Podle statistik dojde v České republice každý rok k 1600 úmrtí sebevraždou. To znamená, že každých 5–6 hodin se někde někdo vlastní rukou sprovodí ze světa. Sebevražedných pokusů je přitom až pětkrát víc.

„Byl to takový veselý kluk,“ vzlyká kamarád do telefonu. „Nevím, co se stalo, nikdo nic neví, žádný dopis, vysvětlení, nic.“ Hlas se mu zadrhává, když mě žádá o setkání. „Nevím, co mám dělat. Rodiče to nezvládají, mamka se složila a táta se uzavřel. Proč se to stalo? Proč to udělal?“

Kamarádovi se před několika lety oběsil bratr. Našla ho matka ve sklepě na prádelní šňůře. Vzhledem k tomu, že bydlí v panelovém domě společně s několika desítkami lidí, kteří denně do sklepa chodí, šlo skutečně o krutou lekci.

Matka skončila na jistou dobu v nemocnici, otec přestal komunikovat a kamarád Ondra zůstal s bolavým srdcem a hlavou plnou otázek. Sebevražda je konec jen pro jednoho…

Co jsme přehlédli?

Prakticky vzato jsou tři komunikační možnosti, které v případě sebevraždy mohou nastat.

1. První je dopis na rozloučenou. Volí ho jak lidé, kteří jednají zkratovitě, tak i ti, kdo sebevraždu plánují. Dopis většinou obsahuje vysvětlení a rozloučení, někdy sebelítost, sebeobviňování, ale i vztek.
   
2. Druhou variantou je skutečnost, kdy víme o psychických potížích – dotyčný trpí depresemi, podstupuje léčbu nebo prožívá těžké období. I když dopis nezanechá, tušíme, co za dobrovolným odchodem mohlo stát.
   
3. Všechny možnosti námi otřesou, ta třetí však zanechá otázek nejvíc – sebevražda „bez příčiny.“ Alespoň tak se nám to může jevit, stejně jako Ondrovi, který nedokázal pochopit, proč se jeho optimistický bratr oběsil.
   

„Měl čerstvě po škole, začínal podnikat…“ vyprávěl a po tvářích mu tekly slzy. „Nikdy neříkal nic o problémech, ale kdyby je měl, věděl, že rodina mu pomůže. Měl zázemí. A byl zamilovaný. Já to nechápu, proč se to stalo? Co jsem udělal špatně, proč se nesvěřil?“

Ani já jsem netušila důvod sebevraždy, ale v tu chvíli to nebylo důležité. Tragická skutečnost v nás vyvolává tendenci k sebeobviňování. Klademe si otázky, co jsme zanedbali, co jsme přehlédli, čemu jsme nevěnovali pozornost. V mysli vyvstávají vzpomínky, které doplňují chybějící dílky puzzle života a podávají kostrbatá „vysvětlení“.

Čím bližší vztah jsme měli, tím více pátráme na vlastním poli. Především mezi manželi nebo v případě rodičů a dětí je sebevražda hořkou pilulkou.

Vyčítáme si, že jsme neměli partnera odbýt, když si chtěl povídat. Vzpomeneme si na naše zlehčování jeho pracovních neúspěchů. Nebo se nám vybaví jeho vtipkování o smrti, kterému jsme se hloupě smáli. Netušili jsme, že to mohlo být volání o pomoc…

Tyto myšlenky jsou přirozené. Čím bližší vztah jsme měli, tím více pátráme na vlastním poli. Především mezi manželi nebo v případě rodičů a dětí je sebevražda hořkou pilulkou, která může ovlivnit zbytek života. Z okolí znám dokonce případ ženy, jejíž dva manželé spáchali sebevraždu. Obdivuji její sílu se s tím vyrovnat a jít dál – nutno dodat, že dotyčná už partnera nechce. Tvrdí, že „do třetice všeho zlého“ by to nezvládla.

Pohled do tunelu

„Milý Ondro,“ pokusila jsem se tenkrát o zklidnění situace kamaráda, který byl ztracen v emocích, otázkách a výčitkách. „Je pochopitelné, co prožíváš. A je to správné. Komunikuješ, chceš porozumět. To, co udělal Martin, ovlivní rodinu na dlouho. Prožijte všechny emoce. Projděte truchlením. Vzpomínejte na bratra.“

„Ale co s tím, když táta nekomunikuje?“ podíval se na mě bezradně. „Myslím, že si klade za vinu svoje chování. Někdy byl na Martina tvrdý. Ale myslel to vždy dobře.“

„To je možné. Zajdi za tatínkem a zkus se mu svěřit jako teď mně. Otevřete téma. A pamatujte na to, že za své činy je zodpovědný každý sám. Navzdory tomu, jak těžké to je, Martina do toho sklepa nikdo nevedl. Smyčku si uvázal na krku sám.“

Abychom porozuměli sebevražednému myšlení, je nutné si uvědomit, že lidé, kteří se k tomuto kroku rozhodnou, mají zúžené myšlení. Svět se jim zmenší na tmavý tunel, ze kterého vidí jen jedinou cestu. Tam, kde by zdravě uvažující člověk viděl jiné, byť náročné alternativy, sebevrah žádné možnosti nepřipouští.

Racionální úsudek je omezený, a to i v případě, kdy je sebevražda promyšlená. Jestli sebevrah uvažuje o tom, co se stane s blízkými po jeho smrti, spíš nabude dojmu, že jim svým odchodem ulehčí. Většinou však v návalu deprese nebo impulzu myslí pouze na to, aby ulevil své bolestivé existenci.

Pozůstalí na prvním místě

Z výše uvedeného důvodu mají někdy pozůstalí na sebevraha vztek a jeho odchod vnímají jako zbabělost. Nechal(a) nás tady… Vůbec na nás nemyslel(a)… Všechny problémy teď zbyly na nás… Truchlící člověk prochází pěti stádii: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Tento model truchlení podle Elisabeth Kübler Rossové se uplatňuje nejen v případech úmrtí blízkého člověka, ale v případech životních krizí obecně. Je dobré na něj pamatovat a připomínat si, že i hněv k truchlení patří.

Míchají se v nás výčitky, hněv, někdy se přičte i strach z vlastní smrti. Může nás napadnout, jestli i my neskončíme život podobně. A v neposlední řadě je tu názor okolí. Co lidé? Jak se budou dívat na naši rodinu, na nás samotné?

Především u starší generace může přetrvávat názor, že sebevrazi jsou slabí nebo psychicky vyšinutí jedinci, a tímto prizmatem tak mohou být posuzováni i jejich blízcí. Pro pozůstalé by však názor okolí měl být tím posledním důležitým. Na prvním místě jsou totiž oni, jejich psychika, jejich zdraví.

Čin už nelze vrátit zpátky. To, jak se k sebevraždě postavíme, však ovlivnit můžeme. Po tragické události jsou tedy stěžejní následující body:

• Otevřete se všem emocím. Co nezpracujeme, uloží se v podvědomí, odkud to stejně dříve či později vyplave na povrch.
  
• Prožijte si svých pět fází truchlení (popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření). Mohou mít různou intenzitu a délku, mohou se vracet a prolínat.
  
• Komunikujte s okolím, udržujte přiměřený kontakt s lidmi. Může pomoci společné vzpomínání na zesnulého.
  
• Požádejte o pomoc s vyřizováním pohřbu a pozůstalosti.
  
• Najděte si čas na odpočinek a samotu (ne však osamělost).
  
• Stopka platí pro hledání „kdyby“. Příhody, které se derou na mysl a ukazují naši neschopnost vidět náznaky sebevraždy, jsou většinou zkreslené a k ničemu nepomohou.
  
• Oddělujte sebe sama od mrtvého člověka – jeho čin je jeho volba, jeho myšlení bylo omezené a my za jeho jednání neneseme zodpovědnost.
  
• V případě dlouhotrvajících problémů je vhodná návštěva odborníka – psychologa nebo terapeuta, duchovně založení lidé mohou vyhledat kněze.
  

Navzdory tomu, že přemýšlet o těchto věcech je důležité, moc vám přeji, abyste nic z výše uvedeného nikdy nepotřebovali.