Dieta z nitra

Pokud je v naší mysli stále přítomný „strašák“ v podobě nadváhy, pak se jídlo samotné stává jedním ze stresorů. Uvést se před jídlem do stavu klidové fyziologie je pak nutnost, pokud nechceme, aby se naše obavy naplnily. Klidová fyziologie je také jediný stav těla a mysli, ve kterém jsme schopni efektivně trávit, získávat pro sebe živiny a spalovat kalorie namísto jejich zvýšeného ukládání.

Návyky dnešní zrychlené doby tomuto stavu příliš nepřejí – i když se třeba jídla nebojíme kvůli přibírání, jsme většinou navyklí jíst rychle a nepozorně. Pokud máme během jídla rychlé tempo, tak i když nás vlastně nic nestresuje, mozek si naši situaci vyhodnocuje jako stresující a dává pokyn k vyplavování stresových hormonů – přesně to, čeho se chceme vyvarovat.

Pozorně a s prožitkem

Ke zklidnění a zpomalení před jídlem nám výrazně pomáhá práce s naším dechem a záměrem. Nemusíme dlouze meditovat, úplně postačí si ke každému jídlu sednout, vrátit se pozorností k sobě a ke svému tělu a věnovat třeba minutu pomalému a hlubokému prodýchávání.

Tím vytvoříme předěl mezi aktivním modem (který v našem životě dnes převažuje a je během něj aktivní hlavně mysl) a pasivním modem (kdy dojde ke snížení stresových hladin a zaktivuje se tělo). Přijatý kyslík také napomůže metabolickým dějům – vždyť co jiného je metabolismus než spalování potravy za účelem vytvoření energie. Bez potřebného okysličení je náš metabolismus zpomalený a nevýkonný.

Čím více se záměrně napojíme na svůj dech a na pocity klidu a pohody, tím více se nám podaří prohloubit klidovou fyziologii. Pomoci mohou různé další techniky a pomůcky – vizualizace, hudba, prostředí… Jde o to probudit své tělo a jeho smysly, které jsou velmi důležité v následném procesu jedení.

4. května 2019

Shit audit: pryč se zbytečnostmi (seminář)

Michal Mynář

Nerada vydávám doporučení ohledně času na dýchání či počtu nádechů a výdechů – důležité je, abychom se cítili uvolněnější, než když jsme s dýcháním začali. V tomto okamžiku je možné přeorientovat svou pozornost na jídlo před námi. Pozor, mozek potřebuje podněty k tomu, aby si uvědomil, že se chystáme jíst, a začal vydávat pokyny k trávicím procesům, jichž je celá řada (tvorba trávicích šťáv a enzymů, pohyby žaludku a střev atd.).

Podněty mu poskytujeme my skrze smyslové vjemy, proto se vyplatí si jídlo prozkoumat vizuálně, ale také použít svůj čich, případně hmat. Cítíme-li smyslové potěšení již před jídlem, je to výborné znamení, že jsme připraveni jíst. I to, že se nám „spouští sliny“, je skvělý signál.

Začátkem jedení ale tento smyslový zážitek nekončí. Čím více svým zaměřením zůstáváme u smyslových vjemů, tím kvalitněji metabolické děje probíhají a tím lépe se nasytíme. Případnému zrychlování mohou zamezit přestávky na opětovné prodýchání a zklidnění nebo alespoň naše vědomá snaha zůstávat v pomalém tempu. Pokud dokážeme jídlu věnovat třeba půlhodinku čistého času, dá se říct, že jsme opravdu „vědomí jedlíci“. Každopádně je to otázka dlouhodobé praxe a pro někoho i nemalého úsilí při přepisování starých vzorců, které často pramení již v dětství.

Mnoho lidí trápí přejídání a potíže s určením správné velikosti porce. Ačkoliv zde mohou zasahovat i různé emoční vazby, z velké části lze tato dilemata vyřešit už jenom tím, že se naučíme jíst pomalu a vědomě. Pokud smyslovému prožitku věnujeme dostatek času a pozornosti (rozumí se bez televize, mobilů, knih apod.), zjistíme většinou poměrně záhy, že se cítíme nasyceni již při menším množství přijaté stravy.

Tím, že jsme u jídla plně přítomni, vnímáme také jemněji signály nasycení, a je tak možné jídlo ukončit přirozeně, aniž bychom se jakkoliv myslí zabývali odhadováním vhodné porce. Potěšení z jídla (které se výrazně zvýší vědomým přístupem k jídlu) je pro nás vodítkem. Jakmile začne klesat a nastupuje spíše pocit těžkosti a únavy, víme, že je na čase pomalu končit.

I zde platí, že tato schopnost vyžaduje náš čas a zaměření, abychom s touto signalizací uměli snadno pracovat. Každopádně bych tím ráda zdůraznila, že potěšení z prožitku jídla není něco, čeho bychom se měli obávat, ale naopak něco, co je třeba vítat a uznávat jako našeho vnitřního rádce.

Ptejte se těla

Nebudu se v tomto malém seriálu podrobněji zabývat stravou z hlediska složení, neboť tyto informace jsou všude dobře dostupné. Zároveň již dnes všichni víme, že teorií o „správné stravě“ je mnoho a působí pocity zmatku. Naštěstí v sobě máme dalšího poradce. Tím je náš tzv. enterický nervový systém, tedy „mozek v břiše“.

Je možné naučit se před jídlem „ptát“ svého těla, co nám zrovna v tento moment nejvíce prospěje. Věnujme pozornost svým chutím a potřebám – samozřejmě tehdy, kdy jsme v klidové fyziologii, nevládne nám vlčí hlad nebo nezpracované emoce. Stejně tak je možné využít reakcí těla po jídle a vyvodit si, nakolik nám tato potravina či pokrm přinášejí pozitivní fyzické i psychické následky.

Namísto striktního dodržování výživových pravidel doporučuji spíše naslouchat těmto pokynům zevnitř a učit se s nimi pracovat a také na první místo postavit kvalitu jídla. Názory na vhodné či nevhodné potraviny se různí, na čem se ale shodnou všichni odborníci, je důležitost toho, aby naše potraviny nebyly zatíženy toxickými a umělými látkami, léčivy, hormony atd.

Pokud je náš způsob jedení založen na přísných zákazech a příkazech a neustálém hodnocení toho, zda jíme „dobře“, nebo „špatně“, reaguje tělo stresem a snahou tato omezení kompenzovat přejídáním a vyžadováním právě toho, co si nepovolujeme. Opravdové povolení je tedy nezbytné, abychom se nedostali do osidel těchto mocných sil, které jsou spojeny s přežitím, a jsou tedy silnější než naše vůle.

Je mnohem jednodušší a funkčnější, pokud místo toho dáme tělu důvěru, že pozná, co, kdy a kolik sníst, ačkoliv je to určitý proces učení, pokud jsme na to předtím nebyli zvyklí. Intuitivní jedení se pak stane něčím přirozeným, co nahradí úzkostné sledování „čistoty“ naší stravy nebo přijatého množství kalorií.

Nastartujte metabolismus

Užitečnou informací může být také to, že náš metabolismus je ovlivněn i tím, kdy jíme. Ačkoliv zde existují individuální rozdíly i prostor pro experimenty, pro většinu lidí platí, že pokud ráno přiloží do svého „metabolického krbu“ ve formě relativně syté snídaně s dostatkem tuků i bílkovin, pomůže to rozproudit procesy v těle.

Metabolická aktivita přirozeně během dopoledne stoupá a vrcholí v pravé poledne, synchronně se sluneční aktivitou. Nejsytější jídlo se tedy vyplatí konzumovat právě v tuto dobu a poté již vydatnost a množství jídla pomalu snižovat. Známá poučka, že bychom před spaním neměli několik hodin jíst, má svůj reálný základ, protože s příchodem večera (a odchodem slunce) i náš metabolismus zpomaluje a vydatné jídlo už se mu nemusí podařit strávit, využít a jeho kalorie spálit.

Ačkoliv je energetický výdej ve formě pohybu zvláště v dnešní době sedavého životního stylu velmi důležitý, i zde můžeme napáchat škody, pokud tělo nadměrně stresujeme. Naším úkolem je v tomto případě mít dostatečně jemné vnímání, abychom odhadli, kdy už jdeme přes zdravé hranice našeho těla a tělo naopak získává pocit ohrožení vnějšími podmínkami. Přílišná zátěž znamená opět přílišnou stresovou fyziologii a tendenci tuky naopak zadržovat. Stejně tak pokud k pohybu nepřistupujeme s radostí, ale s pocitem povinnosti a odporu, vzniklý stres dokáže redukovat přínos takové činnosti.

Příště se ponoříme do hlubších souvislostí váhy a naší psychiky. Prozkoumáme, co vše nám může naše váha sdělovat a na co může upozorňovat, a ukážeme si, jaké otázky si můžeme klást, abychom se dostali k pochopení jejích pravých příčin i způsobu, jak s tímto symptomem ve svém životě pracovat.