Někdy je toho na vás tak moc, že na víkend odjedete na chatu do přírody. Někdy je potřeba celá dovolená mimo civilizaci. A někdy jste tak ztraceni, vykořeněni a vyčerpáni, že prostě musíte pěšky ujít 1770 kilometrů z Mohavské pouště přes Kalifornii a Oregon až do státu Washington. Na začátku téhle štreky a vlastně i nového života stojí obří krosna hlavní hrdinky Cheryl (Reese Witherspoon), co váží jako tři Cheryl, protože z neznámých důvodů obsahuje foťák s nočním viděním, příruční pilu či více kondomů, než kdy na stezce Pacific Crest Trail putovalo mužů.

Označení hrdinka si Cheryl bezesporu zaslouží. Rozhodla se pro sólo pouť krásnou, ale nebezpečnou přírodou, kde živáčka potkáte vážně jen sporadicky. Pokud jimi teda nemyslíte chřestýše nebo podivné vagabundy. Ale proč se vlastně Cheryl pro útěk do divočiny rozhodla?

Protože neviděla Útěk do divočiny, chtělo by se říct. Ani 127 hodin. Tedy filmy, ve kterých tuláci divokou odlehlou přírodou špatně skončili, a když říkáme špatně, tak myslíme, že si třeba museli useknout paži. Cheryl Strayed ale zmíněné snímky vidět nemohla, protože ještě nebyly natočeny. Cheryl Strayed je totiž skutečná žena, jež se na túru vydala v roce 1995 a Divočina je filmová adaptace jejího skutečného příběhu popsaného ve světovém bestselleru.

Cheryl se poutí vypořádává s temnou minulostí. Hledá usmíření, vykoupení. O své matce vždycky mluvila jako o „lásce svého života“, a když matka umřela, něco z Cheryl umřelo s ní. Začala se protloukat, jak se dalo, rozevírat nohy tomu, kdo zrovna chtěl, a kamarádit se hlavně s heroinem. Připočtěte k tomu zpackané manželství a najednou chápete, proč Cheryl s tím báglem stojí u silnice a chce to všechno rozchodit.

A dojít si až pro Oscara! Film Divočina stojí na výkonu Reese Witherspoon, která zde předvádí nejsuverénnější a nejvíce procítěnou kreaci od roku 2005, kdy shrábla Oscara za Walk the Line. A také dokazuje, že umí chodit v trekových botách. Její Cheryl není silnou hrdinkou jen proto, že unese tu zmíněnou krosnu. Je živoucí, je plastická a na její charakteristiku byste nenašli klasickou, plochou šablonu. Je inteligentní, přesto dovolila, aby se jí rozpadl život. Je sebeironická, ale dokáže se zahltit sebelítostí. Je zranitelná a citlivá, přesto se kvůli nepohodě, samotě a vzpomínkám nepoloží.

Reese Witherspoon za roli nakonec Oscara nedostala (sošku získala podobně přesvědčivá Julianne Moore za drama Still Alice), její netypický casting a následný zápal je přesto příjemným překvapením a nefalšovaným restartem kariéry.

Divočinu režiséra Jeana‑Marca Valléeho (Klub poslední naděje s HIV+ Matthewem McConaugheyim) tvoří dvě různě se protínající vyprávěcí linie. Jedna sleduje samotné putování a skládá se ze všech představitelných dramatických, humorných, krásných, poučných či magických příhod, které můžete na velké cestě zažít. Cheryl putuje pouští, sněhem, přes hory i přes řeky, bojuje s horkem, zimou i nedostatkem vody, a když se zdá, že si jako začátečnice začíná na drsné podmínky zvykat, sleze jí nehet na noze. Potkává také občas lidi, tedy hlavně muže, jež důvodně pokládá za sexuální predátory. Jeden z kondomů ale přesto využije.

Druhá linie se zaměřuje na zmíněnou Cherylinu minulost a my prostřednictvím flashbacků vidíme, jak se jí v životě přestalo dařit. Zpátečky do minulosti, ke kterým vždy zavelí nějaký impuls při putování, mocně podporuje rovněž na Oscara nominovaná Laura Dern v roli Cheryliny srdečné matky, co si vzala násilnického alkoholika, pracuje jako servírka a dům jí padá na hlavu, přesto si při přípravě večeře prozpěvuje, což Cheryl vytáčí. „Proč bych si nezpívala? Ničeho nelituji, protože mám tebe a tvého bratra. Přijde spousta horších dní, já chci ale teď žít svůj příšerný skvělý život,“ říká v kuchyni i v klipu, co se promítal na Oscarech.

Obě linie mají své momenty, přesto se po jejich několika vystřídáních Vallée nedokázal ubránit jisté monotónnosti a předvídatelnosti. Cheryl se zkrátka významně zadívá do dáli nebo dočte stránku knihy a následuje další střípek z její minulosti. Ani samotné putování a ani flashbacky však nikdy nejsou úplně strhující a emocionálně knockoutující. Divočina rozhodně není vyumělkovaná a hloupá, jako třeba jiná odyssea do ženského nitra Jíst, meditovat, milovat, přesto by mohla být odvážnější. Proč je například naťuknut a následně zamlčen Cherylin potrat? Opravdu by diváky znechutil a hlavní hrdinku jim odcizil?

Cheryl na konci cesty navíc nedojde k žádnému převratnému prozření či zjištění. Musíme se spokojit jen s několika frázemi z příruček osobnostního rozvoje, že je třeba žít přítomným okamžikem a že život je nezaměnitelný, tajemný a záhadný a je třeba ho přijmout. Po 1770 kilometrech bych tu stezku asi reklamoval.

Na Divočinu se přesto vyplatí zajít, už kvůli nevšedním hereckým výkonům, úchvatným nekýčovitě zabíraným scenériím a občasnému osvobozujícímu humoru. I toho však bylo víc v nedávném norském útěku do hor Proti přírodě. Jeho hlavní hrdina si v jeden moment uvědomil, že se tam dole už dlouho neholil, tak nám to řekl. Cheryl to taky určitě mohla říct, místo toho ale i pro nejhloupějšího diváka zopakovala, že se konečně stala ženou, kterou z ní chtěla mít její matka.