Ono v podstatě lze s trochou, ale opravdu jen trochou nadsázky říct, že neexistuje dítě, které by od svých rodičů nebylo dostalo na cestu životem spršku ublížení a traumat. Jistě, má pozorování v sobě nesou statistickou chybu, nepotkávám přeci klasickou skupinu lidí, reprezentativní vzorek populace. Přesto si dovolím tvrdit, že ani zbytek lidstva, ten, co nemá svého terapeuta, to nemá zas o tolik jinak. Existuje vůbec dobrý rodič? Takový, kterému jeho děti nemají co vyčítat? Takový, který své potomstvo nějakým způsobem duševně nepoznačil a neposlal je do světa s nějakou tou neurózou v batohu?