Duchovní manipulace

Temné komory, tantra workshopy, buddhistické meditace, kurzy pro kněžky a bohyně, přechodové rituály pravých mužů. Různé duchovní praktiky se v posledních letech staly pro mnohé cestou, jak pootevřít své zatuhlé vnímání světa něčemu novému. Psychologický výzkum dlouhodobě ukazuje, že psychedelické či transcendentální zážitky mají velký transformační potenciál a pomáhají v uzdravování hlubokých traumat, pokud se tyto zážitky podaří integrovat do celku vnímání reality. Málo se ale mluví o fenoménu duchovního gaslightingu, který je v komunitě praktikujících až překvapivě častý. Projevuje se větami jako: „To je jen v tvé hlavě. To je jen tvé omezené ego. Děláš si to sám. Tvé vnímání vůbec neodpovídá skutečnosti. Je to jen iluze.“

Termín gaslighting je odvozený od slavného filmu Plynové lampy (Gaslight), v němž se manžel snaží přesvědčit svou ženu, že je šílená. V domě se ozývají kroky, světla plynových lamp slábnou. Když se na to svého muže zeptá, tvrdí jí, že nic takového se neděje, že je to jen v její hlavě. Psychicky ji deptá a terorizuje, aby dosáhl svých nekalých záměrů.

Jde tedy o formu psychické manipulace a citového zneužívání, jejímž cílem je v oběti vzbudit pochybnosti o jejím vlastním úsudku, pocitech a vnímání reality. Útočník si pohrává s jemnou hranicí mezi realitou a fantazií, evokuje ve své oběti pocity, které ji vedou ke zmatku, zamotání se do různých perspektiv, až do neschopnosti rozeznat, co je pro ni reálné.

Gaslighting vždycky stojí na nerovném postavení mezi dvěma aktéry, ať už jde o společenskou nerovnost nebo o situaci, kdy sami někomu udělíme větší autoritu, než jakou připisujeme svému vlastnímu úsudku a prožívání.

V duchovní sféře

Duchovní gaslighting je podtyp, který se téměř neviditelně, avšak všudypřítomně vyskytuje v duchovních komunitách. Neviditelnost mu v tomto prostředí zaručuje fakt, že jeho dvě základní charakteristiky (nejasnost hranice mezi realitou a představivostí a nerovné postavení mezi aktéry) jsou základními kameny těchto společenství.

Většina duchovních praktik pracuje minimálně se dvěma úrovněmi vnímání reality, které jsou v hierarchickém postavení. Ať už jde o kontrast mezi hmotnou a duchovní úrovní, mezi hříšným světem a Bohem nebo mezi relativní a ultimátní realitou, pokaždé vidíme, že úkolem duchovního aspiranta je osvobodit se od nižší reality a vztáhnout se k té vyšší.

Příkladem může být hinduistická tradice, která předpokládá, že naše každodenní realita je jen snem či iluzí. Proti tomu se staví vyšší realita všeobjímajícího Brahmana. Duchovní cesta v hinduismu znamená probudit se ze snu každodenní reality a otevřít se porozumění a zkušenosti reality absolutní.

V současné době mnoho lidí vyhledává duchovní praktiky, aby si rozšířili obzory a otevřeli své vnímání reality. Neurovědecký výzkum ukazuje, že náš mozek funguje jako přístroj založený na zvyku: do našeho vnímání dovolí vstoupit jen tomu, co odpovídá schématům vytvořeným na základě předchozí zkušenosti. Co neznáme, to zkrátka „nevidíme“.

Ačkoliv spousta těchto schémat je pro nás užitečná a efektivní, některá (často traumatická) schémata omezují naše fungování ve světě. Je v pořádku, že se nechceme učit, k čemu slouží židle, pokaždé když vejdeme do místnosti. Ale pokud potkáme v práci nového kolegu, není pro nás přínosné od něj okamžitě podvědomě očekávat, že nás bude zneužívat podobně jako náš minulý kolega.

Naše ego můžeme tedy chápat jako soubor zvyků a přesvědčení, které filtrují pole smyslového vnímání (všímáme si obvykle jen něčeho) a vytvářejí z něj v našich představách smysluplný celek. Zatímco některé zvyky a přesvědčení jsou užitečné, jiné nás zbytečně omezují.

V duchovních praktikách se často mluví o překonání či zbavení se ega a dosažení absolutní reality. Otázka, co to vlastně znamená, je stará jako historie sama. Ve světle nejnovějších neurovědeckých výzkumů to psychologie interpretuje tak, že duchovní praxe nás má vést nejdříve k překonání nefunkčních a limitujících zvyků a přesvědčení.

Mohlo by vás zajímat

Jedovatá slova

Jak se zachovat, když si na vás druhý bezdůvodně vylévá svoje negativní emoce?

Přečíst článek

Důležité je, že transformování naší žité reality by mělo být postupné. Rozhodně není žádoucí se tlačit do něčeho, co nám naše mentální a fyzická úroveň v současné době nedovolí. V opačném případě se můžeme dostat do duchovního bypassu, ve kterém se naše spiritualita stane jen obranným mechanismem, a ne smysluplným směřováním ke svobodě.

Něco je s tebou špatně

A zde se znovu vracíme k duchovnímu gaslightingu, který jsme si vymezili jako formu psychické manipulace a citového zneužívání, jejímž (často nevědomým) cílem je v oběti vzbudit pochybnosti o vlastním úsudku, pocitech a vnímání reality prostřednictvím duchovně inspirovaného narativu.

V každodenních situacích to vypadá tak, že druhému sdělíme, co cítíme a prožíváme. Místo aby informaci přijal a naše pocity uznal, začne nás přesvědčovat, že naše vnímání reality je chybné a že zdrojem tohoto zmatení je ego. Nebo jakákoli jiná nedostatečnost, třeba přílišné lpění na vztazích, na životních jistotách nebo třeba naprosté nepochopení, o co v životě jde.

To samé učení, které má potenciál dovést nás k větší svobodě a otevřenosti, tak může být paradoxně použito jako nástroj gaslightingu. A netýká se to jen duchovních komunit – do gaslightingu spadá i to, když se našeho nemocného kamaráda budeme snažit přesvědčit, že pokud by třeba více meditoval, problémy by neměl.

Také už jsme zmínili, že obětí gaslightingu se můžeme stát tehdy, když druhému dáme větší autoritu, než jakou připisujeme svým vlastním pocitům a vnímání. A právě v duchovní komunitě, která je postavená na šamanech, učitelích a průvodcích, je takové hierarchické postavení běžné; výjimkou nejsou ani některé psychoterapeutické výcviky. 

Potom se velmi lehko může stát, že místo abychom respektovali své pocity a snažili se jim porozumět, budeme je devalvovat v zájmu duchovního rozvoje. Vlastně se tak gaslightingu dopouštíme sami na sobě.

Cesta nahoru je cestou k sobě

Pokud v jakékoliv fázi duchovního procesu znevažujeme to, co cítíme, a snažíme se sami sebe přesvědčit, že na téhle úrovni už bychom například neměli být žárliví, že je to jen naše ego, uražená ješitnost a podobně, pak neprojevujeme pochopení a respekt vůči tomu, kde jsme tady a teď. Nutíme se do změny, na kterou nejsme ještě připraveni. Jsme v určité fázi, takto ji prožíváme, poznávejme ji.

Abychom se nestali obětí gaslightingu, ať už od sebe či druhých, je třeba nahlédnout, že zdravý duchovní rozvoj předpokládá dva provázané a neoddělitelné pohyby:

• Pohyb aspirace či touhy, která se chce vymanit z našich současných omezení a směřovat k dokonalosti, dotknout se absolutna. 
  
• Pohyb akceptace, přijetí žité zkušenosti, ať už je jakkoliv omezená či bolestivá.
  

Může jít o pocity opojení ze spojení s něčím nad námi, ale i o pocity malosti, úzkosti a znechucení ze sebe samého. To vše si zaslouží stejnou míru vědomé přítomnosti, lásky a soucitu. Zdravá komunikace a setkávání se nad duchovními tématy by měla obsahovat oba tyto principy.

Pokud jsme v komunikaci a praxi zaměřeni pouze na pohyb aspirace, může se nám duchovní praxe stát jen dalším zdrojem nepřijetí: chceme měnit druhé (nebo sebe) ideálem, který nás přesahuje, a mezitím devalvujeme jeho (nebo své) pocity. A pokud příliš spoléháme na pohyb akceptace, může se nám stát, že si tím uzavíráme cestu k růstu a duchovnímu rozvoji.