Cítím, co cítíš ty

V běžné řeči se tomu říká empatie, buddhisté to nazývají soucit. Většina z nás se dokáže podívat na svět očima někoho druhého. Když tato schopnost chybí, vytváří to pro daného člověka obrovské omezení v mezilidském kontaktu. Navenek to může vypadat v lepším případě jako některá porucha z autistického spektra, v horším jako sociopatie.

Empatie se často spojuje s takzvanými zrcadlovými neurony.

Můj mozek prožívá, co děláš

Zrcadlové neurony máme my lidé a minimálně některá zvířata. Tyto neurony se aktivují nejen tehdy, když něco konkrétního děláme, ale také tehdy, když se díváme na někoho jiného, jak danou činnost provádí. Když někoho vidíte, jak zvedá šálek kávy, ve vašem mozku se sepnou určitá centra, která by se aktivovala, kdybyste po kávě sahali sami.

Dodnes se vedou spory o to, jakou funkci vlastně zrcadlové neurony mají. Někteří vědci tvrdí, že díky nim rozumíme činům druhých. Můžou hrát roli při tom, když se děti učí mluvit.

Podle italského neurovědce Marca Iacoboniho jsou klíčové pro jakoukoliv orientaci v kontaktu s lidmi i zvířaty: „Bez zrcadlových neuronů bychom pravděpodobně byli slepí k činům, záměrům a emocím druhých lidí. Zrcadlové neurony nám nejspíš umožňují porozumět druhým díky jakési formě vnitřní imitace činů druhých, což nám umožňuje simulovat jejich záměry a emoce, které jsou s těmi činy spojené. Když vás uvidím se usmívat, moje zrcadlové neurony pro úsměv se aktivují a spustí kaskádu nervové aktivity, která ve mně evokuje pocity, které si obvykle spojujeme s úsměvem. Nemusím složitě usuzovat, co právě cítíte. Bez námahy a okamžitě, byť samozřejmě v méně intenzivní formě, prožívám to, co prožíváte vy,“ říká Iacoboni v rozhovoru pro Scientific American.

Čím lépe se dovedeme vcítit do kůže druhého, tím adekvátnější může být naše reakce. Nejen že můžeme vyhodnotit, že se nám druhý chystá ublížit, a zabránit mu v tom. Ale také lépe poznáme, co v danou chvíli potřebuje náš partner.

Vzájemné vylaďování se odehrává v celém lidském organismu.

A to i tehdy, když o nějakých událostech pouze slyšíme někoho vyprávět.

Když se klientovi zrychlí tep, zrychlí se i terapeutovi

Když finský psychoterapeut Jaakko Seikkula zkoumal, co se děje v konzultační místnosti mezi terapeutem a klientem, ukázalo se, že se na sebe nalaďují už na úrovni autonomní nervové soustavy.

Jak výzkum probíhal? Na terapeuta, klienty i na tým přihlížejících výzkumníci aplikovali různá měřicí zařízení. Stroje měly zachycovat fyziologické změny v těle jednotlivých účastníků sezení. Puls, dech, kožní vodivost – tedy tělesné projevy pocitů.

Pak probíhalo běžné sezení. Klienti vyprávěli o svém životě, o minulých zážitcích i o současných obtížích.

Po skončení sezení se výzkumníci dívali na naměřené křivky. A zjistili, že fyziologické projevy terapeuta kopírují pocity klienta. Rozdíl byl v intenzitě pocitů – klienti logicky prožívali pocity silněji a byli ve větším stresu. „Kopce“ a „údolí“ v naměřených hodnotách tepu nebo kožní vodivosti ale vypadaly velmi podobně.

Naslouchající partner spoluprožívá příběh s vámi

Mohlo by se říct, že terapeuti jsou na takové vyladění vycvičení. Pracujeme ostatně sami sebou a svými vlastními emocemi.

Ale podobné korelace se objevily i u partnerů v párové terapii nebo u lidí, kteří byli pozvaní, aby sezení přihlíželi. Samozřejmě tehdy, když byli ve skutečném kontaktu. V párech se objevila synchronicita v kožní vodivosti u 85 % párů. Nejvíce byl na klienty vyladěný koterapeut nebo koterapeutka – tedy člověk, který terapii sám přímo nevede, ale pozorně naslouchá a občas do procesu vstoupí s nějakým shrnutím nebo vlastní myšlenkou. O trochu méně podobné křivky kožní vodivosti měl hlavní terapeut s klienty. Partneři přicházející do terapie byli na sebe vyladěni ze všech zúčastněných nejméně, ale přesto prokazatelně jejich těla kopírovala pocity toho druhého.

25. – 28. září 2020

Praktická emoční inteligence (seminář)

Jan Vojtko

Podle dialogického přístupu k psychoterapii je tento ztělesněný dialog naprosto přirozený každému člověku už od narození. Celým svým tělem a nervovým systémem vstupujeme do kontaktu s druhými. Kontakt bytostně potřebujeme – toužíme po tom, aby nás někdo vnímal, slyšel a odpovídal nám. A když se to podaří, je takový kontakt sám o sobě léčivý.

Takže když má partner depresi, mám do ní upadnout taky?

To určitě ne. Ostatně stejně jako o máločem v lidské duši se o vylaďování v emocích dá mluvit absolutně. Když uvidíte partnera panikařit, dost možná sami zůstanete v klidu a pustíte se do dospělého řešení situace – protože vám prostě dojde, že oba panikařit nemůžete. Postavíte se do role rodiče a zachováte klid v situaci, ve které byste se jinak sami báli.

Náš organismus je nastavený nejen tak, aby se vylaďoval na druhé lidi, ale především tak, aby chránil sám sebe. Je to vidět třeba u partnerů a blízkých osob lidí s depresí. I deprese je nakažlivá. Ale nikdo ji spolucítit nechce. A tak obvykle začnete bránit sami sebe. Stáhnete se z kontaktu s depresivním člověkem. Ať už reálně (přestanete ho navštěvovat), nebo psychologicky (třeba ho začnete přesvědčovat, že věci nejsou tak černé, a nevnímáte jeho realitu). Vykopnete sami sebe do aktivity nebo se snažíte aktivizovat přítele, který je sám na dně.

Není třeba se za to cítit špatně. To se vás vaše tělo snaží ochránit. Depresivní člověk přitom kontakt potřebuje. Ale musíte ho dát jen tolik, kolik zvládnete – a starat se přitom i sami o sebe a o to, ať máte kde načerpat nějakou emoční protiváhu.

Zajímavé je i to, že pocitové vylaďování je obousměrné. Nevylaďuje se jen posluchač na vypravěče, ale i naopak.

Už vás někdo nakazil svým klidem?

Jsou lidé, kteří mají dar od narození. Stačí, když si vedle nich sednete, a jste klidnější. Ale je to princip přirozený nám všem. Plačící dítě nejlépe uklidníte, když jste sami v klidu. Máte psa? Když se vyděsí, nejlépe ho uklidníte, když sami zůstanete v pohodě.

Říká se dokonce, že malé děti nemusí být vlastně traumatizované něčím takovým, jako je bombardování v jejich městě. Protože zatím nerozpoznají, co se děje, mohou to vnímat jako dobrodružství nebo hru. Stresující to pro ně začne být tehdy, když vidí a cítí paniku svých rodičů.

Není to ale v protikladu k tomu, co jsme řekli výše? Že potřebujeme, aby byl na nás druhý člověk naladěný? Copak se nebudeme cítit nepochopení, když se náš strach nebo smutek nikoho nedotkne?

Budeme. Podobně jako mnoho jiného v lidské duši je i toto trochu paradoxní.

Protože když vidíme rozrušeného člověka, můžeme se pokusit udělat obojí naráz. Nejdřív chytit kontakt. Nechat jeho rozrušení, ať na nás zapůsobí, vidět ho, vnímat ho. A vyslat nazpátek signál, že ho vidíte a vnímáte. Snažit se jeho rozrušení porozumět. Ptát se. Říct, že chápete, aniž přidáte nějaké „ale“.

A současně je možné se silných pocitů druhého člověka neleknout. Jakkoliv je to zvlášť v blízkých vztazích těžké (a někdy neproveditelné), je možné nenechat se přívalem emocí strhnout ani se jim nezačít bránit. A když už v kontaktu budete a budete chápat, vnímat a spoluprožívat realitu rozrušeného člověka, současně můžete být někde v hlubších úrovních v klidu. Pomůže tomu, když budete dýchat.

Je to trochu zvláštní rada, ale až budete příště potřebovat zklidnit někoho, kdo je právě ve vysokých otáčkách, zkuste ho pozorně poslouchat a místo plýtvání mozkovou kapacitou na horečné přemýšlení o řešení problému třeba jen dýchejte.

Je možné, že se část vašeho klidu přenese na druhou stranu.