Co a jak skutečně vidíme?

Sedíte u večeře. Váš sourozenec, sedící naproti vám, hodí přes stůl jablko. Vy je pohodlně chytnete oběma rukama dříve, než vás zasáhne do nosu. Zafungovala tak dokonale souhra mezi „viděním“ a cílesměrným pohybem.

Holandský badatel Hemke van Doorn si položil otázku: Které složky vidění se na procesu účastní? Dospěl k tomu, že máme dva na sobě nezávislé typy vidění, které však spolu velmi účinně a úspěšně spolupracují.

Podle jeho hypotézy jeden zrakový systém zaznamenává s fotografickou přesností to, co vidíme, zatímco druhý zaznamenává pohyby na pozadí. Oba systémy jsou podle jeho názoru zcela oddělené.

Systém tyčinek na sítnici není tedy podle van Doorna jednotný, některé z tyčinek mají schopnost sledovat pozadí a jiné „načasování“ pohybu před touto kulisou.

Klasickou ukázkou odlišnosti obou systémů je známá optická iluze, jež spočívá v přidání uzavírajících nebo otevírajících se šipek na konci stejně dlouhé úsečky:

Mohlo by vás zajímat

Rozpomenout se na život v sobě

Jak vyléčit trauma? Neřešte traumatickou událost, ale to, co jí stále slouží.

Přečíst článek

Pokud je pokusná osoba požádána, aby řekla, která z úseček je kratší, většinou označí tu horní. Když má ale označit délku úsečky vzdáleností mezi palcem a ukazováčkem, rozhoduje správně, že obě jsou stejně dlouhé.

Zrakový systém pro zachycení pohybu je tedy přesnější a vykazuje menší míru chyb než zrakový systém sledující statickou realitu.

Proto také zaznamená letící jablko, jeho velikost, směr pohybu a vyvolá reflexní odpověď rukou, které jablko v pravý okamžik zachytí. Teprve spolupráce obou systémů zajišťuje, aby se tak stalo přesně a účelně.

Druhý systém – ten „fotografický“ – registruje lokalizaci jablka v reálném prostoru a koordinuje další pohybovou aktivitu rukou. Oči se tak zaměřují současně na různé aspekty téhož úkolu.