Každý člověk prožívá svá vlastní trápení. Trápíme se z různých důvodů a pro různé věci a přemýšlíme, jak to druzí dělají, že to NĚCO, co nám chybí, oni mají. Není to nutně závist nebo nepřejícnost, spíš naše vnitřní dětinské přání dostat to, o čem si myslíme, že to nutně potřebujeme. Každý z nás v dětství přijal určitou strategii, která se mu osvědčila nebo alespoň zmírnila jeho bolest z nedostatku, a tuto svou strategii praktikujeme i v dospělosti, aniž bychom si to uvědomovali. Život nám ale bez ustání nabízí příležitosti, jak své vnitřní vzorce pochopit a přetvořit.
Začátkem roku jsem se připojila k větší skupině rodin s dětmi, abych v jejich společnosti strávila týden na horách. Tuto akci každoročně pro své blízké pořádá moje kamarádka se svým manželem a já jsem jejich pozvání vždy s díky odmítala. Zimní sporty nijak zvlášť neovládám, nemám řádné vybavení ani peněz a času nazbyt. Moje děti jsou dospělé a ani partner po takovéto dovolené netouží.
Letos se ale události v mém životě uspořádaly tak, že jsem se navzdory tomu všemu rozhodla jet. K dětem mám citově blízko. Ve volném čase pro ně píši pohádky, vymýšlím zábavu a napadají mě různé hry. Ve své podstatě toužím po tom dělat něco pro blaho společnosti právě skrze děti. Vyjela jsem tedy na hory s představou, že budu mít příležitost všechny hry, co jsem pro děti vymyslela, prakticky vyzkoušet.
Věci se ale odehrály docela jinak. Děti byly příliš malé – a ty, co mým představám věkově odpovídaly, byly stále venku nebo se bavily po svém. Společenskou místnost zabrali chlapi pro stolní tenis a jídelna byla neustále obsazená strávníky. Teprve až ke konci týdne jsem se osmělila a pokusila se o improvizaci. Tehdy se mi podařilo použít veškeré materiály, které jsem pro děti přivezla.
V tom chaosu jsem ale nebyla schopna jakýkoli plánovaný program uskutečnit. Děti se mých „pohádkových materiálů“ zhostily více méně po svém. Celý večer panovala krásná, pohádkově tvůrčí atmosféra, nicméně na moje vlastní, dlouhodobě připravované projekty nedošlo.
Proč? Neměla jsem odvahu je přednést, protože věci byly prostě jinak, než jsem plánovala, protože mi bylo trapné říct si o pozornost, protože jsem se bála odmítnutí? Kdo ví? Horský vzduch mě ale motivoval k přemýšlení o sobě a o tom, kam směřuji.
Tři stupně porozumění
Pochopila jsem, že praktický život je tím nejlepším učitelem. Sedět doma, přemýšlet a tvořit je jedna věc. Aplikovat svou tvorbu do života je věc jiná. Realita málokdy odpovídá našim představám a očekáváním. Jsme nuceni reagovat na změny a improvizovat. Tehdy se obyčejně zlobíme, že věci nejsou tak, jak by podle nás být měly. Ze své nespokojenosti pak viníme druhé lidi, ale i sebe samotné. Za to, že jsme si dělali iluze a nezajistili si potřebné informace. Ale proč kohokoli obviňovat?
Pochopila jsem, že škola zvaná život má zřejmě tři stupně výuky. Na prvním z nich skládáme učňovské zkoušky. To děláme neustále, kdykoli se potýkáme s běžnými překážkami.
Často nám život komplikují mezilidské vztahy a my se rozčilujeme, trápíme, strachujeme a děláme si starosti pro druhé a o ně. Musíme reagovat na to, co nám dělají a jaké emoce v nás vyvolávají. Občas se nám zdá, že nejen lidé nám škodí, ale také všechny okolnosti se proti nám spikly.
Tehdy nepřemýšlíme o tom, co se nám děje a proč. Mnohem větší pozornost soustředíme na to, jak se z té nepříjemné situace dostat a vyřešit ji a také jak to těm výtečníkům, kteří nám škodí, spočítat. Vítězství je pro nás zdolanou překážkou a složenou učňovskou zkouškou. Jsme moudřejší a příště budeme vědět, jak na to. Možná.
Jenomže problémy se opakují stále dokola a intenzita stoupá. Situace a lidé nám nedovolují usnout na vavřínech a my, pokud jsme dostatečně zmoudřeli, začínáme přemýšlet.
- Proč se mi to děje? Co mi ta situace říká o mně samotné?
- Má nějaký význam, že jsem se ocitla tady a teď v této situaci zrovna já?
- Co to mám za pocit? Je to vztek, strach, sebelítost?
Jakmile jsme dospěli k těmto úvahám, blížíme se k maturitě života. Tehdy máme šanci pochopit, že věci se nám dějí takovým způsobem proto, že přesně tak to potřebujeme, abychom se něco o sobě dozvěděli.
Zlobí nás partner? Nerozumí nám? Nejedná tak, jak by měl a jak bychom si představovali? Nevěnuje nám tolik pozornosti, kolik bychom chtěli? Nebo nám dokonce fyzicky či psychicky ubližuje?
Pokud máme složit maturitní zkoušku života, musíme vědět, že náš život je o nás, nikoli o našem partnerovi. To my v sobě máme něco nezpracovaného, nějaký vzorec chování, nějaké nenaplněné touhy. Právě díky nim jsme se zamilovali do člověka, který se chová tak, jak se chová, a momentálně je naším partnerem – učitelem a trenérem, aniž by to sám tušil. Skrze něho dostáváme spoustu příležitostí dozvědět se něco o sobě a často si musíme sáhnout až na dno.
Maturitu života složíme tehdy, když si uvědomíme, že řešení všech našich problémů není venku, ale uvnitř nás samotných. Pátrejme tedy v sobě, ve své minulosti a vraťme se i k našim základním vztahům. Vztahům s rodiči. Podaří‑li se nám proniknout do tajemství těchto vztahů a dokážeme‑li změnit něco uvnitř sebe, výsledek se projeví také venku v našem okolí a my najdeme způsob, jak si udělat pořádek i v dalších vztazích.
Častokrát dojde k tomu, že ostatní začnou měnit své chování k nám, aniž bychom jim cokoli vysvětlovali. Je to automatické. Když změníme své postoje, je to jako bychom přeladili radiovou stanici a najednou poslouchali to, co se nám líbí, místo toho, co nám lezlo na nervy. Zázraky se dějí a jsou v našich rukou. S prvním takovým zázrakem jsme zvládli maturitu. Už víme, že to funguje, a můžeme se pustit do studia na vysoké škole.
Má to ale háček. Kdo se rozhodne pro vysokoškolské studium života, ten musí umět vypnout hlavu a jednat srdcem. Takový student si musí uvědomovat, že každá jeho myšlenka tvoří, a proto je třeba vypínat hlavu včas. Nehodnotit, neanalyzovat každou situaci a nevyjadřovat se ke všemu.
Vysokoškolský student pochopil, že za to, co se mu děje, i za vztahy které žije, je zodpovědný jenom on sám. Měl by tedy umět zůstat v klidu, ať se děje, co se děje. Měl by s láskou v srdci odpouštět, být vděčný za každou lekci, kterou dostává, a pokorně přijímat věci, které přináší osud. Podvědomí má na vysokoškolského studenta mnohem menší vliv, protože všechno, co tento student dělá, dělá vědomě a také vše vědomě přijímá.
Na této úrovni člověk dokáže lidský život vnímat jako řeku, která je stále v pohybu, protéká různými krajinami a tím je spoluutváří. Řeku, která nese pramen z hlubin minulosti a nechává se unášet svým korytem s vědomím, že se jednoho dne rozpustí v oceánu.
Tato řeka nikam nespěchá, netouží něco urychlit ani se vyhnout místům, která by jí byla nepříjemná. Je si vědoma své důležitosti a ví, že je součástí velkého celku. V některých místech má obrovskou sílu, jinde je divoká a nezkrotná. Tu a tam si jen tak poskakuje přes kameny, aby se později a na jiném místě stala hlubokou a klidnou. Řeka by si zasloužila diplom. Není vzdělaná, a přesto je v ní tolik moudrosti a přirozenosti.
Anna Birke‑Semeráková, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz
