Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Dojít k sobě

Chůze je dokonalý prostředek spojení s vlastním nitrem.

9:08
Monika Hodáčová

Monika Hodáčová
Poradce osobního rozvoje

30. 7. 2020

Jednou z nejčastějších metafor lidského života je cesta. Celý život se přesouváme z bodu A do do bodu B, od narození ke smrti. Jdeme po své cestě krok za krokem. Možná i proto může mít právě obyčejná chůze daleko hlubší rozměr než prostý přesun z místa na místo. Každý jsme od narození poutníkem. Putujeme svým příběhem a na nás je, kde a kdy se zastavíme, čeho si všimneme, co mineme. Někdy dojdeme na rozkvetlou louku a někdy do černého lesa. Míjíme bludné kameny, jdeme cestou nálezů a ztrát. Uvědomujeme si to vůbec? A pokud ano, jsme ochotni se občas zastavit a něco změnit? A rozpoznáme, co by to mělo být?

Na této cestě nikdy nejsme sami – vždycky je s námi tichý přítel, náš vnitřní hlas. Někdy není snadné se na něj naladit, uslyšet, co nám napovídá. Dnes bych ráda připomněla jednu z nejdostupnějších možností, jak se s ním spojit: chůzi. Prostě jen jdeme, klademe nohu před nohu a potkáváme se se svými myšlenkami, pocity, touhami. Takovou chůzi nemusíme trénovat, nepotřebujeme na ni speciální vybavení ani žádná školení. Chodit může každý, komu to tělo jen trochu dovolí.

Pro mě je právě chůze tím nejpřirozenějším způsobem, jak být v kontaktu se sebou, se svojí duší. Chůze mi pomáhá ke zklidnění, k vyrovnání se s problémy každodenního života. K zastavení, ztišení, vnímání krásy, která tady je pro nás pro všechny. A odtud už vedou dvířka k novým nápadům, myšlenkám, které ke mně po určité době, kdy ustoupí do pozadí běžné starosti, začnou volně plynout.

Kouzlo něčeho tak samozřejmého, jako je chůze, začíná v posledních letech objevovat mnoho lidí. Mnozí z nich jsou už unaveni z hektického života, ke kterému se odsoudili, i z množství zážitků, které zažili, aniž by jim přinesly to, co od nich očekávali. Nebo po nich prostě netouží. Většina z nás během života pocítí potřebu více se zabývat i sami sebou a právě to nás vede na cestu – nejen obrazně, ale i skutečně.

Velké popularitě se tak těší například poutní cesty. Jít do Santiaga de Compostela se stalo metou novodobých chodců a o této cestě bylo již mnoho napsáno. Nepochybuji o jejím magickém kouzlu. Jistě to není totéž jako jít každý den do lesa za sídliště. Ale zároveň to neznamená, že kratší a jednodušší cesty nemají svůj smysl a že nemohou do našeho života přinést i ten nejhlubší rozměr.

Zajímavé zamyšlení nad chůzí přináší ve své knize Radost z chůze s podtitulem Krok za krokem ke své duši Erling Kagge. Dívá se i zpátky do historie a připomíná řadu osobností, které chůzi povýšily na něco, bez čeho by byl jejich život prázdný. Sokrates chodil po Athénách, kladl otázky a rozmlouval s lidmi. Darwin vyrážel ven dvakrát denně a měl svoji hloubací stezku. Kierkegaard byl jako Sokrates filozof ulice, kde mluvil s lidmi. Říkal, že ke svým myšlenkám se prochodil. A když se Einstein dostal při přemýšlení do úzkých, mizel v lesích. I Jobs brával své kolegy na vycházky, když chtěli rozvinout své nápady. Je jasné, že chůze z nikoho filozofa ani druhého Jobse neudělá, ale novou perspektivu i nové nápady může přinést úplně každému.

Moje kamarádka, máma dvou dospělých dcer, se například v době karantény také rozhodla vydat na cestu, a to z Písku do Prahy. Sama ušla za pět dní sto třicet kilometrů. Když jsem se jí ptala, co pro ni chůze znamená, její odpověď byla velmi podobná té mojí. Chůzi chápe jako terapii, prostředek, jak se dostat blíž k sobě a porozumět si. Zároveň jí chůze přináší nové nápady, třeba jak vylepšit své podnikání. Na té několikadenní cestě se prý zcela oprostila od běžných starostí, žila „tady a teď“ a přinesla si spoustu inspirace.

Spojení s duší

Putování má velmi dlouhou tradici a odedávna v sobě neslo spojení se sebou samým. Je mnoho příběhů, které jsou postaveny na myšlence, že tak jako Coelhův Alchymista musíme nejdříve vyjít na cestu, abychom se vrátili domů obohaceni o poznání, že vše potřebné máme u vlastního prahu, sami v sobě. Toto poznání sice můžete vyčíst i z knih, ale vlastní prožitek je nenahraditelný a přitom snadno dostupný. Trochu putování lze vnést do každodenního života, každý den nebo alespoň každý týden se můžete vydávat na cesty. Krásných míst, která stojí za to projít, je všude kolem nás spousta. Stejně tak ale můžete chodit na stále stejné – to svoje – místo.

Kagge zdůrazňuje, že když jdete, život je delší. Chůze je pomalá, a tak paradoxně prodlužuje okamžiky. Věří, že rozhodnutí chodit patří k těm nejradikálnějším v životě. I on má vyzkoušeno, že pokud člověk klade jednu nohu před druhou, na minulosti a budoucnosti příliš nezáleží. Nežije ani skrze druhé. Za okamžik zapomene na zbytek světa. Když ležím na místě, říká, kam jsem došel pěšky, jsem přesvědčený, že to nejlepší v životě je zdarma.

Jít do lesa, lehnout si na záda a poslouchat zpěv ptáků je něco, co lidé dělali odedávna. V Japonsku to nazývají uměním šinrin‑joku neboli lesní koupelí. Je otázkou, jestli se něco tak přirozeného musíme učit od Japonců, ale pokud toužíte po faktech, můžete se opřít o jejich seriózní výzkumy, které ukázaly, že taková lesní terapie zvyšuje pocit spokojenosti, tlumí stres a snižuje krevní tlak. Čas strávený mezi stromy může posílit imunitu, zlepšit trávení, snížit hladinu cholesterolu. A hlavně: budete se cítit dobře.

Carl Gustav Jung napsal, že není jednoduché vést jednoduchý život. Ale právě chůze může být tou velmi jednoduchou činností, která nás vede k pohledu do vlastního nitra, k setkání se sebou samým. Vydat se na cestu tak může paradoxně znamenat vracet se domů. Jako doma se můžete cítit, když putujete krajinou, stejně jako když se procházíte v rozlehlém parku, dokonce i když jdete pešky domů z práce. V tu chvíli se pohybujete tím nejpřirozenějším způsobem a stejným způsobem začínají plynout vaše myšlenky. To vše jsou okamžiky rozhovoru s duší, které v sobě nesou odpovědi na všechny vaše otázky a mohou se vám stát vlastní formou meditace.

Není tedy pochyb o tom, že úplně obyčejná chůze může být ve vašem životě něčím velmi smysluplným, prospěšným a obohacujícím. Že může být řešením problému, jak si najít čas na sebe, jak si porozumět se svojí duší. Je přece jasné, že spojení s duší tady musí být pro každého, že jí každý může jít naproti. Není proto ani tak důležité, kam jdeme nebo jak daleko. Prostě jít pěšky může do našeho života přinést velmi jednoduchým způsobem klid a radost a na tomto pozadí probudit i velkou míru kreativity.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Rodinné rovnice

Ženy na mateřské o sobě mnohdy uvažují jako o nákladové položce rodinného rozpočtu.

24 min

Odpuštění

Co potřebujeme od viníka, abychom se mohli uzdravit z traumatu, které nám způsobil?

19 min

Otázky na konci

Tváří v tvář umírání nás nehřejí úspěchy, přesčasy a peníze, ale vědomí blízkosti.

8 min

Ztracení v životě

Všechno zvládneme, se vším si poradíme. Nikdy nedáme najevo křehkost. A uvnitř se trápíme.

22 min

Pouto nedůvěry

Nenarodila jsem se svojí mámě. A obě jsme celý život měly strach, že ta druhá …

18 min

30. 7. 2020