Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Benjamin Björklund, www.benjaminbjorklund.com

Člověk a dav

Primitivní povaha kolektivní duše se projevuje v chování davu, každý z nás ji však má i v sobě.

Ze seriálu: Kolektivní duše

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

19. 2. 2018

V dějinách lidstva hrálo zdání vždy důležitější roli než skutečnost. V poslední době jsme svědky poměrně výrazného kolektivního posunu, který je patrný v celé naší kultuře. Ta se stává stále více vulgární, egoistickou, bezduchou a někdy až neuvěřitelně povrchní, naivní a hloupou. Namísto šíření poznání a vnášení krásy do života nabírá kultura podobu podzemní kanalizace, kterou proudí splašky produkované jen proto, aby uspokojily masovou spotřebu. Zejména nyní v období výrazných geopolitických změn a událostí s nimi souvisejících.

Společnost se výrazně polarizuje. Postupně mizí jakýsi dialog mezi těmi, kteří si dali tu práci a snaží se věcem z podstaty porozumět, a ostatní veřejností. Vinu na tomto stavu však nenese věda. Ta neprochází žádným všeobecným úpadkem. Dává nám poznání přírodních sil a vztahů mezi nimi. Nikdy neřekla, že nám přinese štěstí a mír. Naše city jsou jí lhostejné, protože na nich nemůže nic změnit. Na vině jsou zesilující psychologické faktory, které ovládají jak jednotlivce, tak cítění, myšlení a chování davů.

Někdy je přímo strašné myslet na moc, jakou dává člověku společenská prestiž a pevné přesvědčení spojené s krajní omezeností jeho ducha. A přece je třeba splnit tyto podmínky, abychom neznali překážky a dovedli jen chtít. V těchto energických fanaticích davy vyciťují instinktivně svého pána, kterého vždy potřebují, napsal Gustave Le Bon. Nedostatek vědomí sama sebe, primitivismus, povrchnost, absence poznání a z něj pramenícího nedostatku soucitu ukazují dechberoucí skutečnost. Dehumanizovanou společnost, v níž primitivní hlupák je králem a nevědomý dav jeho nástrojem.

Duševní nákaza

Mravní síly, které tvoří jakousi psychologickou páteř vyspělé společnosti, pozbývají moci a slepá síla množství se stává jedinou filozofií a hybnou silou. Lidé mají pocit, že jsou o všem dostatečně informováni, a ti moudří a skutečně vědoucí se stahují do své ulity a s veřejností raději nediskutují, protože argumentace těch, kteří o věci nic skutečně nevědí, je agresivně primitivní, násilná, urážlivá a arogantní.

Výsledkem této situace je nový společenský trend. Lidé získávají pocit, že všechny názory, ať jsou jakkoliv nevědomé a přestože nejsou postaveny na poznání, jsou stejně hodnotné. Přichází doba, kdy někomu řekneš, že to, co tvrdí a čemu věří, nemá s pravdou nic společného, a dotyčný si myslí, že tvrdíš, že jeho život není skutečný. Říct někomu, že nemá pravdu, se považuje za urážku jeho osoby.

Tato staronová skutečnost zaručuje, že každý názor, jakkoli hloupý, bývá ve veřejném prostoru vyslyšen. Následky začínají být vidět všude kolem. Je pravda, že lidé jsou si rovni, ale není pravda, že jsou si rovny všechny názory a postoje, které od nich pocházejí. Demokracie jako soubor uvědomělých morálních vlastností a postojů z nich vycházejících umí pracovat jen s určitou mírou kolektivní neuvědomělosti. Ovšem dnes stojí na prahu nové zkoušky.

Podstatou hromadné duševní nákazy, která se šíří v naší kultuře, je aktivní kolektivní odmítnutí procesu vnitřního poznání, ústící v dogmatické lpění na vlastním názoru i tváří v tvář všem faktům a rozumovým argumentům, podpořené pýchou na vlastní hloupost a nevědomost.

Poznání pravé skutečnosti je otázkou jednotlivce, a nikoliv společnosti jako celku. Pravda je spojena s poznáním, jež je vždy výhradně výsadou vědomé snahy jednotlivce o rozlišení dobra a zla a poznání jejich podstaty. Proces poznání vrcholí v moudrosti ducha a soucitu srdce, jež jsou výslednicí diferenciace vědomí jednotlivce, tedy vědomě získané schopnosti rozlišovat na základě citových hodnot a rozumových úsudků. Rozlišování jako základní vědomá schopnost vede civilizovaného člověka k přechodu od pudového a afektivního k rozumovému a citovému pólu bytí.

Takový vědomý posun od kolektivního k individuálnímu, od afektivního k etickému, od nevědomého k vědomému se neděje náhodou, ale je výsledkem mravního úsilí, jež hlubinná psychologie nazvala individuací, tedy stáváním se jedinečnou osobností. Ve svém výsledku se jednání individualizovaného člověka – celistvé osobnosti – nese ve znamení vysokého stupně osobní kultury, podpořeného upevněním morálního přístupu, sebeovládáním a v neposlední řadě i zpevněním jeho charakteru a hodnotového uspořádání.

Kolektivní duše

Jistě se shodneme spolu s největšími mysliteli, že poznání dává jednotlivci do rukou silný etický nástroj (individuální morální princip), jehož pravá podstata je uvězněna hluboko v kolektivní duši nerozlišeného primitivního instinktivního nevědomí. Naše prožívání a jednání je podmíněno pudovými a afektivními duševními mohutnostmi víc než citovým a rozumovým úsudkem. Více, než si dokážeme představit a přiznat, právě proto, že jsou neuvědomělé.

Při povrchním pohledu vypadá mnohdy pudové jednání jako uvědomělá osobní volba, jako něco naprosto samozřejmého a sebezáchovného, přesto tomu tak není. Jeho působení nás opakovaně strhává do propasti každodenní pasivity a bezmoci na jedné straně, nebo vede k řetězení násilí a agresivního boje bez určující síly uvědomění, bez možnosti volby, rozumového rozlišení a bez síly soucitu na straně druhé.

Dokud člověk nedohlédne, jaké má jeho konání důsledky ve vlastním prožívání, nikdy se nebude zabývat tím, co jeho jednání způsobuje druhým.

Instinkty v sobě nesou nejen obrovské množství primitivní energie, ale mnohdy i velmi složité základní formy projevu. Tyto projevy zobrazující se v představách (chápej – představující se našemu vědomí v mentálních obrazech a fantaziích) nazývá moderní psychologie archetypy. Archetypy jsou tedy duchovní – mentální obrazy našich pudů. Pokud je pud – instinkt základní přírodní hybnou silou, která je v přítomnosti jedincem prožívána, tedy jakousi prožitkovou základnou, pak archetyp je jejím mentálním obrazem.

Oba póly vypovídají o tomtéž, každý však působí z opačné strany. Jejich společné působení můžeme nazvat kolektivní duší. Kolektivní proto, že se její projevy týkají naprosto každého z nás, jsou ve své prapůvodní podstatě stereotypně stejné, a jejich působení na naše myšlení, představivost, citový život a jednání má své stálé, konzervativní a typické projevy. Těmi se budu v tomto textu zabývat.

Afekty a nevědomost

Emancipovat osobnost z podstaty pudových a afektivních reakcí a kolektivních představ, to je pro rozvoj osobnosti téma nedozírného významu. Pohlédneme-li na mnohdy destruktivní a nerozlišující působení emocí, žádostí a averzí na vše, co tvoří náš bezprostřední osobní život, snadno nám dojde, jak podstatné je rozlišit působení těchto sil v nás samotných.

Projevy všech neuvědomělých faktorů zesilují právě během všech bouřlivých společenských, ale i vztahových osobních událostí, v situacích, které se nás dotýkají a vyvolávají mnohdy prudké citové reakce. Primitivní povahu kolektivní duše lze vidět venku právě při projevech davových, avšak její projevy můžeme při velmi dobré reflexi vnímat a nahmatat v sobě. Nejde o to potlačit prožívání a vymezit se přírodě intelektem. Naopak.

Čím více je potlačeno prožívání, tím více neuvědomělé jsou tyto síly a tím snáze jim podléháme, aniž bychom o tom věděli. A o to víc upadáme do chaotické sítě protichůdných nestabilních animozit, které při první příležitosti vybuchují buďto v bezmocné pasivitě a paralýze vědomého já, nebo v nekritické náklonnosti k ideálům, které nemají s realitou života mnoho společného, či v egoistickém a nenávistném boji o moc. Taková je jejich podstata.

Nevědomost je skutečně velmi nebezpečnou zbraní. Ten, kdo pěstuje vědomí, se cítí být svázán morálními konflikty, které mu brání uskutečňovat prvoplánové vášně, averze a žádosti všeho druhu. Zaobírá se city svými i citovým životem druhých a nehledá jen svůj prospěch. Pěstuje v sobě vědomí, že každý čin má svůj důsledek, a proto se musí postavit svým afektům, pečlivě volit a zvažovat svá slova, myšlenky, činy a jejich důsledky. Pravdou totiž je, že dokud člověk nedohlédne, jaké má jeho konání důsledky ve vlastním prožívání, nikdy se nebude zabývat tím, co jeho jednání způsobuje druhým. Do té doby skutečně nikdy. Takový je člověk bez vědomí sama sebe.

Lidé mnohdy velmi rozdílné inteligence, vzdělání a rozdílného vnímání mají velmi podobné pudy, vášně a emoce. To, čím se od sebe odlišujeme, jsou vědomé prvky povahy. Jsou to zárodky individualizovaného myšlení a citů, které se vymanily z vlivu nevědomých pudových impulsů. To, čím se od sebe nelišíme (nebo jen minimálně, zejména jsme-li si rasově a kulturně blízcí), jsou prvky nevědomé povahy. Jsme si podobní ve všem, co je předmětem naší citové, nikoliv rozumové funkce: tedy v náklonnostech, sympatiích, antipatiích a averzích, jež jsou základem afektivního života. I velmi dobří vzdělanci mnohdy nevynikají nad úroveň primitivních jedinců, dostane-li se ke slovu jejich afektivní duševní život.

Ve druhém dílu našeho seriálu se proto budeme věnovat základním vlastnostem primitivní duše. Pokusím se na ni nahlédnout jako na součást stínu a popsat její animální působení v člověku samém, abyste ji mohli v sobě nahmatat a identifikovat. To je základem pro další vývoj a rozlišení vědomého já od primitivních a infantilních obsahů.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz

Kolektivní duše
Seriál

Svými pudy, vášněmi a emocemi se navzájem příliš nelišíme. Kolektivní duše má primitivní povahu.

Pavel Špatenka

  • Štěstí