Bojíme se létat letadlem, a přitom si na kolo nevezmeme helmu. Máme strach, že nás v zahraničí na dovolené unesou teroristi, ale málokdo se budí hrůzou z představy, že uklouzne v koupelně na mokré dlažbě. Proč nás nepravděpodobné události děsí víc než rizika každodenního života?
Článků a knih o tom, proč je strach přirozená fyziologická reakce a jak to všechno funguje, bylo napsáno už habaděj. Strach souvisí se stresem. Sympatikus, parasympatikus, reakce boj nebo útěk, adrenalin, kortizol. Však to znáte. Pojednání na toto téma tedy nechám povolanějším. Strach je potřeba. Když funguje, jak má, dokáže nám zachránit život.
Když funguje, jak nemá, dokáže nám život pěkně znepříjemnit. Sama dokážu navrhnout stovky katastrofických scénářů, přičemž každý z nich je pravděpodobný asi jako to, že se náš pes naučí přes noc derivovat. Někteří lidé kvůli strachu nechtějí cestovat do zahraničí nebo tam pustit své děti. Jiní mají hrůzu z rakoviny – větší než ti, kteří už ji mají.
Co rozhoduje o tom, čeho se budeme bát? Nabízejí se tři odpovědi.
Jsou toho plné noviny
Jedním z hlavních důvodů, proč přeceňujeme pravděpodobnost výskytu různých děsivých událostí, jsou mentální zkratky (takzvané mentální heuristiky), kterými si při usuzování pomáhá náš mozek. Jedna z nich se jmenuje heuristika dostupnosti.
Při vyhodnocování situace, tedy i její riskantnosti, operujeme s těmi informacemi, které se nám nejsnáze vybaví. A co se nám vybaví, to do značné míry ovlivňují média, předchozí zkušenosti a vůbec to, o čem lidé mluví. A už tu máme problém. Ve zprávách se nepíše o tom, kolik letadel doletělo bezpečně do cíle – nejenže by se to do žádných zpráv na světě nevešlo, ono by to hlavně nikoho nezajímalo.
Když už jste něco stokrát vyzkoušeli a nikdy se nic strašného nestalo, nebudete se bát vyzkoušet to po sto prvé. Domnívám se, že je to jeden z důvodů, proč se lidé nebojí kouřit.
Televize a noviny vědí moc dobře, na co se lidi budou dívat a na co ne, a tak vybírají ojedinělé tragické události. O tragédiích se také lépe natáčí filmy. A když pak vidíme letadlo a zašmátráme v pomyslném šuplíku informací o letadlech v naší hlavě, hned nahoře najdeme obrázky vybuchujících motorů z akčního filmu, zatímco asociace s pohodou a dovolenou, zvlášť pokud nejsme zvyklí létat, je až někde na dně.
Že se o dobrých koncích tolik nemluví zjistíte na vlastní kůži, když začnete hledat na internetu nějakou nemoc (což mimochodem raději vůbec nedělejte – z vlastní zkušenosti prohlašuji, že to škodí zdraví duševnímu i tělesnému). Ti, kteří se z nemoci snadno a rychle vyléčili, nemají potřebu to nikam psát. Na internetu tedy najdete pouze výpovědi pár jedinců, kteří se s nemocí trápí nezvykle dlouho.
Navíc do diskusí o zdraví píše velké množství poplašených lidí s hypochondrickými sklony, kteří z každé bolístky udělají velkou tragédii. Když se jim udělá lépe, na internet už to nenapíšou, už proto, že k nemoci se každý nerad vrací. A když to pak čtete, máte pocit, že ať je vám cokoliv, určitě na to umřete, a že se z toho ještě nikdy nikdo nevyléčil.
Neznám tě, proto se bojím
Druhý velký důvod, proč se lidé bojí nesprávných věcí, je princip známosti. Lidé se nebojí věcí, které znají. Když už jste něco stokrát vyzkoušeli a nikdy se nic strašného nestalo, nebudete se bát vyzkoušet to po sto prvé. Domnívám se, že je to jeden z důvodů, proč se lidé nebojí kouřit (přestože je to mnohem rizikovější chování než cestovat do zahraničí, jezdit na horské dráze nebo létat letadlem). Když už si tolikrát zapálili cigaretu a nikdy se nic nestalo, co by se báli.
Tento princip ovšem můžeme využít ve svůj prospěch: je základem techniky opakovaného vystavení určitému podnětu, které používá kognitivně‑behaviorální terapie. Když se někdo například bojí pavouků, terapeut ho na pavouky postupně navyká, dokud není schopen držet nějakého v ruce. Je poměrně přirozené snažit se vyhnout tomu, čeho se bojíte. Tím se však člověk ochuzuje o nejlepší způsob, jak se strachu zbavit.
Bát se můžete především toho, co se ještě nestalo. Jakmile se to stalo, přijdou jiné emoce, ale ke strachu už není důvod.
Lidé se nebojí běžných věcí – třeba již zmíněné jízdy na kole bez helmy nebo vylézání z vany bez protiskluzové podložky – protože to už mnohokrát udělali a nic se nestalo. Naopak se bojíme událostí, které se v běžném životě téměř nevyskytují. Letecké havárie, uvíznutí ve výtahu, teroristického útoku v okolí, AIDS. Žárliví lidé jsou velmi často žárliví bez jakéhokoliv důvodu.
Lidé se bojí situací, které jsou neobvyklé, které nikdy nezažili, které jsou neznámé, a tím pádem není možné si je vyzkoušet a uvidět, zda je to ve skutečnosti opravdu tak hrozné. Bát se můžete především toho, co se ještě nestalo. Jakmile se to stalo, přijdou jiné emoce (ať už smutek nebo úleva), ale ke strachu už není důvod.
Na začátku článku už jsme uvedli zjištění Fredrica Neumana, že rakoviny i jiných nemocí se občas bojí více ti lidé, kteří ji nemají, než ti, kteří ji mají. Neuman uvádí dokonce případ člověka, který se velice obával, že dostane rakovinu prostaty. Jeho strach se zmenšil po absolvování terapie, ale úzkosti se občas objevovaly nadále. Zmizely tehdy, když daný pacient rakovinou skutečně onemocněl a zjistil, že jeho nejhorší představy o ní se nenaplnily.
Bojíme se, že se stane něco, co je pro nás nepřijatelné. Nepřijetí stojí u kořene velkého množství duševních potíží, nejen úzkosti.
Pokud se děsíme něčeho, co jsme nikdy nezažili, obvykle si to malujeme v těch nejhorších barvách. Zpravidla v barvách horších, než jaké by nás doopravdy čekaly. Paradoxně je proto pro nás dobré své děsivé představy domýšlet do konce.
- „Co když…?“ řekne strach.
- „No, potom…“ řekne rozum.
- „Co když ztratím práci?“ zeptá se například strach.
- „Inu, pak půjdu na úřad práce, projdu inzeráty, můžu si udělat kurz, pustit se do něčeho, co bych dělal raději…“
Když si racionálně domyslíme i ty nejhorší konce, zpravidla zjistíme, že v každém bodě by se dalo ještě něco udělat a že i ten nejtragičtější průběh situace je možné nějak zvládnout nebo aspoň přečkat.
Tohle tedy nikdy
A pak je tu třetí bod. Bojíme se, že se stane něco, co je pro nás nepřijatelné. Nepřijetí stojí u kořene velkého množství duševních potíží, nejen úzkosti. Velmi těžko se přijímá všechno, co ohrožuje naši identitu, naši existenci, náš zaběhlý způsob života. Zkusme se zamyslet nad tím, co je pro nás nepřijatelné. A pokud právě to v nás budí vlnu úzkosti, existuje především jeden způsob, jak úzkost zmírnit, způsob bohužel často bolestný – a tím je právě přijetí.
S přijetím přichází i vděčnost za to, co přesto ještě máme.
Kognitivně‑behaviorální terapeuti radí smířit se s obávanou situací tak, jako by se už stala. Bojím‑li se smrti, měla bych si také napsat parte, naplánovat pohřeb a chodit na hřbitovy. Viktor Frankl přijetí používal v podobě takzvané paradoxní intence.
Ta spočívá v tom, že si říkám: „Udělám přesně to, čeho se bojím.“ Pokud se Franklův pacient bál přiblížit k zábradlí ze strachu z pádu, radil mu, ať si řekne: „Dobře, spadnu. A pokud se náhodou nezabiju, vylezu nahoru znova a skočím ještě jednou. A pak ještě desetkrát.“ Dotaženo do extrému to zpravidla působí tak absurdně, až je to komické. A co je komické, není zpravidla děsivé.
Strach: odtud potud
Résumé?
- Vyhodnotit reálnou pravděpodobnost, že se něco špatného stane.
- Domyslet, co by bylo dál, zamyslet se i nad tím nejhorším možným scénářem a nad možnostmi, které by stále ještě zbývaly.
- Zabránit svodům k vyhýbavému chování a pokud je to rozumné, jít udělat přesně to, čeho se bojím – abych si to vyzkoušel a už se toho nebál.
- Smířit se. Přijetí i toho, že se něco skutečně stát může. Přijetí, se kterým přichází i vděčnost za to, co přesto ještě máme. Na to není návod. S tím se musí každý poprat po svém.
Co považuji za minimum, které můžeme udělat, je čas od času se zastavit a prohlásit k vesmíru něco jako: „Díky, vesmíre, za to, co mám. Přijímám to s vděčností a přijímám i všechno ostatní, co přijde, dobré i zlé.“ Občas se vyplatí přijmout především to, že nemohu mít všechno pod kontrolou a že nám nezbývá než nechat to na vesmíru.
