Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Dávejme víc

Máte pocit, že dáváte druhým až příliš? Nejspíš dáváte špatně.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

15. 12. 2016

Poslední dobou je můj rozvrh poměrně nabitý a není v mých silách odpovědět na všechny zprávy s žádostí o radu tak, jak bych si představoval. Někdy to ani není možné – to když se pisatel domnívá, že své hlubší problémy může vyřešit přečtením receptu na změnu nebo když můj názor vlastně ani nechce slyšet a do otázky maskuje pouze svou nespokojenost.

Uvědomil jsem si v této souvislosti zajímavou věc. Jednou jsem se přistihl, že všechnu práci odkládám, abych odpověděl na takový dotaz. A protože jsem napsal poměrně dlouhou odpověď, zamyslel jsem se: Proč jsem zrovna u tohoto dotazu strávil dvacet minut, kdežto jiným nestihnu odpovědět více než třemi větami?

Rozdíl byl v tom, že se nejednalo o dotaz typu „řekněte mi, co mám dělat“, ale že mi tazatel také něco dal. Psal o svém postoji a o tom, co v dané záležitosti dělá, o co se snaží. V pěti větách, takže mě nezahltil nepodstatným ani nenutil strávit pročítáním svého příběhu půl hodiny. Naopak, dal mi podnět pro přemýšlení, pro reakci. Odpověděl jsem mu obratem.

Najednou se nebavíme o něm a jeho potřebě, ale o problému, zajímavé teorii, o projektu… To je motivace odpovídat!

Uvědomil jsem si, že právě na podobné dotazy reaguji více, rychleji. Když odpovím někomu, kdo mi nejprve něco dá (i když to je třeba jen poděkování nebo pěkný pozdrav, nad jehož formulací se alespoň trochu zamyslel), mám chuť nejen odpovědět, ale ještě mám z takové odpovědi radost. Cítím, že se vzájemně obohacujeme a že druhému i něco dlužím.

Když chci váš čas, je dobré ukázat, že jsem již věnoval ten svůj

Dostávám dotazy na literaturu k nějakému tématu. Nikdy jsem nechápal, jakou odpověď očekává někdo, kdo mi napíše: „Mohl byste mi poslat nějakou literaturu k tématu inkluze? Zajímá mě to.“

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Copak jsem google nebo věštec? Copak vím, co přesně čtenáře na tématu zajímá? Typicky odpovídám: „Co přesně myslíte?“ Nebo ještě raději: „A co už jste našel?“ Pokud dostanu odpověď (a není to výjimka): „Nic, zkouším to nejprve u vás“, co si o takovém člověku myslet? Když žádám někoho o jeho čas, je přece dobré nejprve ukázat, že téma je pro mě natolik důležité, že jsem mu věnoval už dostatek času svého. A to nejen v emailové komunikaci, ale v jakémkoli setkání.

A pak dostávám opačný typ odpovědí – tazatel už oblast prozkoumal, něco přečetl, napíše mi, co konkrétně ho zajímá a k čemu by chtěl své znalosti využít, co se mu líbilo, a co ne… Najednou se nebavíme o něm a jeho potřebě, ale o problému, zajímavé teorii, její aplikaci, o projektu… To je motivace odpovídat!

Nejprve dávejme

Nechápejte mně prosím špatně, toto není manipulativní technika, jak dostat od někoho (ani ode mě) zaručenou odpověď. Množství práce mi někdy opravdu neumožňuje odpovědět na dotazy, jak bych chtěl. Ale garantuji vám, že když budeme kdekoli myslet spíše na to, jak nejprve dát, a potom až chtít dostat, budeme dostávat daleko snáze. Často automaticky. Často překvapivě. A nejen odpovědi.

Pokud se orientuji jen na dostávání, žiju málem. Soustředím se na to, co nemám, co mi chybí, co potřebuji. Takový život není veselý. Nedostatek je středem mé pozornosti. Pokud se nejprve soustředím na dávání, a to i ve své oprávněné a zdravé snaze dostat, soustředím se na to, co už mám, co mohu nabídnout i z toho mála, co mám; co mohu pro někoho udělat.

A to je mnohem radostnější postoj. Možná jen pozdravit, usmát se, poděkovat. I to jsou dary, často ty nejdůležitější. Středem mé pozornosti je nikoli impotence (tedy neschopnost), ale kompetence. Co takový postoj udělá s mým sebevědomím? S mojí oblibou u druhých? Oblíbení nejsou ti, kteří vědí, jak zaujmout, ale kteří vědí, jak dávat.

Dávejte a dostanete. Kde všude jinde to platí? Jeden kamarád mi líčil zásadní obrat v uvažování o partnerských vztazích při čtení jistého románu: „Do té doby jsem ženy posuzoval jen podle toho, jaké jsou, co dělají, co by mi mohly dát. A najednou uprostřed té četby mi to došlo. Musím se ptát také na to, co můžu udělat já pro ni. Co ji můžu přinést? Jak můžu obohatit její život?“ Byla to zásadní proměna jeho partnerského hledání a velmi brzy nato si našel svou dnešní manželku.

Jak nejlépe komunikovat? Proč komunikace dělá lidem takové problémy? Často proto, že se soustředí na sebe – na svůj strach, na svůj sebeobraz, na svou „impotenci“; na to, jestli jsou dostatečně zábavní. Co takhle něco dát?

Dávání je léčba našich strachů

Jak se nejlépe zbavíte úzkosti nebo trémy? Tím, že někomu pomůžete! I člověk s těžkou sociální fobií lehce převede tápajícího slepce přes cestu, dá radu bloudícímu, pomůže zvednout se někomu, kdo upadl. Stačí se jen setkat se člověkem, který je na tom ještě hůře než my se svojí úzkostí…

Dobré dávání začíná schopností odlišit pokoru od zbabělosti, toleranci od pohodlnosti, hodnotné od škodlivého.

Proč jsem se najednou nebál? Vždyť hrozilo riziko pomluvy, sledování ostatními, pohledu druhých… Nebál jsem se proto, že jsem nebyl středem svého světa. Nepotřeboval jsem něco jako podmínku toho, abych fungoval (menší úzkost, lék, podporu). Nesoustředil jsem se jen na sebe a na to, co není.

Byl jsem potřeba. Dával jsem. Často dokonce „musel jsem dát“ (protože prostá slušnost by mi nedovolila jinak). A úzkost je fuč, protože úzkost je produktem mého světa a mé impotence.

Pasivita není dávání. Strach ozvat se není tolerance

Někdy tak populární přesvědčení „dávám příliš moc a škodí mi to“ znamená daleko spíše, že dáváme špatně – často líně, automaticky, jak jsme si kdysi zvykli. Nebo si prostě lžeme a dáváním nazýváme neochotu obtížně se prosadit nebo bolestivě vzdorovat. Dávání ale není pasivní poddávání se okolí. Dobré dávání začíná schopností odlišit pokoru od zbabělosti, toleranci od pohodlnosti, hodnotné od škodlivého.

V jedné vtipné povídce přichází kazatel hostovat do sousedního kostela. Místní mu říkají: Tady u vchodu je pokladnička, do té příchozí házejí mince. Kazatel tedy vhodí do pokladničky půldolar. Když mše skončí, věřící jej nabádají: „Nezapomeňte si vzít, co je v pokladničce. Máme zvyk, že její obsah vždy připadne tomu, kdo zrovna měl kázání.“ Kazatel potěšeně otevře víko a v pokladničce vidí: jeden půldolar. Poselství? Nikoli to, že za špatné kázání vám nikdo nic nedá. Ale že čím více dáte, tím více dostanete.

Dávání je cesta ke smyslu

Jeden z obrovských darů psychologické profese pro nás, kteří ji vykonáváme, je právě dávání. Když se povede posunout klienta, přijít na vhled do jeho problému nebo někoho oslovit článkem, je to obrovská vzpruha pro všechny ostatní hodiny a dny, kdy se nedaří tak skvěle. Hravě mě přes tyto chvíle přenese.

Využívejte celý web.

Předplatné

Takové situace dávají smysl, pochopení, hloubku. Nikoli tím, že je chci a že po nich sahám. Ale tím, že dávám a následkem dávání je dostávám v míře nezasloužené.

Pokud nevíte, nedaří se vám, necítíte se… zkuste něco dát. A potom znova. Neměřte na vahách. Neveďte si účetnictví, kolik už jste dali, a jestli náhodou nemáte manko v příjmech. Dávání s účetnictvím není dávání, ale jen kalkul, „daňová optimalizace“ vlastního ega. Pokud dokážete dobře dávat, není možné, abyste nedostávali. Pokud nedostáváte, ptejte se na formy, kterými dáváte. Pokud nedostáváte stále, dávejte víc.

Diskuse 0