Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Dá se žít bez cílů?

Stále jen odškrtávat naplánované položky časem unaví. Máme ale na vybranou?

Kateřina Vrtělová

Kateřina Vrtělová

31. 8. 2014

Taky už vás asi párkrát v životě napadlo, že je to únavné a nikdy nekončící. Ten pocit, že se těžko zastavuje, protože je toho tolik, co ještě chci stihnout a hlavně co musím dělat, aby vše bylo tak, jak má být. Abychom byli spokojení. Stále nějaké úkoly a cíle a zastavení v nedohlednu.

Musím přiznat, že já se někdy docela ráda zastavím a nic „neplním“. Znám však jedince, pro které je zastavení a neplánování představa z říše neskutečného. A není divu. Žijeme v době, kdy základem úspěchu a produktivity jsou cíle, dobře kladené a dosažitelné. Cíle, které v konečném důsledku přinášejí pocit spokojenosti.

Celý život si klademe nějaké cíle (nebo jsou nám v dobré víře kladeny). Vyrůstáme s tím, že je dobré někam směřovat a vědět, co od života chceme. Jsme vedeni k tomu, že je žádoucí překonávat překážky a že přijímání výzev je odvážné a zralé. Odmalička stále něco překonáváme.

Člověk, když dosáhne nějakého cíle, žádá si opět jiný cíl, aniž se zastaví na nějaké hranici a aniž kdy dospěje k nějakému konci.   Avicenna

Ve své podstatě je to způsob, jak se posunout dál a naučit se něco nového. Je to základní princip vývoje a zrání. A ano, tak to opravdu funguje. Obecně lze vývoj popsat jako postupnou proměnu od méně dokonalé úrovně k úrovni dokonalejší. A k tomu je třeba překonávání překážek.

Život jako honba za budoucností

Není ovšem výjimkou, že nestíháme nebo se nám zrovna moc nechce a cíle odsouváme. Řekneme si například, že to či ono uděláme zítra. Zítra se do toho pustím, zítra dám výpověď, začnu hubnout od zítřka, zítra je taky den. Nejen, že si klademe cíle a chceme je plnit, ať už kvůli sobě či někomu druhému, ale máme potřebu věci dokončovat. Efekt Zeigarnikové prostě funguje: jakmile něco nedokončíme, máme tendenci to dodělat a tudíž na to myslet.

Psycholožka Bluma Zeigarniková zjistila, že si lidský mozek déle uchová v paměti nedokončené úkoly, zatímco ty, které vnímáme jako hotové, z naší paměti velmi rychle mizí. Nemáme důvod na ně dále myslet. Přirozeným důsledkem pak je, že se neustále za něčím ženeme, dokončujeme, doháníme resty a stále myslíme na to, co bude a co musíme. A to nám místo spokojenosti přináší spíše nikdy nekončící stres.

Je přece normální naplánovat si týden a vědět, co chci od života. Je třeba plnit naplánované úkoly v práci, kde nám nad hlavou visí deadline, a odvést děti včas do školky.

Žijeme vlastně v budoucnosti, protože koukáme stále dopředu. A často nám v tom pomáhají i odborníci. Například koučink či na řešení orientovaný přístup v poradenství a terapii si kladou cíle jako součást pomáhajícího procesu. Cíle, které jsou specifické, měřitelné, dosažitelné, atd. Cíle, které si klient sám zvolí, chce na jejich dosažení pracovat a ke kterým má dostatečné zdroje.

Mnoha lidem tento přístup funguje a dosažení cílů je činí spokojenějšími. Prostě jim to stačí a hledají si další a nové cíle, překážky k překonávání. Nemám v úmyslu toto nastavení a způsob práce hanit, neboť i to je moje práce. A vlastně mi i dává smysl. Ovšem dost mě zaujala otázka, zda je to jediná možnost. Co když to jde i jinak?

Proč přestat s plánováním

A v tomto smyslu mě nadchl Leo Babauta, který se zamýšlí nad tím, proč pro nás cíle nejsou ideálním kritériem.

  • Cíle jsou podle něj umělé: nepracujeme proto, že svou práci máme rádi, ale protože jsme si stanovili cíle.
  • Cíle také omezují naši svobodu. Co kdybychom chtěli pracovat na něčem, co se stanovenými cíli není v souladu?
  • Cíle rovněž vytvářejí tlak, abychom věci dokončovali. To je stresující a ne vždy to v konečném důsledku působí správným směrem. Když se nám je nepodaří naplnit, je to deprimující.
  • V neposlední řadě: vždy myslíme na budoucnost místo na přítomnost. A to je škoda, neboť nám může něco z přítomnosti uniknout. Prostě to může znamenat, že se o přítomnost šidíme.
  • Hlavní potíž s cíli je ale v tom, že nikdy nejsme dost spokojení. I když spousta lidí řekne, že usilovat o něco nového je dobrá věc, bohužel to ve skutečnosti často znamená, že nikdy nejsme spokojení. Není totiž vůbec snadné být spokojení teď, s tím, co máme.

Asi vás stejně jako mne napadne, že to dává smysl. Když plánujeme, žijeme v budoucnosti. Pokud dokážeme žít teď a tady, v přítomnosti, je možné vzdát se cílů. Ovšem jak to udělat? A co tedy máme dělat místo toho? Za čím máme směřovat? Snadno se to řekne a hůř udělá. Je to matoucí a těžko představitelné. Zvláště v dnešní době. Pokud nebudu nikam směřovat a klást si cíle, co tedy budu dělat a proč?

Je přece normální naplánovat si týden a vědět, co chci od života. Je třeba plnit naplánované úkoly v práci, kde nám nad hlavou visí deadline. Je třeba odvést děti do školy včas a pak je převést na kroužky. Směřujeme přece k nějakému cíli postupnými kroky. Vše je třeba pečlivě plánovat a dodržovat termíny. Protože pokud to neuděláme, nutně musí nastat chaos. Nebo ne? Jak je to tedy s tím „neplánováním“ a naší spokojeností?

Dělat si plány je iluze. Nikdy přece nevíme, co se stane. A není možné mít věci budoucí pod kontrolou.

Pochopila jsem, že v tomto způsobu myšlení je jediným přijatelným cílem být naplno v přítomnosti a naučit se být spokojeni teď, s tím, co máme. Vnímat všemi svými smysly a užívat si to, co právě děláme. Jde o to v přítomnosti dělat, co nás baví a naplňuje. Jde o to pouštět se do věcí, pro které se dokážeme nadchnout.

Jistě, ne každý má to štěstí, že si může dovolit dělat to, co ho baví. A vydělávat na chleba je přeci nutné. Zároveň je volbou každého, zda si najde nějakou svoji vášeň, alespoň jako zálibu, a bude tvořit ve svém volném čase. Každý si může najít něco, pro co se dokáže nadchnout. Dle mého názoru je to také o pokoře a přijímání toho, co se nám děje.

Všechno, co potřebujeme

Leo Babauta nabízí inspiraci, jak to zvládnout bez cílů. Místo dosahování cílů dělá to, co ho baví. Každý den. Netrápí se tím, kde bude za rok nebo za půl roku. Řeší pouze to, kde je teď. Domnívá se, že dělat si plány je iluze. Nikdy přece nevíme, co se stane. A není možné mít věci budoucí pod kontrolou. Je možné se o to snažit, ale pravděpodobně neuspějeme. Neboť se vždy objeví něco, co nám plány naruší.

Proto je dobré naučit se plynout s proudem. Díky tomu je možné využívat příležitostí, které se namanou a které bychom si nikdy nenaplánovali. Není dobré dělat věci za každou cenu, ale dělat to, co přirozeně vyplyne. Jde o to zaměřit se na přítomnost a být šťastní teď. Protože vše, co ke štěstí potřebujeme, máme s sebou, netřeba to odkládat.

Zní to zdánlivě jednoduše, pro někoho dokonce bláznivě, a snadné to určitě není. Přemýšlím-li o svém životě a cílech, musím říct, že v něm stále hrají důležitou roli. Mám nějaké plány a povinnosti a ambice a strašně ráda se na něco těším.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ovšem přemýšlím i dál a uvědomuji si, že častokrát dokážu zapomenout na vše, co chci nebo co bude a jsem teď a tady. Užívám si to, co dělám, a je mi fajn. Vnímám místo, vidím, poslouchám a zhluboka dýchám. Užívám si přítomnost s lidmi, které mám ráda a kterých si vážím. Užívám si práci, která má smysl a je druhým užitečná. Pravda je, že často je to čas předem naplánovaný, ovšem i tak stojí za to.

Nevím, jestli se mi podaří jednou dosáhnout momentu, kdy nebudu mít vůbec žádné cíle, a ani nevím, jestli to chci. Ale vím, že jsem s tím spokojená.

Diskuse 0