Nejčastější nápad těch, kteří hledají své povolání nebo podnikání, je interiérová designérka či majitelka kavárny u žen a kavárník či restauratér u mužů. „Přemýšlím, že bych se na svou profesi vybodl a prostě si otevřel hospodu.“ To jsou slova, která během poradenství často slyším. Proč tomu tak je a co to říká o tom, jak máme hledat své povolání?

Odpověď není jen ta, že interiérový design a kavárny jsou v módě. Nebo že se jedná o iluzorní fantazii, která kontrastuje se stresem a nudou našich současných zaměstnání. Základní důvod je ještě prostší: tyto aktivity jsou pro lidi něčím, co znají. Ženy vylepšují svůj byt, pánové i dámy sedávají v kavárnách…

Mnozí to dělají často. U některých je to dokonce jediná (nebo jedna z mála) příjemných aktivit, které se věnují mimo povinnosti každodenního života. Divíte se pak, že po ní touží jako o svém povolání? Mohou vůbec snít o něčem jiném?

Své povolání si nevymýšlíme. Nacházíme je ve svých zkušenostech. Nevybíráme si, čím budeme. Chceme být tím, co už děláme; s čím už máme zkušenost. Chceme to však dělat lépe, více, jinak nebo v jiné roli.

Poslední věc, kterou budete jako novopečený majitel kavárny dělat, je ta, že si tam dáte v pohodě dobré kafe.

Hledání povolání nebo oboru podnikání často nesprávně chápeme tak, že se nejprve musíme pro něco rozhodnout, investovat do toho (peníze, roky studia) a až potom to začít dělat. Pravdou je, že jsem ještě nikdy nepotkal snílka o vlastní kavárně, který by kavárnu nikdy nenavštívil. Neviděl jsem člověka, který touží být programátorem, a nikdy neotevřel počítač. Vsadím se, že vy také ne.

Co si z tohoto prostého faktu můžeme vzít pro hledání, změnu nebo rozšíření vlastního povolání?

• Že prvotní je opakovaná zkušenost. Rozhodnutí nebo závazek je až důsledkem těchto zkušeností.
  
• Že čím více rozmanitých zkušeností s různými činnostmi, obory a prostředími budeme mít, tím bude naše volba jistější, protože budeme moci srovnávat. Kdo celý život stráví pouze v lese, je odsouzen k tomu vybrat si povolání lesníka či dřevorubce. Jak by ho napadlo, že by mohl být knihovníkem nebo malířem, když nikdy knihu či plátno neviděl?
  

Netýrejme děti otázkou „Čím budeš?“

Příliš se dnes ptát dětí nebo dospívajících, „čím chtějí být“, je nejen zbytečné, ale dokonce škodlivé. Adolescenti nebo i mladí dospělí jsou tímto přístupem paralyzováni, protože je nutí k výběru dříve, než cokoli podstatného zkusí. Sugeruje jim škodlivou představu, že nejprve je rozhodnutí, a až potom je poznání důvodů, proč se rozhodnout.

Ale svět se změnil – nabídku povolání dnes nemůžeme popsat v jednoduchém mentálním katalogu 50 či 100 zaměstnání, které každé dvanáctileté dítě dobře zná ze svých dětských her, knih a seriálů, jako tomu bylo ještě v generaci našich rodičů. K dispozici jsou tisíce rolí a oborů a miliony jejich kombinací, nové neustále vznikají a staré se proměňují.

Otázka „Čím jednou budeš?“ je v životě patnáctiletého studenta stejně nepatřičná jako otázka „Koho si jednou vezmeš za manžela/manželku? Nezapomeň, že si musíš dobře vybrat!“ Co bude dělat rozumnější rodič? Než ochromovat svého potomka představou rychlého výběru životního partnera, spíše ho bude motivovat k setkávání se s vrstevníky, k učení se sociálním dovednostem, k hledání prostředí, kde mohou vzniknout cenná přátelství, že?

Podobně bychom neměli trápit své děti (ani sami sebe) otázkou „co budu v životě dělat“, když jim (nebo nám) chybí dostatek rozmanitých zkušeností, které by umožnily si na tuto otázku byť předběžně odpovědět. Ptejme se spíše:

• Jaké mám (a ještě spíše nemám) zkušenosti?
  
• Kde je mohu vytvořit?
  
• Co ještě mohu poznat, kde se mohou podívat, kde mohu chvíli být a zažívat něco jinak?
  
• Jak se (nebo své dítě) mohu podpořit k vyzkoušení něčeho jiného nebo nového?
  

Nemáme‑li zkušenosti, nemůžeme si vybírat své životní směřování, podobně jako nemáme‑li partnera, nemůžeme se rozhodnout, zda si ho vezmeme. Tak prosté to je.

Bude pivař dobrým hospodským?

Druhým nejčastějším omylem, který ve svém hledání činíme, je ten, že svou zákaznickou zkušenost – kdy jsme příjemci služby nebo produktu: vychutnávat kávu v kavárně, dát si v hospodě dobré jídlo, hrát počítačové hry – bereme jako důkaz, že povolání, které tyto služby/produkty vytváří, nás bude naplňovat. Nic nemusí být dále od pravdy.

Poslední věc, kterou budete jako novopečený majitel kavárny dělat, je ta, že si tam dáte v pohodě dobré kafe. Nebo že budete jako majitelka interiérového design studia vybírat ten nejlepší vzorek látky. Nebo že budete jako programátor hrát počítačové hry – tedy dělat to, co vás dříve tak bavilo.

Čeká vás všechno ostatní než pohodové prožitky vašich zákazníků – stres, shánění zakázek, přeplněná nebo prázdná emailová schránka, prodej, usmívání se na klienty, i když vás štvou, skousnutí jízlivé poznámky, učení se, naběhané kilometry, pochybování, boj s nenaplněnými představami, nejistota, neochotní lidé…

Zásadní je získávat zkušenosti s daným oborem nebo takové, které jsou podobné vykonávání daného povolání. Výlet do lesa nebo pohled na Měsíc nás baví, to ale neznamená, že bychom byli dobrým lesním inženýrem nebo kosmonautem. V těchto případech to chápeme. V případě „kaváren“ či „designu“ už méně.

Máme na to schopnosti?

Na základě své příjemné zákaznické zkušenosti (dát si pivo, vybrat pěknou látku na potah) zapomínáme na podstatnou část spokojenosti ve vysněném povolání: že by nás mělo nejen bavit, ale měli bychom pro ně mít také talent a schopnosti. Což není totéž.

Talent musíme poznat a otestovat. Schopnosti musíme rozvíjet a učit se. Opět tedy něco, co je nejlepší udělat dávno před tím, než investujeme statisíce do nové kavárny, než odejdeme ze své současné práce, abychom rozjeli interiérový design shop – bez jakékoli zkušenosti s maloobchodem, marketingem či pro‑zákaznickým chováním.

Vše toto se mohu naučit mnohem dříve – opět nejlépe (a často jedině) na základě vlastních zkušeností. Nikoli na základě snění z křesla.

Je to reálné?

Zapomínáme na to, že povolání by nám mělo nejen jít a těšit nás, ale měli bychom se jím být také schopni dobře uživit. Často je přílišný tlak na výdělek (a naše nespokojenost s ním) hlavním důvodem, proč nás tato činnost přestává bavit. Pokud si včas uvědomíme, že finančně uspět v daném oboru je nesnadné nebo nepravděpodobné, můžeme jej rozvíjet jako koníčka či dobrovolnickou aktivitu – a být šťastní.

V případě podnikání to znamená schopnost přitáhnout dostatek dostatečně platících klientů. Pokud se tak nestane, neznamená to, že jsou nechápaví nebo lakomí! Jak rádi všechno svedeme na českou malost a závist, případně konzervativismus, nepochopení geniality našeho produktu atd.

Znamená to, že jsme něco my výrazně podcenili – průzkum trhu nebo místa, zkoušku v malém, zda je daná služba pro zákazníky zajímavá a zda jsou za ni ochotni platit tolik, kolik si představujeme.

Chceme‑li podnikat, je základem začít v malém a v malém zjistit reakce zákazníků a jejich zpětnou vazbu na třeba drasticky zjednodušený vzorek našeho konečného bombastického produktu. Budoucí kavárník nemusí hned kupovat kavárnu, ale může si třeba půjčit na dva dny pojízdný stoleček s kávovarem a vyjít do světa nesnadno získávat zpětnou vazbu.

Propagace? Zkušenosti!

Kromě stížností na českou povahu a nepochopení geniality našeho plánu bývá druhou výmluvou, proč podnikání skončilo špatně, nedostatečný marketing. Totéž platí pro výmluvy, proč jsme nedokázali najít práci ve vysněném oboru – na vině je prý špatný sebe‑marketing, neumíme se propagovat, nechápavý zaměstnavatel nám bez zkušeností „nechce dát šanci“ atd.

Propagovat však můžete pouze něco, co má cenu, co přináší dlouhodobou hodnotu, co dává zákazníkovi (nebo vašemu zaměstnavateli) smysl. Velkolepou marketingovou kampaň na nekvalitní produkt můžete vést jen do té chvíle, dokud vám nedojdou peníze. Pak už se zákazník nevrátí.

Možná začnete s vizí programátora webu a skončíte jako vedoucí zákaznických služeb v IT firmě.

Nejlepším marketingem je vždy spokojený zákazník (šéf, zaměstnavatel…). Proto investovat příliš peněz do naleštěného PR je v první fázi podnikání nebo hledání povolání spíše rizikem než dobrou strategií. A jaká by tedy tato strategie měla být? 

Opět: Zkoušet v malém, za malé prostředky, bez grandiózních plánů, elementární, okleštěnou podobu našeho bombastického produktu. Získat zpětnou vazbu, budovat zkušenosti a schopnosti, zkusit něco více (nebo jinak). A znovu dokola. Vytvářet příznivou zákaznickou zkušenost (a tedy pozitivní reference). Protože ty rozhodnou o vašem úspěchu.

V případě hledání zaměstnání či při změně oboru je role zkušeností ještě větší: na ně se nás ptá náš budoucí zaměstnavatel. Čím dokážeme, že pro něj budeme hodnotní?

• Máme za sebou projekty, které jsme třeba dělali sami na koleně, jako koníčka, v rámci dobrovolnické aktivity?
  
• Chceme‑li prodávat (a v životopise prodej nemáme), můžeme se pochlubit, že jsme prodávali produkty kamarádovi nebo pomáhali s propagací nějaké neziskovce?
  
• Chceme‑li dělat weby (a nikdy nás za to nikdo neplatil), kolik našich hotových webů – třeba amatérské folkové skupiny, ve které hrajeme – můžeme ukázat?
  

Netrapte se na startu. Důležitá je cesta

Netrapte se na startu. Je docela jedno, kde začnete, důležité je zpočátku místo peněz investovat odvahu, otevřenost a čas. Začnete‑li s vizí kavárny a skončíte se službami na recyklaci odpadu nebo jako výrobce fitness drinku – to je těžké naplánovat.

Možná začnete s vizí programátora webu a skončíte jako vedoucí zákaznických služeb v IT firmě. Možná odejdete studovat práva, ty opustíte a přes pět nenaplňujících zaměstnání se nakonec stanete dopravním expertem. I to se může stát.

Pokud budete naslouchat sobě, svým potřebám, zkušenostem a preferencím, svým zákazníkům, zdravému rozumu a selským počtům, pak máte ten nejdůležitější kompas stále v kapse.

Pokud se nebudete příliš hnát, ale dáte si čas na budování schopností i na pečlivou analýzu svých již vytvořených zkušeností (nikoli jen fantazií), pak i přesto, že nikdy nevíte, kam vás vaše cesta nakonec zavede a jak klikatá bude, jí můžete věřit.

Taková cesta totiž bude možná obtížná, ale protože máte kompas, vždy máte jistotu, že vede dobrým směrem. Vaším směrem.