Nedávno jsem se si při pročítání starších článků na psychologii.cz přečetla komentář jedné čtenářky. Reagovala podrážděně na doporučení rozmlouvat se svými emocemi a pozitivně myslet. K vlastnímu překvapení jsem se přistihla, že s ní vlastně svým způsobem souhlasím.
Máme jedinečnou schopnost myšlení, komunikace svých myšlenek, schopnost sebereflexe, sebevyjádření a schopnost komplexní společenské interakce. Ovšem ani doma ani ve škole mě tyto jedinečné schopnosti neučili účinně používat a rozvíjet z hlediska emocí a citů.
Ve škole se vždy nadměrně věnovali (a dál věnují) rozvoji intelektu. Cílené emoční vzdělávání neexistovalo (a stále neexistuje). Doma se o těchto věcech taky nemluvilo. Při dosahování šlechetného cíle býti člověkem moudrým je ale potřeba obojí.
Tajná nauka o lidských bytostech
Zdá se, že kromě etické výchovy, která se pomalinku plíží do školních osnov některých škol, neobsahuje vzdělávací systém prioritní předměty věnující se opravdovému rozvoji a pochopení toho, co lidi činí lidmi. Nakolik se běžná rodina věnuje těmto tématům, ponechám stranou jako námět k zamyšlení každého z nás.
Někdy mi připadá, že člověk moudrý si k dnešnímu datu paradoxně vytvořil sociální systém, jehož pravidla hodnotu emoce často snižují, znevažují nebo prostě přehlížejí. Tím ovšem limituje vlastní vývoj. Lidská bytost není dostatečně integrovaná na to, aby mohla dobře využívat svůj potenciál.
Projevit emoci, někdy dokonce i takzvanou pozitivní emoci, bylo v mnoha situacích považováno za přinejmenším nevhodné. Bývalo to přeloženo jako známka slabosti.
Nevím, jak vám, ale mně nikdo neřekl, že moje schopnost vědomě vnímat emoce, přijímat je a spolupracovat s nimi má přímý vliv na mé zdraví, jak duševní tak fyzické. Nikdo mne neupozornil, že emoce fungují jako spolehlivý osobní navigační systém, podle něhož se můžu nejen dobře orientovat ve vztahovém teritoriu, ale předeším v tom, jak o věcech a vztazích přemýšlím.
Viděla jsem kolem sebe, že dovolit si projevit emoci, někdy dokonce i takzvanou pozitivní emoci, bylo v mnoha situacích považováno za přinejmenším nevhodné. Bývalo to přeloženo jako známka slabosti, nevyrovnanosti, nezralosti a nízké sebekontroly.
Časem mi však – nejčastěji uprostřed situací, kdy jsem trnula strachy a svíjela se bolestí – začalo docházet, že život sám doplňuje mezery v mém vzdělání.
Tlak společnosti, vnitřního cenzora a vlastních přesvědčení je opravdu veliký. Vyžaduje to odvahu a neustálou vnitřní bdělost, ale měli bychom se stále snažit:
- vnímat signály svého těla
- uvědomit si emoci či pocit, přijmout jej a vytvořit si od něj odstup
- nebrat si emoce osobně, dát jim požadovaný prostor bez odsuzování
- nechat emoce proběhnout a odeznít
Co z toho? Klid a mnohem lepší, vyrovnanou a konstruktivní vnitřní komunikaci, která se automaticky promítá i do komunikace vnější.
Někdy léčí spíš exploze vzteku než marná snaha myslet pozitivně
Dnes dokážu tělu i duši lépe porozumět, dopřát jim to, co potřebují, a jasněji sdělovat své potřeby mému okolí. Hlavně jsem ale došla jsem k závěru, že rozlišovat emoce na pozitivní a negativní je naprostá hloupost.
Příjemného potvrzení této mé osobní zkušenosti se mi mezi jinými dostalo například v knize Candace Pertové Molecules Of Emotion. Poznamenala jsem si několik myšlenek:
- „Emoční vyjádření bylo vždycky vázáno na specifické peptidy v těle a chronické potlačení emocí má za následek masivní narušení funkcí psychosomatického systému.“
- „Mnoho psychologů interpretovalo depresi jako potlačený vztek či zlost. Freud popsal depresi jako zlost přesměrovanou proti sobě. A dnes už víme, jak se toto projevuje na buněčné úrovni.“
- „Věřím, že všechny emoce jsou zdravé. Protože emoce jsou to, co sjednocuje mysl a tělo. Zlost, strach a smutek, takzvané negativní emoce, jsou stejně zdravé jako pocit pohody, odvaha, radost. Potlačovat tyto emoce a nenechat jim prostor pro vyjádření znamená zadělávat si na disintegritu ve vlastním tělesném systému.“
- „Všechny opravdové emoce jsou pozitivní. Zdraví není o tom mít pozitivní šťastné myšlenky. Někdy je největším impulsem či podnětem k léčení a nastartování imunitního systému třeba právě to, že necháme vybouchnout dlouho potlačovaný vztek.“
Náš systém neustále komunikuje. Protože nás ale nikdo nenaučil systematicky si tento vnitřní jazyk emocí překládat, tak nám ta domluva někdy docela dlouho trvá. Mnohdy je třeba vyhledat pomoc, která nám poskytne podporu na cestě za ztracenou moudrostí. Za ztracenou schopností vyjádřit pocit, emoci – ať už je jakákoli.
Dokud jsme lidmi, tak budeme emocí, citů a pohnutek plní. A tak je nakonec jednodušší je vnímat, přijímat a poskytovat jim náležitý prostor. A nestydět se za ně.
Emoce jsou totiž jako nekonečný vlnící se oceán. Jednou se vzedme vlna smutku, jindy vlna radosti. Někdy vlna zášti a vzteku a pak třeba vlna nadšení a smíchu. Jedna není lepší než druhá. Všechny jsou naše.
