Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Doba emotivní

Žijeme na přelomu epoch. K tomu patří pocit emoční prázdnoty a neschopnosti prožívat.

Minulost nás naučila, že vůle je nezbytným předpokladem k vedení „dobrého života“. Podle této představy člověku stačí dobře se rozhodnout a použít (železnou) vůli k naplnění svého rozhodnutí. Dobou minulou myslím doby, kdy většina lidí neměla stabilní příjmy a neexistoval systém státní podpory – lidé si byli nuceni vydělávat na živobytí velice tvrdým způsobem, a když jeden den nezískali potřebné zdroje, skutečně druhý den doslova nejedli nebo netopili. Současnost nám umožňuje, že většina lidí má i v případě nouze zajištěno to nejdůležitější k obživě. Tento postup do vyššího stadia bezpečí a jistoty umožnil rozvoj emotivního prožívání a vůle ztratila své opodstatnění. Emoční prožívání nemá potřebu se v základu volně rozhodnout a úsilím směřovat k cíli, je svobodné, nesvázané, intuitivní.

Tento nastíněný popis pochopitelně je do určité míry zjednodušující. Jistě jste i ve svém životě zaznamenali (snad cyklická) období, kdy je nutné a dobré se rozhodnout a vydat se k nějakému cíli – a někdy se zase člověk hřeje na výsluní emocí a pohrává si pouze s tím, co cítí a co se mu chce. Vyvážená balance mezi oběma poli, mezi racionalitou (spojenou s vůlí) a emotivitou, dynamikou prožívání je pro náš spokojený a vydařený život zásadní.

Rollo May, klíčová osobnost americké humanistické psychologie, ve své knize Láska a vůle píše, že právě přechod z doby racionální do doby emotivní je charakterizován tzv. schizoidními stavy a osobnostmi: lidé se vnímají emočně prázdní a neschopni prožívat. May celou naši společnost označuje za „schizoidní“, oproštěnou od lidskosti, sdílení a komunikace.

Pro dosažení životní spokojenosti je užitečné, aby se člověk nezaměřoval na vlastní spokojenost, ale na spokojenost partnera.

I v naší společnosti můžeme vnímat, jak je třeba se neustále prezentovat a chybí lidskost, vzájemné sdílení, možnost sdělovat své potíže. Mimo jiné také proto je taková poptávka po psychoterapeutech, poněvadž „zatěžovat druhé“ svým trápením se nepokládá za správné.

Doba v zrcadle umění

Schizoidní dobu velmi dobře zachycují i umělci, kteří na rozdíl od nemocných lidí dovedou ventilovat své prožívání, sdělovat je ostatním, oslovovat je a vnímané zážitky integrovat do celostního obrazu. Eugene Ionesco, Samuel Beckett, Franz Kafka a další popisují ve svých literárních dílech svět, který je oproštěný od osobní komunikace.

  • Život žijeme tak, že hovoříme s magnetofonem, jak píše Beckett ve svém dramatu Poslední páska.
  • Kafkův K. umírá vysílením, když se pokouší dostat do zámku a zjistit, k jaké práci byl vlastně pozván, setkat se v zámku s kýmkoli je nemožné.
  • Podobně celá divadelní hra Čekání na Godota představuje výhradně pouze čekání na někoho, kdo vlastně ani nepřijde.
  • I dramatik Václav Havel ve svých dramatech výstižně zobrazuje absurditu vnějšího světa.

Podobný trend je možné vidět i ve výtvarném umění. Paul Cézanne, člověk žijící ve střední vrstvě, podle Rollo Maye zobrazuje schizoidní svět kamenů. Žije ještě ve „starém světě“ mechaniky, ale diváci jeho obrazů jsou vyzývání žít v „novém světě“, ve světě volnosti a volně se realizujících prostor. Podle Maye je Cézanne schizoidní, poněvadž pouze člověk, který je natolik senzitivní, aby pronikl do skrytých konfliktů, by dovedl ukázat náš svět takový, jaký je ve svých hlubších formách.

Umělci nám ukazují roztříštěnost a útržkovitost světa, ale současně právě tento nedostatek ve svém díle integrují – po přečtení knihy, kontemplaci obrazu či zhlédnutí filmu se diváku obraz nezničí a nerozbije, ale dojde k intuitivnímu vhledu, který umožní uchopit realitu novým a komplexním způsobem.

Pozůstatky vztahového romantismu

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Podobným způsobem změnil svět vztahů i romantismus 18. století, který do stavovské strnulosti tehdejší doby vnesl ideál romantické lásky. „Sňatky z rozumu“, které stabilizovaly tehdejší společnost, byly nahrazeny volností ve výběru milované osoby.

S pozůstatky romantismu se (ve světle výše uvedených řádků) potýkáme dosud: na jedné straně chceme spontánně milovat svého partnera, na druhé straně nemůžeme nereflektovat realitu, že vzmach a opojení druhým trvá pouze krátkou a omezenou dobu. Co je pak správné? Řídit se citem a hledat neustále nové, anebo si říci, že partnera jsme nalezli, období zamilování bylo krásné a teď máme společné rozhodnutí „vytrvat“?

Psychicky nemocní lidé jsou senzibilní sondou do těch stavů, které se většině ostatní společnosti daří vědomě či nevědomě zvládat, ať se jedná o neurotické či psychotické pacienty.

Jak uvádějí mnozí autoři (např. Viktor Frankl, Rollo May), člověk současnosti se mnohdy zaměřuje na cestu, nikoli na cíl. Usilujeme o sexuální naplnění, pro inovativní techniky jsme ochotni udělat leccos. Viktor Frankl tvrdí, že pro dosažení životní spokojenosti je užitečné, aby se člověk nezaměřoval na vlastní spokojenost, ale na spokojenost partnera, poněvadž při tomto osobnostním zaměření štěstí přichází jako důsledek vzájemného vztahu a vzájemného sdílení, nikoli jako cíl.

Frankl dokonce toto své přesvědčení rozvinul do svébytné techniky: svým klientům, kteří za ním přicházeli s potížemi v oblasti sexuálního naplnění, doporučoval, aby se např. po tři týdny vzájemně ani nedotkli, aby si dávali pozor i na to, aby se při denním setkání nedotkli ani náhodou. Klienti obvykle po několika dnech přicházeli s tím, že již další terapeutické intervence nepotřebují, že problém je vyřešen.

Podle Rollo Maye jsou psychicky nemocní lidé senzibilní sondou do těch stavů, které se většině ostatní společnosti daří vědomě či nevědomě zvládat, ať se jedná o neurotické či psychotické pacienty. Tyto nemoci včetně úzkosti se vztahují k vnímání a prožívání světa a vzájemných lidských vztahů a ke způsobům komunikace v nich.

Postmoderna, současnost, se vyznačuje možností plurality variant, toleruje všechny způsoby, nijak je nehodnotí, protože i emoce i rozum ve správném okamžiku (kairos) jsou na místě. Je skvělé, že máme tolik příležitostí nejen nebýt svázání tím, co se od nás očekává, ale můžeme neustále pracovat na rozšiřování možností, hledání nových cest, vhodných reakcí a můžeme při tom využívat vše, co nám odkázaly doba minulá, ať ji nazýváme jakkoliv. Objevujme nové způsoby komunikace a bytí s druhými, a nezapomínejme na etiku.

Diskuse 0