Ještě před pár lety se o poruchách autistického spektra (PAS) vědělo jen minimálně a představy o autismu se u laické veřejnosti řídily podle slavného filmu Rainman. Autista není schopen promluvit kloudné slovo, počítá zpaměti číselné řady a pro praktický život je zcela nepoužitelný. Řada lidí s PAS, kteří takovým charakteristikám neodpovídali a jejich autismus nebyl spojen s mentální retardací (např. u Aspergerova syndromu je inteligence průměrná až nadprůměrná), tak nebyla vůbec diagnostikována. Obvykle se jim proto nedostalo potřebné podpory ať už v souvislosti se vzděláváním, či v podobě nácviku sociálních dovedností a podobně.

Také v dnešní době se většina literatury na toto téma zaměřuje především na děti. Autismus je ovšem celoživotní pervazivní vývojovou poruchou, která ovlivňuje život daného člověka bez ohledu na věk. Mezi hlavní obtíže, které porucha způsobuje, patří snížená schopnost sociálních interakcí, je také narušena verbální i neverbální komunikace. Lidé s autismem mají mimo jiné problém s udržením očního kontaktu, je pro ně náročné udržet delší konverzaci, jsou fixovaní na své specifické zájmy. Nerozumí tak běžným sociálním signálům, je pro ně těžké „číst mezi řádky“.

Neurotypik nevnímá jen obsah mluvené řeči, ale umí také mnohem lépe vnímat neverbální projev, který je součástí sdělení. Je například rozdíl v tom, zda vám někdo říká „rád tě vidím“ laskavým tónem, či sarkastickým. Důležitá je také mimika, celkový postoj těla, hlasitost projevu, s kým kdo mluví, jak dlouho, s jakým zaujetím a podobně. Zatímco neurotypici to vše používají intuitivně, pro lidi s PAS je často velmi těžké takové signály rozklíčovat. Kvůli tomu pak například obtížně odhadují, kdy a s kým se hodí mluvit o osobních věcech, mají potíže rozpoznat, že druhý člověk potřebuje jejich pomoc, nebo zda někdo mluví v nadsázce, či to myslí vážně.

Problémy autisté obvykle zažívají i s verbální komunikací, a to i ti, u kterých není postižen vývoj řeči. Možná jste někdy viděli vtipnou fotku, na které byla sklenice s vodou postavena na krabičce s čajem, s nápisem „žena mi řekla, ať postavím vodu na čaj“. Ovšem podobné doslovné chápání řečeného v reálném životě lidem s PAS pochopitelně působí ne až tak vtipné komplikace.

Velmi často také trpí depresemi a úzkostmi. Není zatím jasné, zda autismus deprese a úzkosti přímo způsobuje, nebo zda jsou výsledkem sociálního nepřijetí. V každém případě je však mezi lidmi s PAS výskyt afektivních poruch významně vyšší. Dívky s autismem mají často lepší sociální dovednosti než chlapci, proto jsou méně často diagnostikovány.

Škála plná odstínů

Jak vyplývá ze samotného termínu porucha autistického spektra, autisté nejsou všichni stejní. Projevy poruchy se mohou lišit, být různě odstupňovány. Někdy se např. u Aspergerova syndromu, což je jedna z forem PAS, mluví o vysokofunkčním autismu. Toto označení se obvykle používá tehdy, kdy není postižen intelekt, člověk dokáže také verbálně komunikovat, a má tedy teoreticky dobrou možnost zařadit se do „normálního“ života. Je ale velmi zavádějící a mnoho lidí s PAS ho odmítá – implikuje totiž představu, že život s „lehčí“ formou autismu je v podstatě jednoduchý.

Tito lidé často působí na první pohled bez problémů a očekává se od nich, že až na malé zvláštnosti by měli vše zvládat tak jako neurotypici. Jsou přece vysokofunkční, takže pokud „nefungují“, je to jistě proto, že jsou líní nebo se dost nesnaží. Ve skutečnosti autismus i v této podobě přináší závažné problémy v osobních vztazích a významně ovlivňuje úspěšnost ve studiu a práci. V případě, že dotyčný není diagnostikován, obvykle si tyto obtíže klade za vinu a prožívá je jako své osobní selhání.

Ve své praxi jsem se setkala opakovaně s dospělými klienty, kteří mne vyhledali z důvodů depresí, úzkostí nebo opakovaného selhávání ve vztazích či v zaměstnání a kteří zároveň vykazovali obtíže, které napovídaly právě diagnózu PAS. Často také dospělého člověka napadne, že by mohl mít PAS, až ve chvíli, kdy je diagnostikováno jeho dítě. Obvykle si takový klient odjakživa připadal „divný“, nezapadal do kolektivu, a když vidí něco podobného u svého dítěte s PAS, začne sám přemýšlet o vlastní diagnostice.

Před dospělým člověkem s podezřením na PAS, který se rozhodne, že by rád postoupil diagnostiku, stojí dost obtížný úkol – najít kvalitního odborníka, který se diagnostikou PAS dospělých zabývá. Čekací lhůty nezřídka bývají v řádu jednoho až dvou let. Někteří klienti se proto spokojí se „samodiagnostikou“ pomocí například online testu.

To je na jednu stranu kontroverzní řešení, na druhou stranu autista zná své vlastní příznaky nejlépe a při vyplňování online testu odpadá stres z diagnostiky, který přináší interakce s profesionály. Mnoho klientů se profesionální diagnostiky obává, někteří také zpochybňují, že by jim diagnostika mohla být v něčem užitečná.

Přesto klienty k diagnostice provedené profesionálem povzbuzuji. Vysvětlím jim, že z mé strany se jedná pouze o podezření, já sama jim nemohu diagnózu určit. Nicméně bez určení diagnózy klinickým psychologem či psychiatrem klient nemůže získat například invalidní důchod, pokud ho potřebuje. Co považuji ale za ještě podstatnější, je to, že diagnóza pomůže lidem s PAS lépe porozumět jejich obtížím, které najednou dostanou jméno, a dá jim jasnou odpověď na otázku: „Proč jsem jiný než ostatní?“

Vědět, na čem jsem

Obvyklou první reakcí na diagnózu PAS je směs úlevy („konečně vím, co mi je“) a smutku („je to definitivní“). Později převládá spokojenost, větší laskavost k sobě samotnému, větší respekt k vlastním potřebám, například potřeba nevystavovat se hlučnému prostředí a podobně. Klient se také často začne cíleněji vzdělávat v dané problematice a zjišťovat, jaké jsou možnosti podpory pro lidi s PAS.

Vyjasnění diagnózy alespoň v některých případech pomůže také lidem z blízkého okolí klienta k většímu pochopení pro jeho obtíže a tím opadne určitý tlak na změnu, který na něho do té doby vyvíjeli. Rodina má možnost porozumět tomu, že řada zvláštností člověka s PAS (může sem patřit mimo jiné lpění na předvídatelném harmonogramu, doslovnost v komunikaci, problém s vyjadřováním emocí, určitá neomalenost kvůli přímému vyjadřování a podobně) není daná jeho špatným charakterem, leností či neochotou se přizpůsobit. Je ale důležité, aby byla rodina dobře informována o tom, co diagnóza PAS obnáší, aby zbytečně nepodléhala panice založené na mylných představách o autismu.

Klienty pak podporuji v pohledu na jejich diagnózu nikoliv jako na nemoc či poškození, ale spíše jako jiný způsob myšlení. Mohou pak vnímat autismus jako formu neurodiverzity. Autismus sice přináší člověku určité problémy, ale zároveň je neurodiverzita prospěšná pro společnost.

Jiný způsob myšlení lidí s PAS je přínosný svým zaměřením na detail a schopností hlubokého soustředění. Mnoho autistů má skvělou dlouhodobou faktografickou paměť a dokážou se stát skutečnými experty ve svém oblíbeném oboru.

Jejich urputnost, s jakou prosazují nějakou myšlenku, může být na jednu stranu obtěžující, ale na druhou stranu díky tomu mohou dosáhnout důležitých změn. Umí také vidět souvislosti tam, kde by neurotypika žádné nenapadly. Klienti, kteří autismus přijmou jako součást své identity, pak nacházejí úlevu v tom, že ačkoliv autismus nelze „vyléčit“, dá se s ním naučit spokojeně žít.