Jsme v Laponsku v horách za polárním kruhem. Teploty lehce nad nulou, chvíli prší, chvíli sněží. Mokří jsme skrz naskrz. I když je červenec, leckde leží velké plochy sněhu. A tají a tají. Voda je všude. Místo cest jsou potoky, místo trávy bažiny, brody už ani nepočítáme. Vida, tamten kámen vypadá, že by na něj šlo doskočit – ale je daleko. Doskočím, nebo ne? Bude klouzat? Spadnu do vody, která je tak ledová, že v ní ruku neudržím ani deset vteřin? Připadá vám to jako trochu praštěná varianta dovolené? Mně tedy ano. A přesto nám z různých důvodů právě takovéhle zážitky pomáhají dostat se k sobě samým.