Je zajímavé sledovat, jak se mění okruh frekventovaných psychotémat. Před lety to byli psychopati, pak byl dlouho na mušce narcismus a poslední roky scénu vedle traumatu ovládla i vysoká citlivost. Trauma a vysoká citlivost spolu opravdu úzce souvisejí. I ti největší pochybovači o jemnosti nervové soustavy 15–20 procent populace totiž musejí uznat, že je rozdíl, zda klepneme o hranu dřezu nerezovým kastrolem, keramickou miskou nebo tenkostěnnou broušenou skleničkou. Kastrol úder přejde bez povšimnutí, z mističky se může odrazit glazura a sklenička se změní v hromádku ostrých a zraňujících střepů. Střet s tvrdou realitou u lidí s různou vnímavostí vypadá podobně.

Zjištění, že jsem něco mezi keramickou miskou a skleničkou, mi před pár lety na chvíli způsobilo nečekaný záchvat sebeúcty. Ale opět jsem zůstala věrná celoživotnímu zvyku začít něco dělat mnohem dříve než vrstevníci, pak se lehce vyděsit a s chováním odpovídajícím věku začít až poté, kdy jsem daleko za hranicí normálu.

Takže jsem se například ve čtyřiceti začala halit do oděvních kousků vhodných pro domov důchodců, abych o deset později neohroženě vyrážela do světa v přiléhavém overalu s jaguářím vzorem a holými rameny. S přijetím hypersenzitivity to u mě bylo hodně podobné – nejprve nekritické nadšení a velká aktivita v propagaci této strhující novinky.

Jenže pak jsem zavítala do jedné z prvních skupin hypersenzitivních osob a po dvouhodinové ezo‑exhibici dvou Atlanťanů jsem si řekla, že skočím na každý špek. Velká řada pochybovačných až popuzených reakcí psychologů na téma HSP mě utvrdila v tom, že tato cesta k sebepřijetí je slepá. Prostě typy jako já jsou obyčejní neurotici, ale i tak se můžou mít rádi, stačí tuto skutečnost konečně pokorně přijmout.

Zahlcené vzkvétání

Dneska u nás máme Institut pro vysokou citlivost, knihy o hypersenzitivě vycházejí v odborně zaměřených vydavatelstvích a dokonce už máme i české autorky (Lenka Blažejová: Cíťa a Alena Wehle: Citlivka). Jak to, že jsem si zase jednou nevěřila a nebudovala si na tomto nosném tématu budoucnost, když už jsem u něj byla tak brzy?

Věčné pochybování, opatrné mapování terénu a zachycování všech (často falešných) varovných signálů také patří k projevům vysoké citlivosti. Tak alespoň zpovzdálí sleduju dění a čtu novinky na trhu. Třeba knihu objevitelky fenoménu HSP Elaine Aron Vysoce citliví lidé: Jak vzkvétat ve světě, který vás zahlcuje.

Vzkvétala bych fakt docela ráda, ale zatím pořád nejsem schopná odsouhlasit odvážné tvrzení, že vysoká citlivost je dar. Je pro mě dvousečná, jako všechno v životě. Vždy jde o úhel pohledu. Ostatně ani vysoká citlivost neznamená, že její nositel je vědomý a svědomitý anděl. Jen je u lidí s touto výbavou vyšší pravděpodobnost jemnějšího vnímání, nechuti riskovat a zájmu o práci na vlastním duchovním růstu.

Na tom docela usilovně makám, ale přesto jsem občas na zabití. Třeba když přijedu na vesnici, kde zrovna probíhá pouť a do dvou do rána z návsi vříská Já chci žít nonstop. Zkrátka při jízdě na kole stromořadím kvetoucích třešní vysokou citlivost velebím, ve stresu uzávěrky, při vyklízení domu po rodičích nebo při oslavách 700. výročí obce ji proklínám. A všechny moudré poučky jsou mi houby platné.

Rádcové králů

Kniha Elain Aron vyšla poprvé v USA v roce 1995 a od té doby byla přeložena do čtrnácti jazyků. Během těchto necelých třiceti let došlo k mnoha výzkumům, které existenci hypersenzitivity potvrzují. Z nich mimo jiné vyplynula vcelku logická zpráva, že vysoce citliví lidé s dobrým dětstvím na tom v životě bývají lépe než ti běžně citliví, zatímco špatné dětství je může celoživotně poznamenat.

Umím si představit, že rodiči přijaté a podporované vysoce citlivé dítě, které není odmalička nuceno pochybovat o svých instinktech a podprahových zprávách z okolí, v dospělosti všechny dary pořádně rozbalí. Za sebe musím přiznat, že jsem s dceřinou vysokou citlivostí měla dost co dělat, protože mě děsilo, jak moc je mi podobná – rovná se divná.

Kniha má přes 400 stran a je v ní zahrnuto vše, co člověk potřebuje o vysoké citlivosti vědět, aby dokázal přelepit nálepku divného, bláznivého, stydlivého či neurotického laskavějším zařazením. Přijmout skutečnost, že se prostě jen liší způsobem, jakým se v určitých situacích aktivuje jeho nervová soustava, naučit se s tím žít a nevyčítat si to.

Podle jednoho výzkumu se gen vysoké citlivosti projevuje i v tlupách makaků rhesus a je dokonce měřitelný. Ostražitější jedinci mají nižší hladinu serotoninu, která se vlivem stresu ještě snižuje, a tato informace se geneticky předává. Možná má původ už v dávných dobách zrodu indoevropské kultury. Ta se vyvinula z agresivních kočovníků, kteří zhruba před 7000 lety doputovali do Evropy.

I neohrožení válečníci však potřebovali klidné soudce a poradce schopné pečovat o spokojenost běžných lidí, na jejichž práci společnost stála. Od nich se možná nese gen vysoké citlivosti až do současnosti. Zajímavá je i úvaha z knihy Proč se cítíme špatně, když se máme tak dobře? Anderse Hansena, že opatrní a signály nebezpečí vnímající lidé měli větší šanci přežít a předat svou genetickou informaci.

Vadí? Ano, vadí!

Nadměrná stimulace dokáže z často empatických vlídných lidí udělat vynervované jedince, které je snadné za neurotiky či blázny označit. Ostatně zaměňování vysoké citlivosti za neurózu je jedním z negativních stereotypů vnímání citlivých lidí. Neuróza se samozřejmě v důsledku opakované traumatizace může vyvinout, protože to, co ostatním připadá běžné, pro vysoce citlivé lidi bývá příliš intenzivní až nesnesitelné. A ti první nechápou, z čeho tak vyšilujeme, a vytvářejí nám svou kritikou a odsuzováním další nepříjemnou situaci.

Pro ilustraci: nedávno jsem navštívila svou oblíbenou restauraci, která má dvě místnosti. Sotva jsem dostala objednanou pizzu, dorazila skupina lidí mého věku s dámou projevující se jako nezastavitelný chechtací pytlík. Po pátém výbuchu jejího skřípavého smíchu jsem sebrala talíř a přesunula se do druhé místnosti. Udivené servírce jsem na vysvětlenou řekla, že nejsem schopná to hýkání poslouchat. Pohodová slečna vykulila oči a zeptala se: „Jaké hýkání?“ Šťastná to žena, pomyslela jsem si. Neurotička, pomyslela si možná ona.

Dalším problémem je, že jako citlivý přijímač často zachytáváme plané poplachy. Třeba třikrát máme správné tušení, že se něco nepříjemného chystá, a máme možnost včas zasáhnout, počtvrté připomínáme hasiče, kteří s troubením přijeli hasit ohnivý západ slunce. Stejně tak se navzdory řadě nadání můžeme projevovat jako zaostalí nemotorové zejména v situacích, kdy nás někdo sleduje při práci nebo měří náš výkon.

Respekt, nebo antidepresiva?

Ne každý vysoce citlivý člověk byl v dětství přijímán a respektován; ostatně narodí‑li se rodičům s běžnou citlivostí, nemívají pro jeho pláč a mrzutost z každé maličkosti příliš velké pochopení. Takové děti se brzy naučí impulzy potlačovat a neupozorňovat na sebe.

Elain Aron doporučuje korektivní zkušenost, kdy se sami staneme rodičem svého dětského já a konečně si dopřejeme laskavou péči a nekonečnou trpělivost, třeba takovou, jakou často projevujeme blízkým. I naše dospělé tělo neustále zachytává signály sebemenších odchylek od normálu, které mnohé z nás zúzkostňují a po vyhledání lékaře zpravidla skončí bez nálezu.

Nezapomenu na nezřízenou radost, když mi na rentgenu při dost zvláštně vypadajících problémech se zády (díky desítkám let cvičení jógy se prostě předkloním hlouběji než zdravá netrénovaná šedesátnice, i když to bolí jako čert) našli dva zlomené křížové obratle. Konečně jsem si nepřipadala jako hypochondr, jehož mnohá vyšetření končila opatrnou otázkou: A na psychiatrii jste už byla?

Jako klíčové tak vnímám autorčino sdělení: Možná nepotřebujeme antidepresiva. Možná potřebujeme respekt. A s tím je dobré začít sami u sebe. Pokud chcete přeformulovat dosavadní zkušenosti a začít ze své vysoké citlivosti více profitovat, sepište si hlavní události ze svého dětství. Jednu po druhé si je projděte, jako byste sami sobě byli laskavým průvodcem, a zkuste si je přepsat pozitivněji.

• Měli jste šanci v daném věku něco udělat jinak?
• Jak byste potřebovali, aby se k vám okolí chovalo?
• Jak by tato situace vypadala ideálně?
• Vše si zapište a občas se k nové podobě dávných událostí vracejte.

Možná jste některé životní situace zkoušeli opakovaně a vždy jste v nich byli neúspěšní. Ať už to bylo navazování vztahů, mluvení na veřejnosti, nebo zapojení se do skupiny lidí v práci či ve vašem bydlišti. Tak dlouho to nešlo, až jste to vzdali. Co z toho můžete třeba za pomoci terapeuta znovu zkoušet trénovat nebo jakou pozitivní zkušeností nahradit? Co vám naopak jde skvěle?

Stresu se nikdo z nás nevyhne, proto je potřeba si osvojit způsoby, jak ho místo vyhýbání se náročným situacím zvládat. S každým úspěšným vykročením z komfortní zóny budete o něco silnější. Někdo k takovému sebepotvrzení potřebuje roadtrip se dvěma malými dětmi a omezeným rozpočtem po Evropě, jinému stačí jít nakoupit do obchodu, kde to nezná, nebo se vydat autem neznámou trasou.