Víme, co dělá náš život šťastným? Je to opravdu to, do čeho den co den vkládáme spoustu energie, myšlenek i emocí? Čemu věnujeme to nejcennější, co máme – náš čas?

Děláme to vše z vlastního přesvědčení, s vědomím smyslu, nebo jen proto, že nám někdy někdo vnuknul představu, že právě tak je to správně?

Většinou náš život tvoří tajemně namíchaný koktejl z mnoha ingrediencí, kde jen těžko rozpoznáváme, co vychází skutečně z nás samých, co jsme přijali od druhých či co děláme druhým navzdory. Dojdeme‑li ale do bodu, kdy se v tom všem přestáváme cítit dobře, začneme se zamýšlet nad tím, co je to pro náš život opravdu důležité.

Americký psychiatr Robert Waldinger se stal vedoucím nejdelšího výzkumu vývoje člověka, zkoumal vybrané osoby dlouhých 75 let. A na základě tohoto výzkumu dospěl k jednoznačnému závěru: šťastnějšími a dokonce zdravějšími nás činí kvalitní vztahy. Dobrý život je postaven na dobrých vztazích.

Z toho vyplývají tři zásadní skutečnosti:

1. Společenské vztahy nás naplňují, samota zabíjí.
   
2. Zásadní roli hraje kvalita blízkých vztahů, nikoli kvantita nebo úřední závazek.
   
3. Dobré vztahy ochraňují nejen naše tělo, ale i mozek a udržují do pozdního věku také naši paměť.
   

Kdo tedy dospěje ve zdravého, šťastného osmdesátníka? Podle Waldingera ten, kdo byl jako padesátník spokojený ve svých vztazích, kdo do nich neváhal investovat svůj čas a energii.

„Námaha vynakládaná k udržování rodiny i okruhu přátel nebývá vzrušující ani okouzlující,“ říká Waldinger, „je celoživotní, nikdy nekončí.“ A čím dříve si to uvědomíme, čím dříve začneme, tím lépe.

To opravdu důležité

Abychom pěstovali dobré vztahy, nemusíme přestat chodit do práce nebo skoncovat se svými koníčky: naopak to jsou ta místa, kde můžeme své přátele nebo i budoucí partnery potkat. Zároveň ale už v nějakých vztazích žijeme, a tak je třeba dát si pozor, abychom je kvůli pracovním či zájmovým aktivitám nezanedbávali. Ty skutečné, hluboké, pro nás životně důležité.

Zamysleme se ale ještě dál. Ztotožníme‑li se s přesvědčením, že právě vztahy jsou to hlavní, na čem opravdu záleží, nezbaví nás to dalších otázek, dalších rozhodnutí, i když nám je to může podstatně ulehčit. Většina z nás ale nechce žít romantickou představu o lásce v bídě.

I zde nám pomohou najít odpověď psychologické výzkumy, které dokládají, že existuje relativně nízká finanční částka, se kterou jsme schopni pokrýt nejen nezbytné potřeby bydlení, oblečení apod., ale i běžná materiální přání a touhy. Navyšování tohoto příjmu, zvětšování domů, zvyšování počtu aut či dovolených již nenavyšuje prožívání pocitu šťastného života.

Po roce 1989 se i u nás objevil termín dobrovolná skromnost. Obecně to není žádné nové téma, můžeme ho najít u filozofů od nejstarších dob a samozřejmě v náboženství. Zastavme se ale u jeho současné podoby.

U nás se dobrovolné skromnosti velmi podrobně věnuje bioložka, socioložka a environmentalistka Hana Librová. V rozpětí více než dvaceti let zachytila životy rodin, které se v porevolučním Česku pro dobrovolnou skromnost rozhodly. Opustily města, vzdaly se mnoha moderních vymožeností, snažily se o samozásobitelství.

Pro tento životní styl se často rozhodují lidé finančně zabezpečení, kteří chtějí ze stereotypu dalšího hromadění vykročit. Dochází tak k určitému paradoxu – přebytku finančních prostředků. A tak se místo do věcí začíná investovat do zážitků.

Slučuje se ale s šetrným způsobem života návštěva drahé bio restaurace dovážející suroviny z celého světa či lyžování na ledovcích? A přinese nám neustálé vyhledávání nových a nových zážitků to kýžené štěstí?

Napřed mít, potom být

Nedávno jsem si poslechla rozhovor s „bezobalovou guru“ Beou Johnsonovou, která dokáže velmi nadšeně propagovat svoji filozofii života bez odpadů jako spásu pro planetu Zemi. I ona věří na zážitky a bez uzardění vypráví, že syn dostal k narozeninám let vrtulníkem. Osobně mi to přijde spíš jako námět k zamyšlení než něco, co bych chtěla následovat.

Většinou se nejdřív snažíme mít, a pokud zjistíme, že nám to štěstí nepřinese, jdeme po zážitcích. Není to ale jen další krok do propasti? Záleží samozřejmě na tom, co se pod tím zážitkem ukrývá, ale zpravidla tím není myšlena dlouhá procházka s manželem, kdy bychom si hluboce popovídali, nebo hraní Člověče, nezlob se po večeři. Musí to být opravdu „něco“. Něco drahého, výjimečného, adrenalinového. Nejlépe každý víkend. Když to z nějakého důvodu nejde, přichází staré dobré prázdno.

Vše je na nás. Co je pro nás důležité, v čem vidíme smysl. Nikdy ale není na škodu podívat se i na zkušenosti ostatních. Zvažovat, ne slepě přejímat. Hledat, co osloví naši duši, v čem vidíme smysl, který nás možná i přesahuje.

Pestří a zelení z knih Hany Librové se postupně odklonili od přísně alternativního života a změnili se na vlažné a váhavé, aby se dnes stali věrnými a rozumnými. A těmi se staly i jejich děti. Byť nejdou rodičovskou cestou, své rodiny oceňují, vybírají si to, co s nimi souzní a rodiče vidí jako milující, podporující a inspirativní.

Byly to rodiny, které kladly velký důraz na vztahy. Byly soudržné, promýšlely, aby jejich životní styl byl v rovnováze, a jejich děti to přijaly jako něco samozřejmého. Dostáváme se tak na začátek: ne věci, ne zážitky, ale vztahy jsou tím hlavním a nejdůležitějším. Přesto i to „nedůležité“ k životu nutně potřebujeme. V jaké míře, to bude zase záležet jen na našich prioritách.

Nemusíme jít do extrémů a nemusíme dávat celému světu najevo, že já to dělám nejlíp, a kdo to dělá jinak, dělá to nutně špatně. Klidně se může stát, že se naše postoje a priority budou přeskupovat a měnit, a je to tak v pořádku. Protože jedině tak můžeme růst.