Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Dětinská společnost

Ovládáni vlastními afekty, strachem a hněvem bojujeme proti měnící se realitě.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

10. 2. 2016

Týdeník Respekt odpálil bombu. Mediální, pochopitelně. Jistě každý pamatuje případ unesených dívek, Hany a Antonie, které byly drženy v Pákistánu. Respekt nyní zveřejnil informace, že za unesené dívky stát zaplatil 6 milionů dolarů (cca 145 milionů korun) a že jedna z unesených byla nedávno zadržena na turecké hranici, z čehož vznikly spekulace, že se k únoscům chce vrátit. Kromě politických a bezpečnostních otázek se zde otevírají i otázky třaskavě společenské, psychologické a existenciální. Jaká je hodnota lidského života? Jakou má stát odpovědnost za člověka v porovnání s odpovědností nás samých? Co se stalo, že jedna z dívek nyní chodí zahalená?

Celá věc má tolik aspektů, že nezbude než jich vypíchnout cíleně jen několik. Zároveň nám pro hlubší pochopení celé situace chybí zásadní informace. Totiž to, co se s dívkami během zadržení celou dobu dělo. S jakým záměrem se tímto směrem vydaly a jak to s nimi je po návratu. Neznáme důležité okolnosti ani jejich vnitřní svět. Víme, že byly uneseny a zadržovány někde v Pákistánu a že se po dvou letech šťastně vrátily do vlasti.

O svém zajetí v podstatě nic bližšího neprozradily. Ale hlavně, že jsou doma, říkali si snad všichni. Někteří tedy zároveň i s myšlenkou, že si za své zajetí mohly samy. V podstatě ale happyend. Ten ovšem nyní dosti zhořkl.

Z hlediska běžného člověka byla zaplacena závratná částka, přitom jedna z dívek se nechala natolik ovlivnit, že (dle informací z médií) přestoupila na islám a byla zadržena na turecké hranici z neznámých důvodů, možná tedy při snaze se k únoscům vrátit. Kdo u tohoto necítil zlost, údiv, znechucení či minimálně velké cože?! Hezky česky WTF?!

Nyní ve vzduchu létají zápalné lahve a společnost se kvůli bezzubosti a neschopnosti politických elit polarizuje. Velmi snadno se dívky hodily do škatulky naivních „sluníčkářů“, a co se teď navíc nedozvíme? 145 milionů za ně? A z jedné je muslimka? To si snad děláte srandu!

Nezávisle na tom, že se objevují nové a nové informace, popírající předchozí (a spousta z nich jsou více spekulace než fakta), otázky, které se otevřely, stojí za to prozkoumat.

Pákistánský syndrom

Musím přiznat, že i mne informace z Respektu dost šokovaly. Jako by ještě přilily oheň do už tak dost vášnivé a často i dost iracionální debaty či spíše výkřiků týkajících se situace s uprchlíky a islámem. Je na místě podívat se na tyto informace z různých úhlů, než se nechat ovládnout zužujícím, černobílým pohledem, kterého je současný diskurs plný.

Leckteří znáte termín stockholmský syndrom. Na první pohled paradoxní jev, kdy vězněné, unesené, zajaté osoby získávají pozitivní vztah ke svým věznitelům, někdy se do nich dokonce zamilují. Ale nejedná se pouze o takové vypjaté a extrémní situace. Obdobně afektivní vztah vzniká i v rodinách násilníků, alkoholiků, tyranských matek, tedy v situacích domácího násilí.

To nemá být omluva chování a jednání jedné z dívek. Jde spíše o možné pochopení situace.

  • Stockholmský syndrom je třeba řešit komplexní psychologickou péčí. Dostalo se jí dívkám, krom té bezprostředně po návratu?
  • Je vůbec na místě nějaké vysvětlování? Nemá snad u nás každý právo konvertovat k jakémukoli náboženství?

Jistě, tady šlo rozhodně o nestandardní podmínky, ale po návratu už dívky měly možnost se rozhodnout, jak dál. Jedna z nich pokračuje zahalená v šátku. Proč byla vrácena z tureckých hranic, nám není známo. Jejich mlčení rozhodně neprospívá.

Třeba tam už se sympatiemi k islámu jely. Byly ve věku, kdy se lidé nechávají snadněji ovlivnit, je to doba vnitřního hledání. Ale zásadní věc – v podstatě netušíme, kromě pár neověřených náznaků, co se tam během jejich zajetí dělo. Tedy jde o neznámý komplex jejich vnitřního nastavení, dramatických a dlouhodobých vnějších vlivů, které se zákonitě nějak odrazily v jejich psychice.

Nyní budou muset čelit další vlně hněvu, zesílené o rostoucí xenofobní nálady v naší společnosti. Nezávidím jim. I když také do určité míry sdílím názor, že byly naivní a neopatrné, když samy jely přes tak nestabilní oblasti. Ano, byla to chyba. Ale zaplatily za ni tak draze, jako za své chyby platíme málokdo. A kdo žádnou chybu neudělal, ať hodí kamenem.

Solidarita a odpovědnost

A draze zaplatil také stát. Částka 145 milionů je pro většinu z nás naprosto závratná. Názory typu co vše se za ty peníze mohlo udělat, jak je využít, aby mnohem víc životů bylo zachráněno znějí logicky a racionálně. Takže, skutečně náš stát využívá takto své prostředky? Nějaké určitě ano, ale řekl bych, že sumy, které odtečou na totální nesmysly nebo se důmyslně rozkradou, z této částky dělá marginální výdaj. Jde o úhel pohledu.

  • Když skončíte v nemocnici s rakovinou tlustého střeva, odmítnou vám péči, že si za to můžete svou vlastní hloupostí, protože jste celý život nezdravě jedli a žili ve stresu, i když víte, že toto se za příčiny považuje?
  • Když se polámete na lyžích, řeknou vám, že jste nešika a neměl jste na nich jezdit, když to neumíte?

Výdaje na léčení některých typů neduhů jdou do milionů. U jiných jsou trvalé následky, vracejí se, léčba je dlouhodobá, takže se částky stále zvyšují. A někteří jsme po většinu života zdraví, k doktorovi nejdeme, co je rok dlouhý. Přitom všichni platíme těch x set korun pojištění.

Máme v sobě hluboce uložený cit pro spravedlnost. Chceme, aby s námi bylo nakládáno fér. A mnoha z nás tahle situace fér nepřijde. Kdo kdy dá něco mně? A za holky, co díky své hlouposti upadly do zajetí, se dá takových peněz?

Žijeme ve fungující společnosti, která je založená mimo jiné i na principu solidarity. Buďme rádi, že v krizových situacích fungují mechanismy, které umožní čerpat pomoc od celku. A pak jsou situace, kdy se nám pomoci, peněz nedostane. Protože nic není dokonalé.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Stejně tak je krátkozraké na stát slepě spoléhat. Máme svou vlastní odpovědnost za své životy. Za své činy. A máme povinnost nést za ně následky. Ty dívky za svůj čin následky odnesly měrou vrchovatou. A nejspíš ještě odnášet budou, možná do konce života. Stát jen udělal to, co udělat měl. To, od čeho je tu.

Princip neustálé změny

Další vrstva příběhu nás zavádí ještě blíž k současné situaci ve společnosti. Vyšlo najevo, že se s únosci jednalo, že se jim zaplatila značná suma. Zkrátka a dobře, únosci byli úspěšní. Ti, kteří z našeho pohledu představují zlo. Znamená to, že jsme ustoupili zlu? Jen se spíše ukázala realita světa ve své nejednoznačnosti, nečernobílosti, taková, jak ji většina lidí nechce vidět. Jak poznamenal Karel Schwarzenberg: s únosci se vyjednává běžně, jen u nás se to provalí. Znamená to totiž zviditelnění jejich úspěchu a fakt, že my platíme.

Existují náboženští extremisté, stejně jako političtí. Existují lidé, kteří se živí únosy, jsou lidé, kteří útočí na ostatní na ulicích, házejí zápalné lahve do domů. Stejně jako naše mysl je i svět venku dynamický, plný afektů, plný protichůdných sil a směrů.

Bohužel velká část z nás, jedno kde žijeme, podléhá iluzi snadných a rychlých řešení. Je to infantilizace sebe sama a světa kolem. Už nejsme děti, které když zakřičí, zapláčou, projeví svůj primární výkřik a dostanou hned mámin prs. Když ucítí strach, objeví se máma, táta, autorita, která je obejme do bezpečí a pohody. U dospělých už neplatí, že vždy přijde někdo, kdo má náplast na naše strachy, kdo naplní naše potřeby.

Právě toto se ovšem děje. Řízena hlubokými strachy a hněvem, manipulovaná populisty nabízejícími jednoduchá řešení, se společnost rozděluje na dva extrémy. Pro a proti. Střed a racionální, empatická debata jsou někde v koutku dění. Či to tak alespoň vypadá z médií, která většinou slouží k posilování jednostranných pohledů na věc.

V zemi, kde nejsou takřka žádní uprchlíci ani sem žádní nemíří, proběhly před pár dny nejvíce násilné demonstrace v Evropě. Co se to děje s duchem tohoto národa? Strach a agrese, věrní spojenci, se probouzejí v dobách nejistoty, změny. Jsou to, ať se nám to líbí nebo ne, nedílné součásti naší psychické výbavy. A my, naše civilizace, proměnou, které se s oblibou říká krize, skutečně procházíme. Jak takové proměny mohou vypadat, ukázalo 20. století vcelku barvitě.

Naivnější než Hanča s Tončou

Na debatě, která proběhla v těchto dnech v Goethe institutu, známý německý sociolog a psycholog Harald Welzer prohlásil, že se o žádnou uprchlickou krizi nejedná. Utečenci zde byli, jsou a budou. A pravděpodobné je, že jich bude přibývat. Je to proces, který se děje, co lidstvo existuje.

Tím pádem je křik, který se ozývá našimi náměstími, křikem proti realitě. Projevem naší neschopnosti realitu přijmout. Přijmout její proměnu. Co chceme – postavit podél celé hranice obrovskou zeď s kulometnými hnízdy? A když se něco stane tady u nás a budeme muset žádat o pomoc jinde (jak tolikrát v minulosti), pak budeme očekávat, že budou ostatní humánní a postarají se o nás?

Jsme naivní, mnohem naivnější než Hanča a Tonča, které jely na svou cestu za poznáním skrz nebezpečné země. To, jak se tak chovají ti, kteří je odsuzují, je způsobeno mimo jiného projekcí. Ovládáni vlastními afekty, strachem a hněvem bojujeme proti měnící se realitě. Ano, nevybrali jsme si takový vývoj, ale děje se to. Možná jsou v pozadí zájmy mocenských skupin, jak už to v historii někdy bývá, ale o tom nemá smysl teď spekulovat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Zásadní teď je hledat – venku i uvnitř – způsoby, jak měnící se realitu uchopit, jak k ní přistoupit. Dnes se rozhoduje o tom, zda se vzdáme osobní odpovědnosti a vykřičíme si charismatické vůdce a řešení, která prvoplánově uspokojí naše pudové složky. Takové změny dovedly společnost vždy k úpadku a teroru.

Nebo si zvolíme osobně namáhavější cestu a pokusíme se najít funkční model, zohledňující, nepopírající probíhající proměnu, který by dokázal zachovat principy naší společnosti. Vlastně vůbec zachoval naši společnost. Zároveň se pokusíme najít i vnitřní otevřenost, připravenost čelit probíhajícím procesům dospělejším způsobem.

Diskuse 0