Z dětství si všichni neseme určitá zranění, která pak ovlivňují způsob našeho současného vztahování nejen v partnerství, ale i ve vztazích s dětmi či jinými blízkými lidmi. Vznikla zkušenostmi z nejrůznějších vztahů v minulosti, ale především s rodiči.
Již předchozí článek Láska a psychická zranění se týkal konstatování, že můžeme trpět pocity opuštěného, přetěžovaného, podceňovaného či týraného dítěte, které vstupuje do života a začne si kolem sebe vytvářet pro ně typickou atmosféru.
Těmito zraněními je nevědomě ovlivněn i výběr našich partnerů. Máme tendenci si vybírat takové partnery, se kterými bychom si tato slabá místa mohli ošetřit, naše rány zahojit a všechny své vnitřní konflikty vyřešit. Bohužel, není to vždy snadné. Ráda bych zde navázala a celou situaci ještě trochu zkomplikovala.
Z diskuse vyplynulo, že není až tak složité si tuto dětskou část uvědomit: Můj otec/matka dělali to a to, mám strach z křiku, bití, kritiky, mám strach, že mě druhý opustí, nebudu pro něj dost dobrá...
Jenže co dál? Jak to udělat, abychom pod vlivem strachu stále obranně (útočně) nereagovali? Pokud totiž budeme v sobě chápat jen tuto dětskou část, pak sice rozvíjíme empatii k dítěti v nás, ale zůstáváme stále obětí. Naše automatické reakce pak jdou obtížněji zvládat. Minule tady totiž nebyla řeč o druhé polovině konfliktu v nás.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné