Nový audiobook: Milování
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Co nás učí sny

Snění je naše příprava na smrt. Proměňuje ego a učí je jiným způsobům prožívání a chování.

14:09
Martin Nawrath

Martin Nawrath

4. 6. 2020

James Hillman je nepřehlédnutelnou postavou západní psychologie a psychoterapie. Nyní, když vychází jeho stěžejní dílo Nová vize psychologie, má český čtenář jedinečnou příležitost nahlédnout do způsobů a kořenů Hillmanova myšlení v celku – chtělo by se říci systému, ale neřeknu to. Jeho vize ale probleskuje všemi knihami a ponořit se do jedné z nich může být dobrou průpravou na tu dechberoucí a radikální vizi, jejíž průvan nám může odnést leckteré jistoty, o které se opíráme.

Kniha Sny a podsvětí je výjimečná tím, že se soustřeďuje na sen. Krouží kolem něj a kolem snového světa, ale tímto způsobem vlastně zespodu – protože z podsvětí – nahlodává systém psychologie a psychoterapie. Hillman nás svým jazykem zavádí za hranice denního světa, do intimity příšeří, melancholie a odvážného a radikálního přemítání, protože jde o přemítání ve viditelné blízkosti zásvětí.

Hillman z pochopitelných důvodů navazuje na FreudaJunga jako pionýry práce se sny v moderní době. Vychází z nich, v jistém slova smyslu je oslavuje – a současně je nemilosrdně podrobuje ostrým řezům, které jdou na dřeň, k jádru toho, čím sny jsou.

Hillmanovým vařením myšlenek obou géniů se v určitém slova smyslu obrací Freudova „biologičnost“ a Jungova „esoteričnost“, aby se spojily v rovině mytologie obrazů svých idejí. Tam jako by přece jen vyprávěly jeden příběh, pravda za vydatného přispění Hillmanova vědomě zakaleného zraku, důsledně přivřených víček, která dokážou vidět archetypické za profánním. Tedy nejen co Freud a Jung o symbolech a archetypech říkají, ale jaké archetypální pozadí jejich myšlenky mají.

To je Hillmanovo nedostižné mistrovství: jeho dvojitá pozornost. Hillman vidí a vždy se dívá minimálně dvakrát, vidí mnohonásobně, mnohorozměrně. Vidí obraz včetně jeho skrytého odrazu. A nutí nás vidět s ním. Může to bolet, ale když přivřete oči, zjistíte, že je to okouzlující a čarovné.

Sen patří noci

Kniha Sny a podsvětí se pochopitelně dotýká zejména povahy snu a snění a jeho vztahu k bdělému vědomí a já. A hned je třeba být radikální a pokud možno přesný. Hillman se zásadně vymezuje vůči „tradičnímu“ způsobu výkladu snu. Nejen že jsou mu cizí jakékoliv snáře. Už samo pojetí toho, že chceme sen vyložit, vysvětlit, interpretovat, považuje za chybné. Tady je jeho velký spor s Jungem. Hillman chápe sny jako to jiné, to druhé – to, co patří noční straně duše. Chceme‑li rukama denního života sen vyrvat noci, dopouštíme se velkého násilí, které je tak běžným chováním a přístupem ega.

Sen, snová práce je prací noci. Noc je blízká smrti v tom, že naše ego se na snové práci nepodílí, je pouze přítomno ve své noční oslabené energii. Koneckonců právě proto sen vůbec může promlouvat. Snění je naše příprava na smrt, protože má podobnou kvalitu. Snění ego proměňuje, učí je jiným způsobům prožívání a chování. Zavádí ho do míst, kde ego není ve své kůži a musí se proměňovat. Musí se učit, jak být s duší, jak být v duši, jak se na ní podílet, jak se s ní spojit, jak být součástí celku, ne ředitelem. Ego je snem rozpouštěno, změkčováno, roztahováno, aby bylo schopno šířku a hloubku duše uchopit, zažít, aby bylo schopno rozprostřít se.

Využívat sny pro vylepšování denního života, pro výkonnost bdělého já, je tedy z pohledu Hillmana zločin. Je to vykořisťování duše, která následně namísto oživení trpí a chřadne. Ego svým výkladem, manipulací, přizpůsobením nočního materiálu opouští podsvětí, opouští svět duše. Analýza snu nemá být jeho intelektuálním výkladem, interpretací, kde cvičíme intelektualitu a vzdělanost ega. Nemáme cvičit své znalosti mytologie. Ty mohou být pomůckou, ale někdy i překážkou.

Mýtická povaha snu mluví sama za sebe. Samotný obraz snu je mýtopoetický. Analýza snu, když už ten termín chceme použít, má spíš než výkladem být bytím se snem, koupáním se ve snu, spojováním se s obrazem, sbližováním se s jeho schopností zachycovat rozporuplnost, komplexitu života, celkovost duše, která obsahuje vše, ničemu se nevyhýbá, vše bere do hry.

Samozřejmě se zde vkrádá nezbytná otázka, k čemu by nám pak měla analýza snů být, jak může být v tomto pojetí užitečná pro život? Otázka míří přímo k podstatě toho, o čem Hillman mluví. Denní svět ho primárně nezajímá. Denní svět se proměnit může, ale pouze tím, že je viděn dvojím zrakem. Zrak dne doplňuje podsvětní perspektiva.

Ve světě, v příbězích, událostech, konfliktech, láskách, nemocech se vždy zjevuje ještě něco „za“. Jedním okem se noříme do obrazu a tím druhým zůstáváme odpojeni. Druhé oko, které patří podsvětní části duše, si jakoby žije svým vlastním životem. Spřádá příběh, spřádá fantazie, které nepatří tomuto světu. Hillmanovi jde především o to druhé oko. Oko, které v podsvětí buduje neviditelně naši věčnou část.

Cesta podsvětím jako říší mrtvých

Ačkoliv mohou tyto myšlenky působit jako přehnané, příliš metafyzické, spekulativní a neposkytující žádnou oporu pro život, není tomu tak. Hillman přizývá na pomoc chápání duše starého Egypta. Jeho kultura se – pohledem té dnešní – až přespříliš zabývala umírajícími a mrtvými. Ano, velmi, velmi jim záleželo na tom, v jakém vztahu člověk svět opouští a v jakém stavu se dostává na druhou stranu.

Zkusme si vzít na pomoc kulturu také vzdálenou a také velmi sofistikovaně zaměřenou na práci s umírajícími, kulturu tibetského buddhismu. Ta je nám paradoxně asi bližší: přece jen se její slovník dostal do slovníku našeho. V obou kulturách, té egyptské i tibetské, existují posvátné texty, které pomáhají duši při přechodu z tohoto světa (takzvané knihy mrtvých). Buddhistický Tibet používá pro různé podoby vědomí pojem Bardo. Zůstaneme‑li pouze u jednoho z těchto stavů vědomí, u Barda snění, rázem jsme Hillmanovi blíž, než by se zdálo.

Hillman vlastně nemluví o ničem jiném než o tom, že je dobré učit se způsobům života a vnímání, které nám přináší sen a snění, protože tento způsob vnímání nám usnadní přechod mezi bardem životabardem umírání. Zatímco výklad snů v tradičním pojetí znamená cestu směrem do života, Hillmanova cesta vede na stranu opačnou, protože mu jde o duši. Sen a smrt se zde zdají jako sourozenci, což odpovídá i mytologické tradici (ThanatosHypnos).

Podsvětí Země

Přestože je velmi těžké vrátit se z Podsvětí na Zem (je to vlastně svým způsobem nemožné a Orfeus o tom ví své), zkusme to. Zkusme to v obrazech toho, co nám brání vidět podsvětním způsobem.

Od archetypů k archetypálnímu

Naše vědou a systematičností vycvičená mysl má sklony k abstrakci. A to bohužel i v oblasti světa duše. Chceme‑li něco pochopit a uchopit, potřebujeme systematizovat, kategorizovat, třídit. Byl‑li pojem archetypu velkým objevem Junga pro psychologii, pak práce s tímto pojmem byla tak trochu jeho umrtvováním. Z termínů Bytostné já, Persona, Stín, Anima se časem staly jakési konstrukce bez masa a krve.

Více energie psychologie věnovala studiu archetypů v hájemství mytologie, místo aby svou pozornost věnovala archetypálnímu tady a teď, tedy archetypům, jak jsou přítomné v naší každodennosti. Archetypálně zažívané obrazy jsou zkušenostně dostupné, jsou smyslově uchopitelné – archetypy samy o sobě nikoliv. Nemáme primárně studovat mytologii, ale mytologické v našich životech.

Mýtus je „spodní proud“ našeho života. To, co život zespodu naplňuje šťávou, energií, co mu dává smysl. Jenže my často vidíme jen ten povrch, ne ten boj bohů, který pak vypluje na povrch jako pěna dní. Mýtus a archetypální je stále živé v našich symptomech a fantaziích, včetně našich pojmových systémů.

Od symbolického k obrazovému

Podobně jako je naše mysl zvyklá zacházet s archetypy, zachází i se symboly. Má ráda abstrakci, protože ta je bezpečná. Abstrakce je známá, protože je ověřena mnohými před námi. Vstupovat do živého obrazu bez příruček symbolismu je nebezpečně nejisté.

Vstupujeme‑li do obrazu, vstupujeme do skutečného nevědomí (a to přece chceme, nebo ne?), a tedy nevíme, kde jsme a co bude. Imaginace nás svým vlastním způsobem vede do hloubky obrazu. Při sestupu do vlastní duše a jejích obrazů svým způsobem musíme zapomenout na to, co ve snech znamená voda, kříž, had, matka, protože je to naše voda, náš kříž, náš had a naše matka, které máme následovat.

Jsou jedineční, nejsou jen abstrakcí ve světě idejí. Jsou živí tím, že jsou svázáni s našimi životy. Naším úkolem je obraz prohlubovat, prožívat, zažívat ho všemi smysly a se vším kontextem. Neodcházet od něj, ale plně jej rozvinout.

Od nevědomí k imaginaci

Cílem snu a jeho prožívání není definitivní „poznání a poznávání nevědomí“, jakási cesta někam, kde nejsme. Cílem je imaginace sama. Imaginace je přírodou v nás, je to náš kontakt s živým světem tady a teď. Slovo nevědomí je prázdným, vyschlým pojmem. Imaginace je živou dovedností, je to tvůrčí činnost.

Obrazy duše a náš vztah k nim je vztah ke skutečným, uvnitř živým postavám. Imaginace není bezbřehé fantazírování či halucinace. Skutečná imaginace má co do činění s pravdivostí obrazů, které se nezjevují jen tak a nemluví jen tak pro nic za nic, náhodně.

Od dvojího k jednomu, od jednoho k mnohému

Další přirozenou pastí naší mysli je náš pozemský dualismus, myšlení v polaritách a jejich oddělování, doplňování, nahrazování, kompenzace. Je‑li něčeho moc, musíme dodat opak. Jsme‑li bílí, je třeba dodat černého. Hillmanovo vidění snění a snu je jiné. Bílé i černé současně.

Sen snese to, co naše vědomá mysl neunese. Obraz drží pohromadě i v polaritách. V tom je děsivě nepochopitelný myslí, která se probouzí do aktivního života. Tam potřebuje oddělovat, dvojí vidění je jí cizí.

Dobře můžeme tuto naši neschopnost vidět v termínu psychosomatických onemocnění. Nejde popsat jedním srozumitelným slovem, které by obsahovalo tělo i duši. Možná někde tady se dotýkáme všech těch historických sporů o to, co je důležitější, skutečnější, co předchází a jaké to bude potom. Neumíme si nepředstavit tělo, stejně jako si neumíme představit duši.

Tato tendence snění a snu spojovat dvojí v jedno vede současně (a možná paradoxně) k chápání jednoho jako mnohovýznamového. Onen posvátný termín Bytostného já, který symbolizuje celost, je zároveň rizikovým faktorem další abstrakce, která má tendenci pestrost pohlcovat. Monoteisticky chápaná duše je hierarchicky chápaná duše. Některé z archetypálních vzorů jako by byly víc, to znamená, že některé překročíme, zanecháme za sebou jako zvládnuté a pochopené, abychom mohli jít dál.

Ustanovujeme linearitu pokroku duševního rozvoje, která je pochopitelně účinnou berličkou, ale špatným učitelem. Až příliš připomíná ideu udržitelného ekonomického růstu, kde jsou ústředním a všeovládajícím dostředivým archetypem peníze, které svou nadřazenou hodnotou spalují hodnotu čehokoliv jiného nablízku.

Hillmanův systém je systémem čarovným. I když jej nazývá archetypální psychologií, vyvarujme se jakéhokoliv pokusu o vytváření systému jako ‑ismu: stejně tak byl Freud Freudem a ne freudismem a Jung Jungem a ne jungiánem. Ismy jsou netrpělivostí ducha. Ismy staví, popisují, normují, systemizují, strukturují v přílišném předstihu před duší.

Má‑li být „systém“ životaschopný, musí vyrůst z „ekosystému“ duše. Ta potřebuje péči, zalévání, trpělivou pomalost a důvěru, že to, co roste, předčí naši primární představivost. Duch si představuje hotové a nutí přírodu naplnit formu. Duše se pasuje přesně, koexistuje s tím, co je kolem ní, vyplňuje pomalu, ale pečlivě. Prorůstá, zaplétá, hledá skuliny, které život nabízí.

Výtvory duše jsou umazané zkoušením, jsou upocené opakováním téhož v jiných podobách, obroušené prolézáním trhlin a prasklin. Duch nabízí a nutí známé, ale bez duše je mrtvý. Duše fascinuje svým překvapením. Přerůstá samu sebe, aby se nadchla pohledem na to jedinečné, kam roste.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Malé starosti?

V životě zažiješ horší věci! Zlehčováním problémů dětí a dospívajících jen prohlubujeme neporozumění.

14 min

Mozek v opravně

Žijete až příliš ve své hlavě? Ovládají vás často emoce? Přečtěte si, jak sjednotit rozpojenou …

23 min

Citlivé hranice

Proč je otázka hranic u vysoce citlivých lidí tak důležitá?

8 min

Samota ve dvou

V závislém vztahu jsme nevěrní sami sobě. Ignorujeme svůj rozum i srdce.

10 min

Umíte se pohádat?

Nebojte se otevřeného konfliktu. Vede ke vzájemné harmonii spíš než tiché dusno.

6 min

Otevřít audio sekci