Foto: Thinkstock.com

Dávka úlevy a naděje

Zájem o osobní rozvoj není totéž jako osobní rozvoj. Z knížek a seminářů se může stát závislost.

Michal Mynář

Michal Mynář

15. 9. 2015

Se seberozvojovými kurzy, osobním koučováním, „self-help“ literaturou i s motivačními články typu „7 způsobů, jak …“, které nabízejí odpovědi a řešení na všemožné životní situace, se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Z osobního rozvoje se stal fenomén těšící se široké oblibě a už to trvá nějaký ten rok. Člověk by očekával, že se to nějak markantně projeví už i na celospočenské úrovni – minimálně v tom, že míra spokojenosti a štěstí ve společnosti vzroste. Tolik energie vložené do zkoumání a zdokonalování sebe sama u tak velkého počtu lidí – to přeci musí být vidět, no ne? Zkušenost tomu ale neodpovídá. Když se tolik lidí zajímá o osobní rozvoj, proč je těch, kteří skutečně změnili svůj život k lepšímu, tak málo?

Ne každý, kdo si rád pročítá články o osobním růstu, navštěvuje pravidelně několikrát ročně seberozvojové semináře a programy nebo si každou chvíli koupí nějakou novou knihu o tom, jak zlepšit svůj život, to dělá kvůli rozvíjení sebe sama. Zájem o osobní rozvoj a osobní rozvoj jsou dvě různé věci.

Co je pro jedny je nástrojem růstu, je pro druhé jen způsobem úniku před realitou. Závislost na osobním rozvoji je relativně nová forma závislosti, která se ale epidemicky šíří. Počet lidí, kteří nástroje osobního rozvoje nevyužívají, ale spíše zneužívají podobným způsobem, jakým se zneužívají návykové látky, je opravdu vysoký.

Tato paralela je namístě – pokud se z osobního rozvoje stane „analgetikum“ ulevující od existenciální úzkosti a životní nespokojenosti, vzniká závislost, která možná nemá tak tragické důsledky jako jiné formy závislosti (třeba právě ty drogové), ale v každém případě vede k tomu, že postižený vyměňuje svůj život za iluzi a pro krátkodobou úlevu se vzdává dlouhodobých cílů a perspektiv. Výsledek? Vyprázdněný a bezútěšný život.

Hledači náplastí

Asi se ptáte, jak poznáte, že by se závislost na osobním rozvoji mohla týkat i vás nebo někoho z vašich blízkých.

Tak především – člověk závislý na osobním rozvoji sice neustále čte články, studuje návody na zlepšení života, navštěvuji semináře… ale přitom nemá potřebu uvádět získané vědomosti do praxe. To, o co se tato osoba zajímá, a to, jak ve skutečnosti žije, je v naprostém rozporu. Právě tento rozpor mezi postoji a realitou je hlavním varovným signálem, že něco není v pořádku.

Konkrétní plán, jak a kdy začne věci měnit, nemá, zato už má naplánované další tři semináře.

Dovolím si uvést konkrétní příklad. Mám jednu známou, která za poslední tři roky přečetla snad všechno z karierně-motivační literatury. Navštívila minimálně 10 seminářů o talent-managementu, hledání profesní vize apod. Ví, co by chtěla dělat, teoreticky je vybavená skvěle, ale za celé ty tři roky se nepokusila jediný ze svých nápadů realizovat.

Když si s ní povídám, umí zapáleně kázat o tom, jak by měl člověk jít za svou vizí a jak je seberealizace v profesním životě důležitá, a přitom pořád chodí do práce, kterou nesnáší, a plní tam monotónní úkoly, které ji ubíjejí. Konkrétní plán, jak a kdy začne věci měnit, nemá, zato už má naplánované další tři semináře.

Pokud se v tomto příkladu poznáváte, je na místě se nad sebou zamyslet a upřímně si odpovědět otázku: “Co v literatuře a  na kurzech osobního rozvoje vlastně hledám? Jde mi o změnu života, nebo je to pro mě jen příjemný únik?”

Jak se rodí závislost na osobním rozvoji

Pokud chceme najít odpověď na tuto otázku, musíme se ptát, jakou okamžitou a krátkodobou úlevu nám prostředky osobního rozvoje mohou poskytnout, protože obecně platí, že k vzniku závislostí vede takový model jednání, který opakovaně a dlouhodobě preferuje krátkodobou úlevu před dlouhodobým přínosem.

Na jaké bolesti může tedy osobní rozvoj působit jako quick-fix náplast? Především na naši nejistotu, na nespokojenost se sebou, na bezradnost a strach. Kurzy osobního rozvoje (nebo články o něm) mají potenciál přinášet tuto úlevu jednak tím, že nabízejí vysvětlení a tím pro nás činí svět srozumitelnějším, a také tím, že vzbuzují naději. No a zatímco vysvětlení funguje jako dočasné analgetikum na pocity nejistoty a bezradnosti, naděje je analgetikum na pocit životní nespokojenosti.

Cesta ven vede jedině a pouze skrze činy. Žít znamená konat. Dokud se budete vyhýbat životu, nic se nezmění.

Nejistotu upokojí často už jen vědomí, že problém má řešení. My lidé potřebujeme rozumět světu, ve kterém žijeme, i sobě samým. Jsme rádi, když věci mají důvod a když je možné identifikovat příčiny (viníka) čehokoliv, co se kolem nás i v nás děje. Chceme odpovědi, chceme za vším vidět pochopitelný řád, chceme, aby život, smrt, nemoci, utrpení dávaly smysl. Pokud zde je nějaká zákonitost, pak je zde i naděje, že nad nimi můžeme nabýt nějaké moci. Můžeme je ovlivnit. Bezmoc nás děsí.

Dočasná úleva od nespokojenosti a nejistoty zase přijde, pokud ve vás někdo nebo něco vzbudí naději, že může být líp. Je to jako sázení ve sportce. S losem v kapse se snadněji sní: funguje jako příslib lepšího života. Pro chvilkovou úlevu od starostí není důležité, jaká je pravděpodobnost, že vyhrajete – stačí, že se to jeví jako možné.

Pro úlevu od životní nespokojenosti a nejistot není důležité dokonce ani to, zda postupy, techniky a rady, kterých se vám dostává, fungují. Není totiž vůbec potřeba je zkoušet implementovat. Poslouží už tím, že dotyčnému umožní na chvíli snít o lepším životě, životě, který má zase o kousek víc ve svých rukou. Je to hra s iluzí, únik. A iluze stačí – na chvíli. Pak je potřeba nová dávka analgetika, nová dávka naděje.

7. října 2017

Žena a její role (seminář)

Leona Dyrehauge

Ven ze začarovaného kruhu

Pokud jste se v předchozích odstavcích poznali a teď přemýšlíte o změně, dobře. Ale pouze přemýšlet nestačí! Aby nezůstalo jen u toho, tady vám nabízím čtyři kroky, které vám mohou pomoci se ze začarovaného kruhu vymanit.

1. Přestaňte se vzdělávat a začněte jednat podle toho, co jste se naučili

Postavte se problémům čelem a začněte jednat – to je má první rada. Závislost vyhledává únik před realitou, cesta ven vede jedině a pouze skrze činy. Žít znamená konat. Dokud se budete vyhýbat životu, nic se nezmění.

2. Začněte teď a tady

Pamatujte, že „zítra“ většinou znamená „nikdy“. Pokud bojujete se slabou vůli, se sebedisciplínou nebo s motivací, pak odhodlání začít „tady a teď“ nabízí největší pravděpodobnost úspěchu. “Tady a teď” je ten jediný okamžik, ve kterém máte reálnou moc něco změnit. Využijte ho.

3. Dovolte si dělat chyby

Občasné chyby jsou součástí procesu růstu stejně jako občasné úspěchy. Je v pořádku chybovat, je to dokonce nezbytné. Nebojte se toho. Pokud se budete bát dělat chyby, nikdy se nic nového nenaučíte. Pokud se budete snažit své chyby neopakovat (místo snahy je nedělat), pak využijete svůj potenciál daleko lépe.

4. Nedůvěřujte „zkratkám“ a snadným cestám

Vážně míněná změna nás nutí vzdát se bezpečí a pohodlí – opustit známé a vydat se do neznáma. Pokud zkoušíte dělat věci jinak, pak je tu vždy reálná možnost, že selžete nebo že se stane něco nepředvídatelného. Změna s sebou vždy nese nějaká rizika. Čelit hrozbám a učit se novým věcem, to stojí nějakou námahu a vyžaduje to i notnou dávku odvahy.

Dokud pošilháváte po snadných a rychlých řešeních bez rizika, nepohodlí a námahy, jste v ohrožení. Přinejmenším vám hrozí zklamání a rozčarování, v nejhorším pád do závislosti.

Cesta ke změně bývá zřídkakdy snadná, ale toto úsilí má svůj smysl: čím náročnější je cesta, tím více si pak vážíme výsledku i sebe a tím trvalejší dosažená změna je. Ano, je to namáhavé, ale život za námahu stojí, nemyslíte?

Diskuse 0