V partnerském vztahu se dobrovolně vzdáváme části svého času a energie. Pokud našim zálibám dáváme příliš, mohou nás stát víc, než si dokážeme představit. Jako jakákoli jiná závislost.

Miroslav Plzák, odborník na vztahy, rozčlenil ve své knize Žena a muž lidský život do tří oblastí.

• První oblast tvoří práce, důležitý životní faktor, který nás živí.
• Druhé jsou vztahy, ať už s přáteli nebo ty partnerské.
• Třetí a neméně důležitou oblastí našeho života je záliba.

Pro partnerský vztah je důležité, aby aspoň jedna z těchto oblastí byla společná pro oba, nebo alespoň oba zajímala. To proto, aby se partneři vůbec měli o čem bavit.

Proč potřebujeme záliby?

Záliba je něco, co nás přivádí k sobě samému. Při věnování se svému hobby se dostáváme do stavu myšlenkového proudění, což je nesmírně uklidňující. Při soukromé činnosti se zálibou spjatou se nemusíme na nic ohlížet, je to náš svět, kam nemusíme nikoho vpouštět, když nechceme. V dnešní rychlé kultuře je to prostor pro relaxaci a samotu.

Hobby může naplňovat více lidských potřeb:

• Oddech. Oddech od náročné práce při něčem klidnějším pomáhá nabýt klidu a stability. Winston Churchill maloval.
• Kompenzace. V zálibě můžeme najít odvrácenou stránku naší osobnosti. Třeba člověk, který byl v dětství přehlížený, se může zajímat o ovládnutí světa pomoci hackingu.
• Identita. Člověk, který sám sebe vnímá jako „blázna“ (ať už z jakéhokoli důvodu), se může věnovat extrémním sportům a potvrdit tak svou identitu.
• Nostalgie. Sbíraní známek, ubrousků a podobně může vycházet z potřeby mít pořádek a byt jaksi v souvislosti s historií, individuální nebo kolektivní. Mimochodem – sbírání, kolektivizace a systematizování je častou obsesí autistů.

Samozřejmě, je to jenom skromný výčet, těch potřeb je snad tolik, co lidí samotných. Každopádně, každý má nějaké potřeby, které nejsou naplněny. A právě hobby může být cestou k naplnění.

Co mě baví?

Zjistilo se, že lidé, kteří sami sebe vnímají jako oběti, mají problém najít si hobby. Znám ženu, pro kterou je jedinou oblíbenou činností spánek. Je zajímavé, že kdykoli se řeší nějaký problém, ona je ta, která na něj nemá žádný vliv. To politici, to systém, to se nedá, ovládají nás (mimozemšťané, lékaři, USA nebo bůhví kdo).

„Nepřipoutejte k sobě někoho, na koho se pak za svou volbu budete zlobit,“ radí psychoterapeutka Andrea Platznerová v článku Čím si komplikujeme vztahy…

Jako by nešlo uniknout. Ale ono uniknout jde. A to je prostor, který může záliba poskytnout jako jakýsi druh terapie sobě samému. Každý může sám sobě položit jednoduchou otázku: Co mě baví?

Jestli mě nebaví práce, co jiného? Můžete zapátrat v minulosti – co mě bavilo kdysi? Možná jste ztratili hobby v těžké životní situaci, kdy na ně nebyl čas, a vlivem zbytků stresu jste se k němu nevrátili. Možná přišel čas ho znovu najít.

Je mnoho věcí, které nám může záliba poskytnout – díky ní se vzděláváme (záliba v historii), možná se musíme hýbat (geocaching), možná uděláme unikátní sbírku nějakých artefaktů (od pazourků po erotické pomůcky). Každopádně nás však hobby uklidní, pomůže nám najít lidi se stejnou zálibou a kdoví, možná nám pomůže změnit i náhled na sebe, získat více sebevědomí a třeba i obživu…

A taky může obohatit nebo zničit partnerský život…

Společné hobby je podle některých výzkumů nejdůležitějším pojivem partnerství. Snad s tím souvisí celkové naladění osobnosti. Není potřeba mít záliby společné na sto procent. Právě naopak, je dobré mít i svou soukromou zálibu.

Pokud je člověk sám, může přijít na mnohé věci, třeba i jak obohatit vztah. Vymyslet aktivitu, která bude pro oba zajímavá a přínosná. Ukazuje se, že samota jaksi dovoluje myšlení. Zní to vcelku logicky, ale ne každý je ochoten akceptovat to, že partner chce mít čas i pro sebe. V tomto ohledu doporučuju knihu Susan Cainové: Ticho – síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit.

Když se hobby pojí s chorobným zájmem a závislým typem osobnosti, může člověka připravit o všechno – jako jakákoli jiná závislost

Díky zálibám se často vztahy začínají. Mám přátele, horolezce, kteří se seznámili mezi skalami v Tatrách. Mají spolu harmonický vztah a odnedávna i dítě. A to jsou přitom zdánlivě odlišní – on je programátor, ona výtvarnice. Jeden by řekl, že ajťák a umělkyně budou jaksi na opačných stranách pomyslného spektra zájmů. Avšak díky společné lásce k horám si mají co říct, trávit společně čas a nacházet svou vztahovou harmonii.

Samozřejmě, důležité je taky načasování. V partnerském vztahu se přirozeně a dobrovolně vzdáváme části svého času a energie. Tudíž by nebylo ku prospěchu, kdybychom své záliby praktikovali jak často a jak dlouho chceme. Neboť hobby, když se pojí s chorobným zájmem a závislým typem osobnosti, může člověka připravit o všechno – jako jakákoli jiná závislost. V dokumentárním seriálu Tabu (orig. Taboo) je jeden díl věnován právě této problematice. Doporučuju.

Na vztah může negativně působit i záliba jednoho v něčem, co se druhému nelíbí. Třeba fotografování aktů nebo skydiving. Cestou, jak z toho ven, je snaha pochopit partnera a hledání kompromisu. Totiž, záliba něco dává. Považuji proto za nesmírně důležité snažit se zjistit, co to je a proč to tak je. Jak praví staré rčení – nesuď člověka, když jsi nechodil týden v jeho botách. V tomto případě není nutné znát odborné výrazy a dělat nějaké kazuistiky. Stačí obyčejný lidský zájem.

„Zálibář“ může taky svou zálibu omezit (třeba létat na bezpečnějším větroni namísto vrhání se ze skály) nebo se na tu domněle strašnou nelibou zálibu může podívat druhý z partnerů (zúčastnit se focení). Vzdát se ale svých zálib definitivně – to není cesta. Nesnažte se zařídit si od partnera nevrlost a odmítaní. Jedině tam to totiž povede. Daleko lepší cesta je popřemýšlet, co by mohlo partnera zaujmout, a nabídnout mu to jako společný program. I vztah někdy potřebuje reklamní sdělení.