Článek na toto téma mám v hlavě už několik měsíců, a kdybych ho sepisovala na papír, sneslo by se na mě určitě nemálo výtek od ekologicky smýšlejícího okolí. Stránek, které by za tu dobu skončily v koši, by totiž určitě bylo několik desítek. Vím přesně, co chci jako psycholožka (a vlastně i matka) těmito řádky říct, ale vždycky, když čtu, co jsem napsala, něco tomu chybí. Vždycky.
Na začátku jsem se jen chtěla vymezit vůči jednomu poměrně nekompromisnímu tvrzení v rodičovství. Zdálo se to být jednoduché, protože na tuhle věc mám naprosto jasný názor. Jenže jak se ukázalo, máloco bývá tak jednoduché, jak to vypadá…
Verze tohoto článku jsem dávno přestala počítat a mazací tlačítka na mé klávesnici se už nedají přečíst. Je kolem půlnoci a já se pokouším sepsat „poslední“ pokus. A v tom mi to dochází… Dochází mi, že to, co chci tímto článkem předat, je právě o tom. O (ne)dokonalosti. O šancích a pokusech. Kolik jich jako rodiče máme? A kdo určuje, jestli je vůbec máme? Fakt jeden přešlap znamená definitivní konec?
Mýtus o správném rodiči
Vy, kdo jste četli moje předchozí články, už možná víte, že nemám ráda jednosměrné cesty a absolutní pravdy. Možná tušíte, že radši hledám a nabízím alternativy a moc nevěřím tomu, že něco můžeme mít všichni úplně stejně. Z toho vyplývá, že taky moc nefandím tvrzením o tom, jak to je „správně“ nebo „špatně“. Jsem přesvědčená, že je spousta věcí a situací, které se nedají podobně kategorizovat, protože záleží na kontextu.
A rodičovství je pro podobná fatální tvrzení lákavé jako sirup pro vosu. Pořád někde slyším, jak se jako rodič „správně“ chovat, čemu se vyhnout, nebo ještě lépe, na co si dávat pozor, pokud nechceme nevratně zpackat život sobě i svému dítěti.
