Bylo by krásné potkat člověka, který splňuje všechny naše racionální požadavky, shodujeme se s ním v představách o budoucnosti, ve vyhlídkách vzájemného vztahu a i fyzická přitažlivost je vzájemná. Jenže takový soulad je vzácný.

Otázka výběru partnera leží v hlavě nejen většině lidí, ale i odborníkům z mnoha oborů. Každý člověk je jiný a potřebuje v životě něco jiného. Nejde jen o to, jaké má plány a představy o budoucnosti a o podobě partnerského vztahu, ale hlavně jaké prožitky a emoce mu nejvíc sytí jeho potřeby a prázdná místa. Tento proces bývá velmi iracionální a často není vědomě nahlížený.

Podle přístupu k volbě partnera můžeme velmi zjednodušeně rozdělit lidi na dva typy:

1. Jedni hledají partnera v kontextu vlastní představy budoucnosti a tedy i podle předem stanovených kritérií. Mezi ně nejčastěji patří jistoty, shoda ohledně založení rodiny a vstupu do manželství, ekonomické zajištění, vlastnosti partnera apod. V tomto případě sice hraje „chemie“ a fyzická přitažlivost určitou roli, ale ta nebývá klíčová. I když cítí k někomu sympatie a jsou jím přitahováni, neznamená to, že se vztah bude dál rozvíjet.
2. Druhý typ nemívá konkrétní reálnou představu o vlastnostech partnera ani o jeho pohledu na budoucnost, a pokud ji má, pak se jí v konkrétních situacích příliš neřídí. V tomto případě bývá klíčová sympatie, něco jako okouzlení, a fyzická přitažlivost, včetně „chemie“. Volba partnera pak probíhá spíš intuitivně, pocitově, na základě aktuálních prožitků a událostí. V začátcích vztahu tak objektivní kritéria, jako jsou společné hodnoty, plány a celkový soulad páru ustupují okouzlení a prožitkům teď a tady.

Vlastně těžko říct, jestli jde o dva typy lidí nebo o dva typy rozhodování, které vyplývají nejen z povahy každého člověka, ale také z konkrétní situace a osobnosti potenciálního partnera. Stává se, že i když je někdo pevně rozhodnutý, k jaké budoucnosti směřuje, a má jasnou představu svého budoucího partnera, kouzlo okamžiku jeho pohled na věc změní.

Je dobré podívat se, co z toho, co ve vztahu k jinému člověku prožíváme, jsou projekce našich vlastních nedostatků a neuspokojených potřeb nebo přání, a co jsou opravdové prožitky vyvolané osobností druhého.

Někdy stačí, když slyšíme příběh kamarádky nebo kamaráda o tom, jaké štěstí a euforii zažívá s partnerem, který by racionálně naprosto nevyhovoval očekáváním a představám. A naopak – pokud někdo opakovaně volí partnera na základě aktuálního okouzlení a nevyústí to do plnohodnotného vztahu, začne čerpat inspiraci u těch, kteří volili „rozumem“ a žijí ve stabilních svazcích. Aktuální nastavení se zkrátka docela rychle mění a tyto změny fungují iracionálně.

Váš vlastní ideál

Klíč k odpovědi tedy nezbývá než hledat v sobě samých. Každý z nás je sám na sebe největším odborníkem a nejlíp umí posoudit, co právě on sám chce, potřebuje, přeje si, o čem sní a co ho naplní. Není to vždycky zrovna jednoduché, a možná ještě těžší je zbavit se očekávání a předsudků okolí.

Podlehnout tlaku okolí na to, jaký vztah bychom v určité etapě měli mít a jaké charakteristiky by měl mít náš partner, může vést k velké nespokojenosti.

Společnost celkem jasně vymezuje, jaký je ideální partner, jaké má mít vlastnosti, v čem nám musí vyhovovat, jak má vypadat „správný“ partnerský vztah atd. Něco podobného platí ze strany nejbližšího okolí – přátel, rodiny, spolupracovníků. Tlak názoru ostatních leckdy dokáže s našimi volbami pěkně zamíchat, a to aniž bychom si to uvědomili nebo připustili.

A tím se vracíme k začátku – jde o to poznat, kdo jsme, kým jsme a kam chceme patřit a směřovat. Podlehnout tlaku okolí na to, jaký vztah bychom v určité etapě měli mít a jaké charakteristiky by měl mít náš partner, může vést k velké nespokojenosti, a to nejen proto, že pak často ani nechápeme, co se vlastně stalo a čí je to zodpovědnost.

Stát plně na vlastních nohách a zaměřit se na to, jací jsme, co jsou naše hodnoty a kam míří naše sympatie, ať už ty „chemické“ nebo jakékoli jiné, je asi ve finále mnohem pravdivější a věrohodnější cesta. Jak se říká, mít opravdově rád někoho druhého a pustit ho do svého světa předpokládá mít rád sám sebe, tedy poznat se a jako takového se přijmout.

Navíc je dobré podívat se, co z toho, co ve vztahu k jinému člověku prožíváme, jsou projekce našich vlastních nedostatků a neuspokojených potřeb nebo přání, a co jsou opravdové prožitky vyvolané osobností druhého. Je to asi ta nejtěžší část, která předpokládá hlubší sebepoznání, upřímnost k sobě samému a otevřenost, ale zdá se být tou nejpřímější cestou, která umožňuje co nejsvobodněji predikovat, jestli partnerství bude naplňující a zdravé.

Neměl by chybět ani krok, který se zaměřuje přímo na druhého – tedy pokus o náhled na jeho vztah k nám, na jeho pohled na budoucnost a jeho pojetí vztahu jako takového.

Zamilovaní do vlastních představ

Velká část vztahů končí na tom, že už na počátku stojí téměř nereálná očekávání. Jeden z partnerů do druhého promítá své vlastní sny, kterých nedosáhl, a očekává od druhého jejich naplnění. Jako by ho druhý člověk přitahoval právě tím, že má něco, co sám vždycky chtěl, po čem toužil, ale nedokázal na to nikdy dosáhnout.

Vkládá tak pak zodpovědnost do rukou partnera, který ji ale nemusí přijmout, respektive často o ní ani neví. V takové volbě mohou vznikat ty největší omyly, protože pokud někdo druhý naplňuje něco, co je pro nás zásadní a citlivé, může to na dlouhou dobu přehlušit jakýkoli náhled na ostatní aspekty vztahu: vidíme v něm samá pozitiva, aniž bychom vycházeli z reálné zkušenosti. Potom jako by se partner rovnal našim nenaplněným ambicím.

A tím se dostáváme k dalšímu důležitému aspektu volby partnera, kterým je „moc“ ve vztahu, respektive pocit kontroly a jistoty. Snad každý zná větu, že nejvíc chceme to, co nemůžeme mít. To znamená, že poměrně často pociťujeme atraktivitu partnera podle toho, jak moc je vzácný, tedy nedosažitelný, a to bez ohledu na další kontexty.

Pokud máte pocit, že vám vaše volby nevycházejí, možná je na čase inovovat.

Pokud si tedy někoho vyhlédneme, ale on vyjadřuje menší zájem, než jaký zažíváme my, jako by to v našich očích zvyšovalo jeho hodnotu. To samé platí i opačně, pokud je zase naopak moc aktivní a my se cítíme, že „ho máme jistého“,  jeho atraktivita v našich očích většinou klesá. Tady už jsme opět u projekcí a u procesů souvisejících se sebehodnocením. Volba partnera v tomto smyslu bývá riskantní, jen vzácně může na takové formě přitažlivosti vyrůst pevnější vztah.

Najít toho pravého

Každý z nás ví, že okolnosti navazování vztahů mohou být jakékoli, ale podstatné vždycky je řídit se sám sebou, svými pocity, myšlenkami, přáními a plány.

• Prvním krokem je odmyslet tlaky okolí a podívat se sami do sebe.
• Pak následuje pokus o náhled na to, co pro nás skutečně znamená potenciální partner a co jsou naše očekávání, představy a projekce, které k němu upínáme.
• A neměl by chybět ani krok, který se zaměřuje přímo na druhého – tedy pokus o náhled na jeho vztah k nám, na jeho pohled na budoucnost a jeho pojetí vztahu jako takového.

Jestli při tom bude víc pracovat intuice nebo rozum, vlastně není tak podstatné, protože jde hlavně o to, v čem jsme doma, co je nám přirozenější a tedy i co nám víc funguje. Když totiž bude intuitivní člověk volit racionálně nebo naopak racionální člověk volit intuitivně proto, že by to tak mělo být, jen těžko vybere skutečně partnera, který je „kompatibilní“, a bude se s ním cítit přirozeně dobře.

Vždycky je dobré učit se novým věcem, a tak není od věci koukat trochu kolem sebe a nechat se inspirovat tím opačným typem volby, ale rozhodně nemá smysl nechat se někam tlačit. Pokud máte pocit, že vám vaše volby nevycházejí, možná je na čase inovovat, ale i to musí vycházet z vás a musíte k tomu dojít postupně. Žádný obecně správný recept totiž neexistuje, ten svůj nejlepší má každý z vás v sobě, zbývá ho tedy jen objevit.