Foto: Thinkstock.com

Drama ideální rodiny

Je mi smutno z rodin, ve kterých se všichni cítí odcizeni a zatíženi nejasnou vinou.

Peter Pöthe

Peter Pöthe

25. 9. 2013

Obecně přijímaná a některými odborníky paušálně potvrzovaná teze o negativním vlivu rozchodu rodičů na dítě vychází nejen z reálného, ale i z idealizovaného obrazu RODINY.

Úplná rodina je v myslích mnohých laiků, sociálních pracovníků, soudců nebo psychologů často reprezentovaná jako místo, kde se dva rodiče (pokud možno opačného pohlaví) trvale oddávají partnerské lásce a zcela obětují svým dětem (pokud možno biologickým).

Tento obraz odpovídá portrétům rodin, které nás z médií bombardují svým nekompromisním štěstím a pomalu se stávají modelem rodiny, do které by každý z nás chtěl patřit. Vysoce ceněný ideál rodiny diktuje i volební hesla politických stran – navzdory vysoké rozvodovosti lákají voliče nejlépe na hesla o podpoře rodiny.

Je mi líto chlapců a dívek, kteří jsou nuceni smysl své rodiny dokazovat sportovními či akademickými úspěchy.

Kladu si otázku, zda jsou tyto ideální obrazy a projekce výsledkem reálné zkušenosti většiny obyvatelstva, anebo se jedná o mentální konstrukci, jež má za cíl vytvořit iluzi o stálosti ve skutečnosti nevyzpytatelných rodinných vztahů a vazeb.

Nenaplněný ideál

Ať už je to jakkoli, je mi líto těch, kteří podobný pocit štěstí neprožívají. Nikoli proto, že by v úplné rodině nevyrůstali, že by zažili rozvod či ztrátu jednoho nebo obou rodičů. Mnozí z nás se totiž ve své úplné a skvělé rodině nikdy necítili (anebo zrovna teď necítí) skutečně šťastní, přijímaní a žádoucí.

Je mi líto dětí, které už nemají sílu věřit tomu, že je táta s mámou opravdu milují a chtějí.

Je mi líto dětí, jejichž rodiče předstírají vzájemnou lásku, i když se dlouhodobě ve svých srdcích cítí opuštěni a poníženi.

Je mi líto chlapců a dívek, kteří jsou nuceni smysl své rodiny dokazovat sportovními či akademickými úspěchy a frustraci svých maminek a tátů řešit tím, že rezignují na svůj růst a autonomii.

23. – 26. února 2017

Pohybový a relaxační kemp (seminář)

Jan Smetánka

Je mi smutno z úplných rodin, ve kterých se jejich členové cítí vzájemně odcizeni a zatíženi nejasnou vinou.

Mrzí mě osud rodičů, kteří se natolik cítí ohroženi ztrátou obrazu své harmonické rodiny, že sami sobě (a svým dětem) nedovolí přiznat svoje nenaplněné potřeby a zklamání.

Ztracené iluze

Zároveň přemýšlím, zda obraz ideální rodiny není rubem mince vysoké rozvodovosti. Přemýšlím zda nárůst případů nekonečných právních tahanic milujících rodičů o děti nesouvisí se ztrátou ideálu dokonalé rodiny.

Mnozí rodiče, otcové či matky, které jsem v podobných situacích potkal, se totiž skutečně cítili být v roli ochránců ideálního rodičovství a rodiny. Bojovali za rodinu, za rodičovství, za ideál, o který údajně vinou toho druhého, špatného rodiče přišli. Míra nenávisti, kterou vůči sobě pociťovali, pak odpovídá míře jejich vzájemného ublížení.

Využívejte celý web.

Předplatné

Zdálo se mi, že tím, čím v danou chvíli nejvíce trpěli, nebyl aktuální a reálný stav věcí, nýbrž ztráta ideálu, o který je, v jejich mysli, partner připravil.

Jedním z největších emočních zranění, které člověk může zažít, je ztráta iluze. Iluze a falešné ideály nám totiž pomáhají ubránit se pocitům vlastní zranitelnosti a vzpomínkám na rány, které jsme ve své rodině utrpěli.

Otevřít diskuzi 0