké se od sebe odpojit – řešíte rodinu, práci, bydlení a jiné věci materiální povahy. To jsou všechno externí faktory, ke kterým směřujeme naši pozornost. Občas je ale potřeba nechat věci tam venku být a vrátit se k sobě, ať už jakoukoli formou. Najít, co ve vás vzbuzuje pocit, že žijete, že si sami sebe uvědomujete.

Krásně je to vidět ve filmu Avatar, kdy se bojovník učí být přítomný a koncentrovaný, aby mohl v nebezpečné džungli vůbec přežít. Učí se napojit se na vlastní tělo a intuici, která mu je v mnoha chvílích tím nejlepším pomocníkem. Díky tomu vnímá i pokoru vůči světu, který jej obklopuje, a uvědomuje si hodnotu všeho živého.

Z toho všeho nám samozřejmě vyplývá, že jediným opěrným bodem, na který se v životě můžeme spolehnout, jsme my sami. Navrátit se ke svému středu je někdy velmi náročná cesta, ale jedna z nejdůležitějších – uvnitř sebe máme všechno, co k životu potřebujeme, všechny zdroje, které si zaslouží naši pozornost.

Kdy jsme odpojení? Když ignorujeme potřeby svého těla a své mysli. Pokud to děláme dlouhodobě, jsme vlastně chronicky unavení, stresovaní a nervní. Někdo je od sebe odpojený natolik, že nevnímá ani žízeň nebo hlad, potřebu odpočinku. Touto vnitřní slepotou a hluchotou si jsou lidé schopni přivodit naprosté vyčerpání.

Je dobré mít na mysli, že na všechno, co se nám nelíbí, reagujeme tehdy, pokud v sobě potřebujeme něco sami posílit. Zkuste se sami sebe zeptat, co je to konkrétně u vás.

Sám sobě dobrým rodičem

Najít cestu zpátky k sobě nemusí být zase tak složité. Nabízím vám jednu z technik, která se mně i mým klientům osvědčila. Z nějakého důvodu jsme sami k sobě daleko citlivější a empatičtější, když k sobě přistupujeme v roli rodiče. Všichni víme, co bychom od svých rodičů chtěli dostávat, a je příjemné vědět, že i když jsme nyní dospělí, není pozdě to sami sobě dát.

Jako děti máme silnou potřebu být bezpodmínečně milováni a být v bezpečí. Především ta první potřeba u mnohých nebývá dostatečně uspokojena a máme tendenci si ji během dospělého života různě kompenzovat.

Někdy jsme odmala vedení k tomu, abychom byli hlavně hodný kluk a hodná holka, kteří se chovají správně. Jenže toto chování někdy vede do pasti. Být hodný znamená hlavně uspokojit potřeby ostatních nebo sami sebe potlačit, i když je nám to nepříjemné. Když je pro vás důležité neustále uspokojovat potřeby ostatních nebo řešit záležitosti druhých, můžete se sami sobě odcizit úplně.

Takoví lidé pak často chodí na konzultace a říkají, že vlastně nevědí, co sami chtějí, nevědí, co jim dělá dobře, co jim způsobuje hlubokou radost. Protože se neustále snaží být hodnou holkou nebo klukem nebo možná při jejich výchově chybělo naplnění více potřeb. V určitém momentu, když potlačíte sebe a své emoce na úkor někoho jiného, ztratíte i schopnost vnímat signály, které sami od sebe dostáváte.

Reparenting je název metody uplatňované v psychoterapii, která má za cíl „opravit“ tento deficit a rozvíjet láskyplnější a bezpečnější vztahy. Být sám sobě rodičem neznamená nic jiného než si dát tolik potřebnou pozornost. Stejně jako pečujete například o své děti (dáváte jim najevo lásku, pocit bezpečí, dáváte jim pravidelně jíst, včas je ukládáte ke spánku, pečujete o jejich pohodlí), tak se staráte sami o sebe.

Když jsem se klientky zeptala, jakým je rodičem sama sobě, řekla mi, že velmi nezodpovědným. „Asi by na mě kdekdo zavolal sociálku. Neustále sama sebe urážím, ignoruju únavu, dovoluju ostatním, aby se ke mně chovali neslušně. Nikdy se za sebe nepostavím.“

Aby se z vás nestal věčně nešťastný jedinec hledající nenaplněnou lásku, abyste nešli špatným příkladem svým dětem – je nutné změnit svůj rodičovský přístup vůči sobě. Nemusí se jednat o velké změny, stačí se zaměřit na každodenní, velmi jednoduché postupy. Když je zařadíte do svého života, změna může nastat během týdnů či dokonce dnů.

Co sami od sebe potřebujete jako od rodiče dostat, abyste se na sebe konečně napojili a žili podle své pravdy a svých hodnot? Někdy je to pouze ujištění a podpora, že jste na dobré cestě a že uděláte vše pro to, abyste v tom pokračovali i nadále. Řekněte si to pro sebe, klidně i nahlas a uvidíte, že jakkoli se to zdá zvláštní, tak vaše slova vůči vám mají velkou moc.