Když jsem vstoupila do psychoanalytické psychoterapie, bylo mi přes třicet. Připadala jsem si „stará na změnu“ a nevěděla toho o sobě mnoho – jen jsem měla pocit, že „se mnou něco není v pořádku“, který jsem s sebou vláčela v batohu od samého počátku života, pocit prázdna a depresivity. Zpočátku jsem se v terapii vědomě pokoušela o navázání terapeutického vztahu – toužila jsem, aby někdo vstoupil do mého vnitřního světa a přijal ho. Proti tomu však působil můj nevědomý systém vnitřního sabotéra, který mě urputně chránil, abych se už nikdy v životě nenamočila do nebezpečné emoční blízkosti a neopakovalo se trauma. I přes uvíznutí v bezvětří mi terapie postupně zprostředkovávala alespoň dílčí – racionální porozumění mým problémům, jejichž hloubku jsem však stále podceňovala.

Z terapie jsem po čase se zklamáním utekla, protože jsem v ní nedokázala projít konfliktem, k němuž zablokování komunikace nutně směřovalo. Zároveň jsem doufala, že si přece „poradím sama“; místo toho se moje sebepodpůrné mechanismy zhroutily více než kdy jindy v mém dospělém životě, a když jsem se dostala z nejhoršího, do terapie jsem se vrátila.

Ke stejnému terapeutovi: dílem jsem mu potřebovala dokázat, že nejsem tak „nemožná“, dosáhnout konečně přijetí (a stejná tvrdohlavost samozřejmě charakterizuje moje vnitřní obrany), dílem jsem už tušila, že i jinde bych vytvořila problematickou situaci, a navíc bych musela začít úplně znova.

Následoval další pokus a bylo to pro obě strany těžké nejspíše až do konce; zpočátku to pro mě bylo těžké skoro neúnosně. Tentokrát už jsem se do terapeutického procesu namočila. Regrese do dětské závislosti a raných stavů byla vyčerpávající, přelévala se přes hranice hodin jako kaše z pohádky Hrnečku, vař! a jen pomalu a těžce jsem se vracela zpět.

Hledala jsem zdravé a přiměřené spojení mezi vnitřním světem prožívání a realitou, zatímco jsem se obávala, že se z toho taky třeba zblázním. A učila jsem se také zacházet se sebou konečně jinak a lépe, být pro své vnitřní dítě lepším dospělým, než byla moje matka pro mě jako dítě a než jsem pak byla sama pro sebe já jako dospělá. 

Být si respektujícím, přiměřeně pečujícím, laskavým rodičem. Terapie po bolestivém začátku postupně přestávala být jen zdrojem trápení, ale stávala se i zdrojem potěšení z nalézané schopnosti komunikace a sebepoznávání a vzpruhou.

Hledání vnitřní opory

Nesčetněkrát jsem se ale při tom zhroutila do stavu, který jsem popisovala jako pád do duševní „díry“. Patří to k mé osobnosti s hraniční strukturou a bouřlivý proces terapie moje propady ještě znásobil. Zamrzlá povrchová kůra mé duše povolila a uvolnila všechnu vnitřní sopečnou činnost. Moje neregulova(tel)né nálady lítaly nahoru a dolů, z pekla do snesitelnosti a zase zpátky do pekla.

Pobyt v takové „díře“ s sebou nese intenzivní psychickou bolest, strach, nějakou základní opuštěnost; je to stav, kdy necítíte život jako svůj vlastní a kdy se jeho smysl rozpadá. Docela dobře rozumím tomu, že někdo v takových chvílích sahá po láhvi, aby ten nesnesitelný stav zmírnil, nebo se poškozuje; já jsem to nikdy nedělala možná i proto, že jsem byla od svého těla odpojená, své já jsem prožívala jen v mysli a nepovažovala tělo vůbec za sebe samu.

Mnohdy jsem na hodinu už přišla zhroucená nebo mě během ní smetl pocit odmítnutí a opuštění, sesypala jsem se a nedokázala o tom komunikovat slovy. Vytrvávala jsem v celém tom procesu díky své tvrdohlavosti, s vědomým závazkem vůči terapeutovi, který mi dal druhou šanci, a kromě toho s vědomím, že Pandořina skřínka už stejně byla otevřena a musím projít skrze to všechno na nějakou druhou stranu.

Díky nekonečné terapeutově trpělivosti (a taky tvrdohlavosti) jsme se dostali do dalších fází; a pokud jde o ty pomyslné díry, postupně se začalo stávat, že díra, do které jsem během hodiny spadla, zase zmizela, že jsem ten stav jako by nechala u terapeuta. Ještě o hodně později se mi začalo dařit poskládat se dohromady i sama mezi hodinami. Dokázala jsem už mluvit s terapeutem jako se svou zvnitřněnou postavou a skutečně na to pozitivně reagovat.

Jak jsem si přála se zbavit té „jízdy na horské dráze“ a těch děr, do kterých je tak snadné spadnout! Představuji si to jako dobře maskovanou padací past na slona. Nic nenasvědčuje tomu, že by něco hrozilo – a žuch! – člověk je vevnitř. Nebezpečí je všude. Štvalo mě, když mě terapeut střídmě upozorňoval, že ty díry v duši, vytvořené v důsledku raného traumatu, odstranit nejde. Že člověk může jen jejich okraje obšít, aby se netřepily a netrhaly duševní látku dál. Možná i dávat si víc pozor a nepadat do nich zbytečně.

To, že díry v duši nejde zacelit, bylo velmi těžké přijmout, skoro se to rovnalo tomu, že mi už nikdy nebude v životě líp, navíc to bylo v rozporu s mou vnitřní perfekcionistkou a kritičkou. Teprve když jsem to zkusila opravdu plně akceptovat na způsob nějak rozdaných karet, se kterými je nutné hrát do konce, začalo se mi dařit prožívat svou situaci realističtěji a mimo jiné se i oceňovat.

Včetně toho, že umím něco, co jsem na začátku do terapie nedokázala: teď, když se zhroutím, sama se zase složím. Když do díry spadnu, postupně nechám její stěny rozpadnout, a dokonce ten akutní stav netrvá několik černých depresivních dní, ale nejvýše hodiny. A snad i občas poznám, kde je nějaká ta díra pod povrchem skrytá, a nenakráčím si do ní zbytečně, nebo možná nevědomě tažená jejím magnetismem.

Kýžený terapeutický cíl jsem si pojmenovávala jako vytvoření pevného „vnitřního bodu“, vlastní vnitřní opory – schopnost nehledat vně to, co člověk jako dospělý už zvnějšku nikdy dostat nemůže. Vždycky jsem si myslela, že druzí lidé tento pevný bod v sobě mají a mně chybí a nedokážu bez toho zdravě žít.

Přela jsem se občas s terapeutem, jestli něco takového skutečně existuje. Domníval se, že ten bod je možná spíše vztahem k sobě a že ty chvíle v díře jsou každopádně chvíle, kdy mi vypadl vztah k sobě samé. Nabízeným klíčem tak bylo a je neopouštět sama sebe a starat se o sebe.

A ono to opravdu „funguje“. Dokonce s jedním bonusem: starám‑li se o sebe, duševně i fyzicky, nepřepínám se a respektuji svou psychickou křehkost, jsem‑li sama se sebou více spojená, tak můj vnitřní svět vstupuje do vztahu s vnějším světem.

Jsem autentičtější, uskutečňuju víc sama sebe a události mohou být součástí mého životního příběhu, nikoli jen nesourodými fragmenty různých pokusů o adaptaci – a v důsledku toho získávám pocit smyslu, nikoli vyprahlého a bezesmyslného prázdna. Není to ovoce, které jde jednou provždy utrhnout a vlastnit. Je to směr, o který je neustále třeba usilovat a nepolevovat v tom.

Péče o sebe

Velké bouře se ztišily, ale tu a tam se stále stává, že dojde na pocit opuštěnosti a ocitnu se v té své duševní díře. A uvědomuju si, že je to něco, co jsem už dobře prozkoumala. Nejdu udělat nic destruktivního, ale jakmile je to možné, lehnu si do postele pod teplou přikrývku.

Pojmenovávám si svůj stav: je to ve svém prapůvodu bolest vnitřního dítěte v nejranější fázi života, kterou to, co se mi právě v životě děje, znovu aktivovalo. Ale já už nejsem toto miminko, uvědomuju si; emoci nepopírám, úplně ji přijímám, ale zároveň se od ní odděluji, nejsem to celá já. Opakuju si: Jsem dospělá.

Zkouším si to dítě představit, do fantazie mi vstupuje můj dětský pokojíček, opuštěnost v postýlce, pojmenovávám svůj stav z břehů dospělosti jako bezmocný pláč v situaci, kdy nejde nikoho spolehlivě přivolat, a zároveň i když máma přijde, neposkytne mi mnohdy to, co bych potřebovala.

Neboj se, říkám tomu dítěti, jsem tady, držím tě, jsem dospělá, nejsem bezmocná, nic se ti nestane, neopouštím tě, respektuju tě. Zkouším imaginaci nějakého bezpečného místa, bezpečné situace. Až paradoxně, protože jsem zažila na pohovce v terapii spousty úzkosti, se velmi často vracím tam.

Pak zkouším „osahat“ přítomnou skutečnost. Uvědomuju si svou přikrývku a teplo, myslím na to, jak ležení pod dekou terapeut pojmenoval jako něco, co se snad ze všeho nejvíc blíží objetí, když člověk nemá nikoho, od koho by ho mohl v tu chvíli dostat. Vzpomínka na tato slova je zároveň připomínkou, jak mi pevné rodičovské objetí zprostředkovával terapeut svou stabilitou a zájmem, a přináší mi vděčnost za tu zkušenost.

Zůstávám pak s touto vděčností, jsem vděčná i za to, že můžu ležet takto v bezpečí doma pod přikrývkou, protože každý to v tuto chvíli mít nemůže. Uvědomuju si kočku, která leží ke mně přitulená, prožívám blízkost živého tepla a prožívám vděčnost taky za toto. Bez výčitek z planého srovnávání, že druzí jsou na tom „hůř“ a já se rochním ve svém stavu, místo abych byla aktivní, nebo sebelítosti, že se mnou leží „jen“ kočka a že „druzí“ žijí se samozřejmostí to, co já si musím vybojovávat (jak bych to vnímala dřív).

Úhel pohledu jako na nesamozřejmý dar toho všeho mi dodává sílu, a i za to jsem vděčná, že to dokážu takto opravdu cítit zevnitř, že to není jen odtržené racionální konstatování.

Pak si zkouším uvědomovat, co dál v mém životě je v pořádku a dobré a že to není samozřejmé: že jsem odešla z toxického rodinného prostředí, že mi moje reálná vnější matka už neřídí život, že jsem vystudovala a našla si práci, ve které se sice necítím nejlíp, ale má i své světlé stránky. Že sice nemám rodinu, ale jsem samostatná, mám trvalé přátele, mám koníčky. Vím, kdo jsem. Dneska už se v sobě mnohem více vyznám.

U každé položky se zastavuji a snažím se to opravdu takto prožít, nejen si udělat fajfku splněno a vlastně si podprahově myslet, že to je přece „samozřejmé“ a nemá to hodnotu (protože podle vnitřního sabotéra hodnotu má jen to, co jsem nedokázala a čeho jsem nedosáhla, zatímco ti, s kterými se srovnávám, ano). Mnoho hodin jsem terapeuta trápila tímto postojem a štvala ho tím, jak se nedokážu ocenit, jak se shazuju a dělám ze sebe chudinku. Jak tvrdošíjně jsem byla identifikovaná s matkou stěžující si na své špatné dítě a hledala spojence proti tomu špatnému dítěti, které ubírá své matce na ceně; jak tvrdošíjně jsem zaměřovala agresi proti sobě samotné…

Zachytávám se jako pevných bodů toho, že není moc věcí, které bych dneska ve svém životě nutně potřebovala změnit. Ano, vedle nich mi toho hodně chybí. Člověk si však musí něco poskytnout hned z těch zdrojů, které už má, připomíná mi můj vnitřní terapeut. Tak si plánuju, co hezkého a dobrého můžu udělat sama pro sebe a co z toho už dneska. Slíbím si film, knížku, něco dobrého.

Nezapomínám u toho hlavně na tělo, na péči o tělo. Polovinu života jsem ho používala jako hodinky, nebyla jsem s ním ztotožněná, existovalo moje „špatné“ tělo a odpojeně od něho jsem žila jako „já“ ve své hlavě. Tělo tak bylo to první, co jsem začala zanedbávat, když mi začalo být hůř.

Nevnímala jsem, že je to začarovaný kruh, kterým se vše zhoršuje, protože to příliš nefungovalo opačně – že by mi bylo líp, pokud se o sebe postarám. Teď se snažím o sebe v takových chvílích vědomě pečovat. Horká voda, procházka, vonná svíčka, uklizený pokoj, něco dobrého k jídlu. A čím víc se starám o tělo, tím více jsem zajedno se svým životem.

To přejde

Někdy se přece jen stane, že to všechno proti děrám v duši nestačí. Tíhnu vrátit se k starým zažitým rigidním způsobům; vnitřní postavy rodičů jako by nabývaly po skončení terapie zase na síle, zatímco dobrý introjekt slábne. To se pak zlobím na sebe, na terapeuta, že už mě do toho „propustil samotnou“, a zároveň napínám všechnu vůli k tomu, abych výsledky terapie podržela a dál rozvíjela, abych nedevalvovala a nezahodila to, co má skutečnou cenu, přestože můj vnitřní sabotér to nejspíš nemíní vzdát, dokud budu na světě.

A to mi pak můj vnitřní terapeut opakuje: Člověk se přece dostane z jakékoli situace… Ne že by v té větě byla nějaká nová moudrost, ale je v ní síla vyvěrající ze vztahu k člověku, který ji řekl. Je v ní tak schopnost útěchy, kterou dává rodič dítěti, než si ho dítě zvnitřní a dokáže se utěšovat samo, jak se to od rodiče naučilo.

A tak si říkám: Neboj, přejde to. Bude to lepší. Vždyť to tak dobře znám, vždycky to nakonec povolí. Chce to chvíli počkat a nezhoršovat to třeba tím, že bych si vyčítala, že se to děje.

Posledně se zdálo, že všechny mé způsoby zvládání nestačí. Vězela jsem opuštěná „v díře“ a plakala jsem, protože jsem se k tomu všemu potřebovala pomyslně pořád ještě opřít o někoho jiného, a neměla o koho. A pak jsem v duchu o tom všem psala terapeutovi. O tom, jak bych asi potřebovala ještě další terapii, že mám pocit, že jsem ho zklamala, že jsem zklamala sebe.

A když jsem to v duchu dopsala, přestala jsem plakat a najednou si uvědomila, že se mi ulevilo a je mi líp. Nepotřebovala jsem to v realitě dokonce ani napsat. Vystačila jsem si s důvěrou v terapeutovu podporu, přestože spolu už nepracujeme. Pocítila jsem z toho velkou radost: jako z prvního krůčku k přiměřené autonomii dospělého člověka.

Ráda si v těchto souvislostech parafrázuji název známého románu: opravdu to všechno není procházka růžovým sadem a taky mi ji nikdo nesliboval. Spíše se to podobá riskantní plavbě přes oceán nevědomí k neznámým břehům mysli. A stojí to za to.

Ševe, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.