Bulimie se netýká jen „puberťaček“. S některými ženami žije nepozorována celá desetiletí. Psychoterapie nabízí různá pojetí, jak se s poruchami příjmu potravy vypořádat. Práce s Chiarou, kterou vám dnes s jejím svolením představím, vychází z přístupu analytické psychologie.
Nesmělé zaťukání na dveře. Vchází drobná prošedivělá žena, tipuji tak 45 let. Plachá, trochu jako myška, sedá strnule na kraj gauče a žmoulá v rukách papírové kapesníčky. „Co vás ke mně přivádí?“ ptám se jako obvykle. Má za sebou těžký rozchod. Bývalý přítel byl násilný, dostával záchvaty vzteku a ona už to nemohla vydržet. Přestěhovala se ze severu do Prahy a žije tu pár měsíců korporátní single život. Je o víc než deset let mladší, než vypadá.
Vztahy jí nikdy nešly. Nejdelší byl dvouletý a dopadl skoro tragicky. Už to nechce opakovat. Kdysi chodila k psycholožce, ale nikam to nevedlo. Hledá spásu, má vysoká očekávání. Její projev je iritující. V obličeji je hodně afektovaná, ve velké křeči. Odpovídá stroze, chladně. Možná to bude vliv jiné kultury, ale spíše se bude jednat o nějaký osobnostní rys. Není překvapivé, že pochází z rozvedené rodiny a že vztahy dodnes nejsou ideální.
Když zmiňuje bulimii, bliká mi vnitřní alarm. Poruchy příjmu potravy se obvykle řeší na specializovaném pracovišti, ale ona přichází do soukromé praxe. Konec sezení je nečekaná výzva. Jako terapeut a profesionál navrhuji další postup a možnosti setkávání, jako člověk se však spolupráce obávám. Pro jistotu nabízím, aby si vše dobře rozmyslela a ozvala se za pár dní. Je ale rozhodnutá dorazit příště a trvá na termínu.
Nesycená, neléčená
Prvních několik sezení si prohlížíme její rodinnou historii. Do genogramu (rodinného stromu) zaznamenáváme předky i informace o jejich životech. Doplňujeme novou rodinu jejího otce i bratrovo vážné onemocnění.
Brzy si uvědomujeme, jak málo prostoru ve svém životě měla. Nikam jako by nepatřila. Máma byla upnutá na staršího bratra, táta měl novou rodinu s další dcerou a o ni nikdo neměl zájem. Později dokonce musela odejít z domova, protože si máma přivedla nového muže a pro ni tam nějak nezbylo místo.
Syndrom „černé ovce“ ji pronásleduje i v naprosto nečekaných souvislostech, například když ji vyhodí z jazykového kurzu, protože má „negativní“ přístup. Když mluví o tom, jak střídá bulimické fáze s intenzivním pitím alkoholu, objeví se symbol lahve.
„Jak jste byla dlouho kojená?“ doptávám se. „Asi dva týdny… máma už kojit nechtěla, aby jí to nezničilo postavu.“ Nahlas uvažuji nad tím, jak se asi cítí dvoutýdenní miminko, které je odstavené. Nic, co bychom jako společnost neznali, ale přece: Co prožívá? Co si přeje? Co potřebuje? Co to vypovídá o vztahu matka – dcera?
Má slzy na krajíčku, ale nepustí je. Umí se ovládat, potlačit emoce, aby nikdo nepoznal, co se v ní děje. Večer to zapije. Aby se uklidnila. Pomáhá to.
Pomalu se začíná skládat obrázek nedosycení, který bulimie neustále připomíná. Nedostatek pozornosti, nedostatek péče, nedostatek lásky. Jídlo pomáhá citový „hlad“ na chvíli utlumit, ale pak se dostaví hrozné zjištění, že to vlastně není ono… a všechno musí ven.
Když líčí, jak jí rodiče nedokázali pomoct, i když věděli, že zvrací, soucítím s ní. Začínám k ní cítit mateřský vztah… i přesto, že jsme skoro stejně staré. Začínám rozumět té počáteční nepřístupnosti a strachu, který jsem z ní při prvních sezeních cítila. Bála jsem se, že mě nepřijme… nebo vyvrhne? Že nebudu dost dobrá. To je totiž ústřední téma.
Hra s pískem
Terapeutické pískoviště, hra na písku nebo sandspiel, to všechno jsou označení neverbální techniky, která je v analyticko‑psychologických praxích hojně využívána. Chiaře jsem nabídla, jestli by si nechtěla tento přístup vyzkoušet.
Během pár minut se pískoviště hemžilo různými potvorami a bytostmi. Ona se vidí jako jednonohý pirát s papouškem na rameni a s páskou přes vyloupnuté oko, ale radši by byla jako zabalené opečovávané miminko. Místo mámy máme mravence, místo macechy isopoda – prehistorickou potvoru se sedmi páry nohou, žijící v hlubokých oceánech. A pak je tam ještě had – našeptávač. Na celé toto panoptikum dohlíží z druhé strany Buddha – její budoucnost.
Rozebíráme symboliku jednotlivých postav a uvažujeme o tom, jak patří do jejího života. Pirát jako symbol pro zkušeného raněného člověka, žijícího v samotě na moři, odkázaného na věčné putování – ona jako raněná duše, hledající své kořeny, svou identitu, v dobrovolném vyhnanství. Mravenec – nepatrný hmyz s obrovskou silou, ale lehce zaměnitelný, bez emocí, dělník. Klid a zen Buddhy koresponduje s její orientací na jógu, která je nyní její velkou oporou.
Na závěr vyměňuje hmyz za zvířata, aby byla sestava příjemnější na pohled. Upozorňuji na to, že vybrala savce, a hrajeme si se slovní hříčkou, která se nám do symboliky – ne náhodou – dostala. Opět nás vrací k mateřskému principu. Stopy minulých bytostí v písku ale zůstávají otištěny – tak jako v našich životech. „Jdeme dobrým směrem,“ říká po konci sezení, „bylo to silné.“
(Ne)jsem ženou?
Chiara má problémy s menstruací, někdy nekrvácí třeba čtyři měsíce. Na gynekologii nepůjde, nemá to smysl. Stejně si připadá víc jako muž. Nyní ale menstruovala dvakrát rychle za sebou a… pokaždé u toho nějak byla máma. Zajímavé. Jako by z ní blízkost mámy dělala ženu.
Vztah s mámou je úzký i přes vzdálenost několika zemí, které je od sebe dělí. Každý den si telefonují a Chiara poslouchá mámina trápení s mužem a její stesk po synovi, který jí už několik let nezvedá telefon. Nicméně jejich vztah je prázdný. Mluví o minulosti, o ostatních. Ale nemluví spolu. Začíná jí to lézt krkem.
Využíváme symboliku bulimického procesu a uvažujeme o tom, co všechno v životě „stláská“ a jak je to pro ni nestravitelné. Jak je potřeba si na pomyslný psychotalíř nandávat výživné potraviny a vyvarovat se junk foodu.
Je to otázka hranic – co k sobě pustím a čemu vystavím stopku. Co přijímám a chci trávit, tedy přebírat a vstřebávat? Co je pro mě naopak nevýživné a možná i nebezpečné a strávit nemohu? Odchází s tím, že už nechce být součástí trojúhelníku máma – ona – bratr a neustále mezi nimi mediovat.
Hra na schovávanou
Bulimie je přítomná od prvního sezení. Někdy pěkně řádí, jindy je mírná jak beránek, někdy se ani neobtěžuje dorazit. Typickým projevem poruch příjmu potravy je jejich schopnost ovládnout klientčin (případně rodinný) život. V prvních sezeních jsme bulimii terapeuticky „ignorovaly“. Nešlo o to ji popírat, naopak, bylo pouze nutné nechytit se do pasti toho, že by bulimie „pozřela“ naši pozornost a vložila mezi nás klín.
Pokud se terapeut dostane do role učitelky nebo přísného rodiče, který vnucuje disciplínu, je pak agresivně odvrhnut – je doslova „nepřijatelný“. I přesto, že bulimické ataky byly z počátku našich sezení silné a časté, nebyly život ohrožující. Chiara byla dospělá žena, která s poruchou žila mnoho let a stále fungovala. To vše svědčilo o tom, že má dostatek vnitřních zdrojů pracovat na tématu jinak než s tvrdým režimním opatřením.
Po dvanácti týdnech práce se odvaha zariskovat vyplatila. Chiara poznamenala, že je dobře, že jsme se bulimii tolik nevěnovaly. Před lety kvůli tomu odešla z terapie asi po čtyřech sezeních. Nemělo to smysl.
Nadějné vyhlídky
Během 34 sezení a po 11 měsících práce se Chiara usazovala ve své nové identitě. Našla si novou práci, prošla dvěma vztahy se zadanými muži, aby zjistila, že už ji trojúhelníky nebaví. Získala zdravější pocit vlastní hodnoty, zkušenost, že se jí někdo snaží porozumět, že je někdo na její straně.
Bulimické ataky přicházejí už jen zřídka, ani po alkoholu už moc nesahá. Dokáže udělat vědomé rozhodnutí nepít a nepřejídat se ani v emočně vypjatých situacích. Dokonce se rozhodla zajet za mámou a byla to klidná, milá návštěva. Je projasněná, zlepšila se jí pleť, vyzařuje spokojenost.
Když klientům doporučuji, aby na své psychoterapeutické cestě věnovali alespoň jedno sezení každému roku svého života, je to motivace k tomu, aby proces neopustili předčasně. S Chiarou jsme se trefily na rok přesně. Její poslední sezení odpovídalo jejímu současnému věku.
Pohled analytické psychologie
Analytická psychologie je hlubinným přístupem založeným na práci Carla Gustava Junga. Práce s jídelníčkem, měření váhy či jiné postupy (typické například pro kognitivně‑behaviorální přístup) v práci s poruchami příjmu potravy nemají příliš prostoru.
Důležitým nástrojem analytické psychologie je práce se symbolem: k symptomu nemoci (v tomto případě přejídání, netrávení, zvracení, opíjení se) lze přistoupit jako k symbolu. Za pomoci sémantiky, tedy využitím slovních přirovnání, různých významů slov či obrazů (například láhev alkoholu v dospělosti vs. dětská lahvička s mlékem) se současné problémy propojují s jejich počátky v dětství či dospívání a klienti získávají náhled. Jejich život začne dávat smysl.
Dalším významným faktorem spolupráce je sledování přenosu a protipřenosu. Klienti na terapeuty svou osobností a svým komunikačním stylem přirozeně působí – přátelsky, bojácně nebo třeba útočně. Úkolem terapeutů je vnímat, jak tyto přenosy pociťují. V dalším kroku se terapeut snaží těmto pocitům porozumět, odlišit je od svých osobních témat a nabídnout zpět klientům k dalšímu prozkoumávání.
