K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Deset let s buržoazními bohémy

Nová elita si osvojila nový druh sobectví.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

30. 10. 2010

Jeden srká espreso, druhý kapučino, jeden má lennonky a druhý brýle s tlustou obroučkou, jaké nosí zpěvák Moby. Na oba čeká před podnikem šlapací kolo nebo skútr a oba mají dětskou radost ze svých iPhonů, i když se při jejich používání snaží tvářit smrtelně vážně.

Zkuste v kavárně rozeznat byznysmena a umělce, vyzývá hned na začátek skvělé knihy Bobos: Nová americká elita a její styl sociolog David Brooks. Zjistíte, že to jde hůř a hůř.

Buržousti a bohémové si podle Brookse podali ruce někdy mezi šedesátými a osmdesátými lety. Poprvé kniha o „bobos“ (zkratka z „burgeous bohemians“) vyšla před rovnými deseti lety, v češtině jen o rok později. S tímhle odstupem si troufám tvrdit, že jde o naprosto přesný popis kulturních trendů. Bobos nebyli přechodná móda. Jsou tu s námi. Jsem to já – a dost možná i vy.

Od Brooksových úvah se odpíchneme k hledání odpovědi na dvě otázky: máme bobíky i v Česku? A je vymírání snobů a nástup „nové elity“ jednoznačně dobrou zprávou?

Cobain jde do Kolbenky

Nedlouho po vydání knihy zažila velká česká města – zlomovou velikostí je zhruba stotisícová Olomouc – kavárenskou reconquistu. Na spoustě míst, kde za první republiky dělali kafe, a kde jste za socíku mohli dostat jen guláš se sedmi, se zase připravuje kafe. Příklad? Přesně takovýto příběh si prožila brněnská funkcionalistická kavárna ERA, která by měla znovu otevřít do konce roku.

Právě podle kaváren se podle Brookse poznají „města bobos“. Studenti se tu připravují na zkoušky, webdesigneři a architekti si dávají schůzky s klienty, novináři hledají inspiraci a právníci klid. Hrnkem latté to ale nekončí. Vylovte ze své paměti pár blízkých, které považujete za nejúspěšnější, a přemýšlejte: nezačali náhodou v poslední době nějak moc chodit na kurzy vaření, kupovat biopotraviny, cestovat do málo známých míst (často na úkor komfortu), cvičit jógu – nebo, nedejbůh, meditovat? Nehipíkovatí trochu?

Bobos se v Česku objevili stejným způsobem jako v Americe, i když později: ročníky 1970–1985, které vyrostly na Kurtu Cobainovi a odporu k hodnotám 80. a 90. let („drž hubu a krok“ a „jak nemáš krokodýla a mercedes, jsi nula“), najednou koukají na svá bankovní konta a zjišťují, že ty divné vysokoškolské obory, před nimiž je rodiče varovali, docela slušně nesou. Jenomže utrácet za okázalý luxus by bylo popřením vlastních hodnot – a proto hledají autenticitu.

Mimochodem, čeští bobos se od těch amerických liší: jsou daleko posedlejší „outdoorovou kulturou“. Brooks si sice všímá toho, kolik lidí chodí do práce v pohorkách, jenomže staleté turistické tradice a zároveň dostupnost kulturní krajiny za každým městem se v Česku projevují daleko výrazněji. Kolo a horolezecké vybavení jsou pro českého bobíka to, co pro amerického loftový byt a hybridní auto.

Henleinovci převlečení za Kerouaky

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Na první pohled vypadá nástup bobos jako skvělá zpráva: z elitních míst ve společnosti, byť pomalu, mizí burani bez kulturního rozhledu, společenského svědomí a sebereflexe či smyslu pro humor. Jenomže: o kolik lepší jsou a budou noví vůdci? Otázka totiž je, jak moc se bobos od starých kravaťáků liší.

S kulturním rozhledem to nakonec nemusí být slavné. Kdo z nich opravdu četl Kerouaka, Hemingweye, v našem prostředí pak třeba Ivana Magora Jirouse nebo Elfriede Jelinek? A kdo si z toho opravdu něco odnesl?

Nejde nakonec jen o sdílený povrchní vztah k několika ikonám – Che Guevarovi, Stevu Jobsovi, Sun-Wu? Neměli větší povědomí o kultuře příslušníci starých elit – hlavně ti vystudovaní před druhou světovou válkou, kteří už na gymnáziu četli Homéra i Balzaca v originále?

I podle Brookse je těžké rozlišit, nakolik jsou bobos skutečně „společensky pokrokoví“, a nakolik jen – sobci: „Není to hloupé a vulgární sobectví, nejde tu o omezený vlastní zájem nebo o bezduché hrabání. Toto je vyšší druh sobectví – ujištění, že ze sebe dostanete co nejvíce, že se budete věnovat práci, která je duchovně uspokojující, společensky konstruktivní, experimentálně rozmanitá, emocionálně obohacující, posilující sebevědomí, trvale podnětná a nekonečně povznášející.“

Kdejaké boží hovado se skutečně domáhá „zajímavé práce“. Kdo po nich ale v krásné brownfieldové kanceláři vyčistí záchod, zůstává záhadou. Nejlíp nějaká ukrajinská uklízečka, kterou tyhle životní cíle nemusí trápit. Má být přece šťastná už jen za to, že tu může dýchat stejný svobodný vzduch jako my, kreativní lidé, elita, henleinovci převlečení za Kerouaky.

A nadhled a smysl pro humor? To nejde ruku v ruce s vynuceným pozitivním myšlením a politickou korektností. O té sice Brooks v souvislosti s bobos nepíše, přesto ale mezi oběma fenomény není těžké najít niternou souvislost.

Praktická cvičení: Zkuste některému kreativnímu nádeníkovi říct, že není skutečný umělec, spíš jen zručná photoshopová děvka, digitální obdoba malíře pokojů. A máte-li odvahu a toužíte-li jako správný bobo po skutečném beatnickém životě v bytě bez teplé vody, pak vysvětlete zaměstnavateli, že firemní filozofie není filozofie, ale snůška kydů.

Využívejte celý web.

Předplatné

Naplnil jsem rozsah, sedám na koloběžku a vyrážím na drahé – protože „exkluzivní“ – pivo z jednoho malého pivovaru. Pokusím se jím přepít nepříjemný pocit, že jsem kolečkem v obrovském falešném soukolí. I když kolečkem šťastným, emocionálně obohaceným, sebevědomým a povzneseným. Kolečkem buržoazně-bohémským.

David Brooks: Bobos. Nová americká elita a její styl. Vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2001. 280 stran, 265 Kč.

Článek vyšel na Finmag.cz.

Diskuse 0