Velké množství problémů a potíží, se kterými vyhledáváme psychology, se snažíme vyřešit hlavou. Zřejmě pod vlivem představy, že když si problém řádně analyzujeme a pochopíme příčinu, bude vyřešeno. Protože už budeme vědět, co máme změnit.

Že se nám to mnohdy nepodaří, je známá věc. Zčásti i proto, že změna je fenomén, který zasahuje do všech oblastí našeho života. Odpovědět si na otázku proč není totéž, jako vědět jak. Jak změnit přístup, co se sebou udělat, jak sám sobě bráním atd.

Ale ani tyto odpovědi mnohdy nestačí, protože jsou to pořád jen informace, které máme v hlavě. Víme, co bychom měli udělat i co nám brání. Ale zůstáváme stát. V našem hledání způsobů, jak plněji a kvalitněji žít, může být zajímavé rozšířit naše možnosti o další vrstvy prožitků… Co mám na mysli?

Život pěti smysly

Naše mentální schopnosti jsou jen jedním z center inteligence. Pravda, používáme ho nejvíc a je v naší kultuře nejvíce ceněno. Méně využíváme celé spektrum informací, které nám nabízí moudrost našeho těla, které se vyvíjelo tisíce let.

Nechci v tomto krátkém zamyšlení mluvit o množství technik, které nám mohou pomoci využít potenciál a kapacitu našeho organismu nejen si pamatovat, ale i léčit a uvolňovat zatvrdlá místa v našem bio‑psycho‑sociálně‑spirituálním systému. Rád bych ale připomněl něco, co asi všichni víme, ale možná málo využíváme.

Vůně živého jara dělá něco dobrého s naší psychikou. Nese v sobě naději, že zase může být dobře.

A jsme u jednoho z nejméně používaných smyslů, kterým disponujeme. Čich. Ve většině případů ho nepotřebujeme k přežití (i když v hořícím domě nám poslouží dobře), protože se více orientujeme zrakem, sluchem, hmatem. Ale je to smysl, který má (i fyziologicky) blízko k emocím a emočním prožitkům a vzpomínkám.

Vzpomeňme si třeba na vůni buchet, co dělala maminka, když jsme byli malí. Nebo vůni moře, vánočního stromku, letní louky. I v běžné řeči používáme obraty typu „nemohu ho/ji ani cítit“ a nemáme tím (pravděpodobně) na mysli tělesnou hygienu. „Jak se cítíš“ je otázka na pocit, který má svou vůni nebo pachuť.

V době, kdy píšu tento článek, je začátek května. Všechno kvete, jak květnu přísluší. Moc ale nevídám lidi, co by se u těchto květů zastavovali. Pořád někam spěcháme, jako bychom neměli oněch 20 sekund na to, abychom přičichli k vůni, kterou nenahradí žádný parfém. K vůni živého jara, která dělá něco dobrého s naší psychikou.

Pokud mi nevěříte, využijte čas, než vše odkvete, a zkuste to. Neřešte, co si o vás budou myslet lidé okolo. Jak říká jedno přísloví: Kdo chce jít k prameni, musí jít proti proudu.

Krátce přičichnout, to si ještě občas dovolíme. Ale nechat vůni prostoupit celou naši bytost, to chce nejen projevit ochotu na chvilku vystoupit z proudu povinností, setkání a úkolů, ale hlavně dopřát si vnímat sladkost, která je zde přítomná.

A která v sobě nese naději, že po zimě vždy přijde jaro, po těžkých časech lehkost a že může být zase dobře. A kdo ví, třeba vám po pár takových přičichnutích, přijde na mysl řešení situace, nad kterou už dlouho dumáte.