Určitě jste se s podobným příběhem už setkali. Možná jste o něm slyšeli vyprávět, nebo jste ho dokonce byli svědky. A možná jste ho i sami prožili. Představte si dokonalý pár, vzor spokojeného vztahu – vždy se k sobě chovali hezky a ohleduplně, působili sehraně. Nikdy mezi sebou neměli žádné vážné konflikty. V důležitých věcech táhli za jeden provaz. Zvládli spolu nejednu nepřízeň okolností. Bezmezně si důvěřovali a byli si navzájem oporou a jistotou. Byli nedostižným vzorem pro všechny v okolí. Všichni jim jejich vztah záviděli. A najednou se rozvádějí, protože se jeden z nich z ničeho nic „zbláznil“ a zamiloval se do kolegyně nebo kolegy v práci.
Podobný příběh není nijak výjimečný. Přesto nad ním většina lidí jen nechápavě zakroutí hlavou a hodí ho za hlavu jako další příspěvek do sbírky absurdit života. Jiní si řeknou „pálilo je dobré bydlo“ a tím to považují za vyřízené. Ale skutečně lze celou věc tak snadno smést ze stolu?
Máme tu fenomén, který ničí úspěšné a dobře fungující vztahy – vztahy lidí, kteří mají zdánlivě všechny předpoklady vydržet pohromadě po celý život. Navíc jde o vztahy, které jsou často vzorem a zdrojem naděje pro ty z okolí, kteří v tak harmonickém soužití nežijí.
A tak tento jev narušuje nejen vztahy těch, kterých se bezprostředně týká, ale i důvěru ve vztahy obecně. Pokud se totiž rozpadají i tyto „dokonalé“ vztahy, jak mohou „obyčejní smrtelníci“ uvěřit, že dopadnou dobře ty jejich, které nejsou zdaleka tak ideální?
Ale i tento fenomén má vysvětlení. Jed, který tráví dobře fungující vztahy, je spokojenost a z ní plynoucí zpohodlnění. Největší zákeřností tohoto „vztahového jedu“ je pak fakt, že jej jen málokdo podezřívá.
Oběťmi tohoto fenoménu bývají rozumní lidé s jasně poskládanými hodnotami, dávno „vyblbnutí“, zodpovědní, cílevědomí, charakterní, hodnotově i morálně konzistentní. V podstatě se dá říct ideální partneři do časů klidu i do nepohody. Žijí spořádaný život, vědí, co chtějí a na čem jim záleží, a disciplinovaně na tom pracují. Jsou oddaní rodině a partnerovi. Jednají dospěle – racionálně a účelně, ale umějí být i empatičtí, ohleduplní, vřelí a vstřícní.
Jejich život se řídí hodnotami, které zastávají, je smysluplný a správný. Ale… no, něco mu chybí. Uhodnete co?
Je to vzrušení, riziko a s nimi pocity euforie a radosti. Ten pocit, že žiju – teď a tady.
Životodárný chaos
Žít znamená (také) riskovat – čelit novému, nepředvídatelnému, měnit se, adaptovat se, bojovat (ale ne nutně vyhrávat), usilovat o nové mety (a ne nutně uspět). Život zkrátka není jen bezpečí předvídatelného řádu, ale taky chaos. A v nás lidech dříme jak touha po řádu, tak potřeba chaosu.
Pokud máme mít pocit, že jsme naživu, musí být chaos v našem životě zastoupen. Potřebujeme chaos. Nepotřebujeme ho moc, ale bez něj stagnujeme a nudíme se.
Teorie chaosu nám ukazuje, že chaos umí být ve své komplexnosti tvořivý a originální, neopakuje se. Stejné vstupní podmínky generují různé výsledky, a tak nikdy přesně nevíte, co můžete čekat. Na obecné úrovni sice můžete chování systému v hrubých obrysech odhadnout, ale v konkrétních detailech je chaos vždy originální.
Nuda není rozmar ani rozmazlenost, chrání nás. Klid umí být pro vztah toxický.
Příroda je chaotický systém – je tvořivá, proměnlivá a nepředvídatelná. A člověk, aby přežil, musel se naučit být také tvořivý a adaptabilní. V dynamickém světě není místo pro spokojenost. Spokojit se znamená ustrnout, a pokud ustrnete, přijde někdo s větší vůlí k životu. Ne nutně lepší a vyspělejší, jak ukazuje (nejen) historie zániku Římské říše, jen vitálnější.
Člověk není stvořen pro to, aby se spokojil s tím, co má. Evoluce nás utvářela pro přežití, a pohodlnost není s přežitím kompatibilní. Můžeme buď růst a rozvíjet se, nebo upadat. Nelze si říct „toto mi stačí“ a zůstat stát. Nefunguje to, minimálně ne dlouho. Dřív nebo později vás někdo nebo něco převálcuje – nejdříve je to nuda, náš obranný systém před ustrnutím, následně je to měnící se svět, a to už bývá horší. Změna, nebo zánik – to platí jak pro život, tak pro vztahy.
Vztah nemůže jen „být“. Potřebuje růst a měnit se, nebo skomírá. Potřebuje pohyb, potřebuje ambice. A když mluvím o ambicích vztahu, myslím tím vizi – něco, o co stojí za to usilovat, za čím stojí za to jít. Vztah bez ambic je vztah mrtvý.
Touha po neznámých kontinentech
Spokojený život se po čase stává ubíjející svou monotónností. Je příliš pohodlný a nepřináší nic nového. Vše se v něm opakuje a recykluje. Každý den je víceméně jako druhý. A i když jsou ty dny tráveny smysluplně, tak nás to po čase přestane bavit. Ze života i ze vztahu se tak pomalu vytratí vášeň.
Pokud náš život dynamiku ztratí, máme tendenci si nějakou z nudy vyrobit. Nuda není rozmar ani rozmazlenost, chrání nás. Klid umí být pro vztah toxický. Příliš mnoho klidu a jistoty vytváří podobně toxické podmínky jako příliš málo téhož. Potřebujeme jistoty i výzvy a potřebujeme je ve správném poměru.
Pokud podléháme nudě, potřebujeme něco, co do našeho života vnese nepředvídatelné a originální impulzy. Teorie chaosu by to „něco“ pojmenovala complex chaotic attractor.
Typickým příkladem takového komplexního chaotického atraktoru v kontextu partnerského vztahu je třetí do hry – milenka nebo milenec. Je to rozvratný prvek, který do zahnívajícího rybníčku poklidného života vnese prvek nepředvídatelnosti a s ním… život.
Nepotřebujeme nutně milenky a milence, aby rozvířili stojaté vody. Ale potřebujeme (i) chaos, potřebujeme objevovat a poznávat. Zvídavost je součástí naší podstaty. Když nabudeme dojmu, že ve vztahu už nemáme co objevovat a o co usilovat, máme tendence poohlížet se po novém objevitelském poli. Toužíme po nových neznámých kontinentech, a pokud rezignujeme na jejich objevování uvnitř vztahu, dříve nebo později nás přitáhnou ty mimo náš vztah.
Pak už mnohdy bývá na záchranu původního vztahu pozdě, protože „cizí louka je vždycky zelenější“. Rozhýbat stagnující vztah stojí energii, a ta je u nového vztahu „zadarmo“. V tomto ohledu může starší vztah tomu novému konkurovat jen těžko. Chce to velkou sílu charakteru, aby si člověk nevybral snazší cestu. Proto je mnohem lepší stagnaci předcházet, než pak řešit její důsledky.
Zajímavé časy na vás!
Jak na to, už jsem tu naznačil. Vztah potřebuje ambice – být v pohybu, mít cíl, k něčemu směřovat, objevovat, riskovat. Ambiciózní vztah potřebuje ambiciózní partnery, kteří mají touhu prozkoumat, kam až se dá ve společném úsilí dojít. Ty správné ambice jsou ale poháněny zvídavostí, ne nespokojeností.
Kdo není zvídavý, koho nic nenadchne, nepřekvapí a nevyburcuje, ten je vnitřně mrtvý. Takže pokud ve vás partnerství nevyvolává touhu objevovat a jít dál, pokud netoužíte po ničem jiném než po klidu, pak jste pro vztah mrtví a vztah posléze odumře s vámi, byť mu to trvá někdy ještě i pár let.
Pokud chcete vztah uchránit stagnace a úpadku, najděte si cíl, o který můžete společně usilovat, a pusťte se do něj. Vztah bez cíle je vztah bez budoucnosti.
Jestli tím cílem bude dosažení něčeho konkrétního (např. vybudování domu, výchova dětí, spoření na společnou cestu kolem světa…) nebo to bude snaha růst a učit se (třeba laskavosti, otevřenosti, blízkosti, empatie…) je celkem lhostejné. Vyberte si formu, která vám vyhovuje.
- Máte něco, co byste od života chtěli?
- Místo, kam jste vždycky chtěli jet?
- Sen, který jste si vždycky chtěli splnit?
- Zkušenost, kterou byste chtěli zažít?
Dejte si do společného programu záměr všemi silami se snažit tyto sny jednomu i druhému vyplnit, a získáte pro vztah motor na léta.
Buďte aktivní. Ryze české hodnoty „klídek a pohodička“ jsou sice lákavé, ale pokud je obojího moc, rozhodně to neprospěje ani vám, ani vašemu vztahu.
Takže vám závěrem přeji slovy Terryho Pratchetta: „Zajímavé časy na vás!“
