Letošní léto jsme s rodinou strávili převážně na chatě. Dalo by se říct, že z jedné vesnice přejíždíme do ještě většího zapadákova. A také že chataření a chalupaření zažívá opět svůj boom. Pokud jste vyrůstali nebo právě žijete tady u nás, pravděpodobně vás tento fenomén v nějaké životní etapě zasáhl podobně jako mě.

Pro chataření a chalupaření se vžil také název druhé bydlení. Vše, co s ním souvisí, je zajímavé zejména pro sociology. Mnohé z jejich článků či výzkumů ale zahrnují i postřehy psychologického rázu. Otázky trávení volného času, psychohygieny či prožívání tzv. druhého života k nim určitě patří. Ráda bych se jim trochu podívala na zoubek.

Mým životem prošly shodou okolností chaty tři. Každá v jiné době, v jiné lokalitě a s jinou společností. Mám je ráda všechny, jedna bude ale pořád ta „nej“.

Bezstarostné dětství

Dětství, to je chata rodičů u Berounky, v krajině, které se máloco vyrovná. Kdo prožil alespoň jedny prázdniny na chatě, asi mi dá za pravdu, že tak bezstarostné období už ho v životě jen tak nepotká.

Večerní opékání špekáčků, noční bojovky připravené od dospěláků, nekonečné koupání, výlety. Každý den svým způsobem stejný, a přesto jiný. Snad právě pro tu bezstarostnost zůstane tahle chata v mých vzpomínkách tou nejlepší.

Doba mejdanů

Někdy v pubertě začne být chata s rodiči nuda. Často to dopadá tak, že „mladí“ dostanou klíče a jedou se na chatu vybouřit sami. Lepší dělat nepořádek tam než doma, že? Shovívaví rodiče chápou, neremcají (nebo jen málo). U nás přišla na řadu chata číslo dvě, patřící do širšího okruhu rodiny. Tady se okolo té dvacítky prostě flámovalo a oslavovalo. Ale později už také pracovalo a zvelebovalo.

Rodinný život

Kolem třicítky přichází na řadu zatím poslední chata mého života. Nejdřív ji moc nemusím, znamená totiž především další povinnosti. O pár let později mě to ale začne bavit. A tak natíráme starý nábytek, staráme se o malou zahrádku a hlavně si tu užíváme volný čas s dcerou.

Kruh se uzavírá: třeba to jednou bude chata jejího dětství. Komunita je tady jiná, podobá se spíše chalupaření, kdy se dovolenkáři více sžívají s místními. Chaty a chalupy jsou obývány i celoročně a jezdí sem už třetí generace „lufťáků“.

Nejen na stará kolena

Předpovědi, že fenomén chataření a chalupaření po roce 1989 zanikne, se nenaplnily. Lidi stále žene „ven“ touha dostat se blíž k přírodě, relaxovat, odpočinout si od starostí, změnit prostředí. To se nemění. Stejně tak jako činnosti s chatařením neodmyslitelně spjaté: houbaření, kutilství, péče o zahrádku a další způsoby trávení volného času, které do všedních dnů zejména městského člověka až tolik nepatří.

Objevují se ale také trendy trochu jiné. Chata už dnes mnohdy neznamená snížený komfort – tedy například obydlí bez vody, nebo dokonce elektřiny. Naopak, z chaty se stává druhé bydlení se vším všudy. Jedni z našich známých mi potvrdili domněnku, že si chatu vlastně chystají na důchod: Byt necháme mladejm, takže vlastně půjdeme na takovej vejminek.

V poslední době se také setkávám u některých lidí s názory typu:

• Kam bychom jezdili, vždyť už všude přestává být bezpečno.
  
• Za dovolenou v Čechách bychom dali majlant, tak si za to raději zvelebujeme vlastní chatu.
  
• Co jsme chtěli, to jsme viděli, a tak se zase rádi vracíme na jedno a to samé místo – je to taková jistota.
  

To se ale samozřejmě týká jen určitého okruhu lidí. Jiní jsou zase toho názoru, že hnít na chatě? Stále na jednom místě? Tak to ani za boha!

Lufťáci a ti druzí

Na závěr si dovolím takovou nezávaznou typologii chatařů. Možná máte také jednoho svého, nebo jím jste právě vy:

Pohodář
Nic neřeší, nebo jen tak trochu. Na chatu si jede odpočinout, trochu tu popracuje, pokecá s místními a zase jede domů. Sbalenu má jednu tašku, nějakou tu konzervu, případně si zajde do místní hospody na guláš. Pohodář je člověk, který je spokojený i v běžném životě. Na chatu si toto „nastavení“ přiváží s sebou.

Vystresovaný manažer
Přijede až v pátek v noci a v neděli dopoledne zase pospíchá rychle domů: musí se připravit na pondělní poradu. Po příjezdu vyndá z auta obří kufr nabitý softshellovým oblečením a sportovním vybavením za desítky tisíc. Mobil nevypíná a hlídá si stav baterie na notebooku. Manažer by si chtěl odpočinout, problém je však v tom, že to vlastně neumí.

Prudič
Může být ženského i mužského pohlaví, jakéhokoli věku a podoby. Volný čas tráví pruděním blízkých i vzdálenějších sousedů. Věčně si na něco stěžuje: vadí mu malé děti, psi i návštěvy, které za vámi na chatu dorazí. Prudičovi se tím uleví. Potřebuje adresně ventilovat svůj vztek na všechno a na všechny, což se mu v anonymním městě moc nedaří.

Kutil
Jeden z nejnebezpečnějších typů chataře. Sekačku startuje v šest ráno a vypíná v deset večer. Nechybí křovinořez, trpaslíci v zahrádce a všelijaké vylepšováky, které mu pobyt na chatě zpříjemňují. Kutil pohrdá všemi, kteří si jezdí na chatu odpočinout, a dává jim to patřičně najevo. Kutilova motivace může být dvojí. Buď přijíždí z vesnice, kde se stejnou vervou zvelebuje svůj dům, nebo prchá na chatu z bytu, kde si takové záliby nemůže dosyta užít.

Pařmen
Většinou starý mládenec, který se na chatu jezdí prostě opít. V pátek zajde do hospody a v neděli z ní vyleze (nebo má s sebou dostatečnou zásobu lahváčů). Jeho chata vypadá posledních dvacet let stejně. Manželky nemají pařmena rády, neboť tahá jejich protějšky od důležité práce, jako je třeba natírání plotu. Pařmen ale ve finále nikomu neškodí, takže ho všichni tak nějak berou. Může být zklamaný životem, ale také naopak: zkrátka si ho užívá podle svého.

Máte také chatu? Poznali jste se? Na jaký typ chapuláře jsme zapomněli?