Proč musíme skoro přijít o život nebo o blízké lidi, abychom si jich více vážili? Proč nejsme schopni takových pocitů v době, kdy je vlastně všechno v pořádku? Můžeme být stejně a hluboce vděční za svůj život i tehdy, pokud se nic takového nestane?
Je to zvláštní, jak náš mozek dokáže pracovat. Čím intenzivnější je emoce nedostatku, smutku, bolesti, tím intenzivnější je prožitek, když se věci zase urovnají. Jinak řečeno – jsme více vděční, když si uvědomujeme, že nic není samozřejmé. A to, že nic není samozřejmé, poznáme jen svojí vlastní, velmi často bolestivou zkušeností.