„Dobrý den, paní psycholožko, my jsme Novákovi, jdeme k vám, víte, jak jsem vám volala…,“ paní se nervózně odmlčí a pohlédne na drobného kloučka, který postává za maminkou. „Dobrý den, paní Nováková, vím o vás, už na vás čekám. Pojďte dál!“ Samozřejmě se paní Novákové nejdříve představím, následně se seznámím s chlapcem. Nabízím židli. Paní se stále neklidně rozhlíží po místnosti. „Tak co vás přivádí? Do telefonu jste již něco naznačila.“ „Víte, nás posílá náš obvodní lékař. Pavlíkovi je osm a začal mít zase nehody, o kterých jsem mluvila v telefonu, a nechce večer chodit spát.“ „Dobrá, tak co kdybychom Pavlíka nechali hrát si vedle v místnosti, zatím by mi mohl něco nakreslit a vy byste mi během toho času řekla, jak celá situace začala?“ Paní Nováková však nereaguje na mou otázku, ale místo toho vychrlí: „Víte, já jsem ani nevěděla, proč vlastně jdeme k psychologovi. Já nikdy u žádného nebyla a ani nevím, co s Pavlíkem budete dělat. Čekala jsem, že nám doktor prostě napíše nějaké léky.“