Dva dědové na chodníku

Tramvaj je pro mě, rozeného šmíráka, to, co pro chemika laboratoř. Báječně se v ní zkoumají vzorky lidí.

Čekám u Prašné brány na devítku. Je dvanáct stupňů, slunko svítí, já sedím na odpočívadle a koukám před sebe. Z levé strany se pomalu šourá starý pán. Říkejme mu pan Velký. Je vysoký, hubený, od beder sehnutý, na hlavě má kulicha a v ruce igelitku. Tipuju mu tak devadesát let.

Sune nohy před sebe, kouká do země. Z druhé strany si to k němu rychlostí šneka hasí stejně starý pan Malý. Měří tak metr, váží dvacet deka, prostě drobek. Pan Malý má taky čepici, kouká mu z ní naslouchátko, a stejně jako pan Velký sleduje chodník.

Pataputy, pataputy, lajna mezi nimi se zkracuje, a když se v jejich zorném poli ocitne noha toho druhého, oba se zastaví. Podívají se na sebe a rozzáří se. Pan Velký pěkně shora dolů, pan Malý zdola nahoru.

„Ahoj Lojzíku, co ty tady,“ zeptá se malý pán.

„Ahoj Venoušku, čekám na čtrnáctku,“ odpoví velký.

„A kampak jedeš?“

„Do Stromovky. Tam je ti krásně Venoušku… Všecko už kvete a jsou tam pěkně opravené cesty. A představ si to – nasedneš tady na tramvaj a vezeš se až tam. Bez přesedání a zadarmo!“

„Hmmm…“

„Máš čas?“

„Mám.“

„Tak pojeď se mnou! Uděláme si parádní výlet.“

Mohlo by vás zajímat

Emoce v těle

Prožíváme vždy jako celý člověk. Pokud emoce nezpracujeme, v těle zůstanou.

Přečíst článek

A ten prťavý si dává na čas, když povídá: „Víš… Já… Já, Lojzíku… Já už ne.“

Culí se jak smutný mudrc, pak zaboří zase hlavu do asfaltu, a šourá se dál zprava doleva. A Lojzík stojí, kouká za ním s výrazem veselého Buddhy po dietě a čeká na čtrnáctku.

Ani nevím, proč mě tak zaujali. Možná proto, že stařečky jak z pohádky v tramvaji často nevidím. Možná mě bavilo si představovat, jak spolu čutali na Žižkaperku za první republiky merunu.

Taky mě napadlo, že mi byl milejší ten aktivní pán, i když mám spíš povahu toho pasivního. Za čtyřicet let asi taky řeknu: „Já Mařenko… Já už ne.“

Některé svoje vlastnosti nezměníme a je zbytečné se o to snažit. Promarnila jsem tím spoustu času. Teď pracuju na tom, abych si byla sympatická i přes to, že jsem kolikrát úplně jiná než lidi, které obdivuju.