My lidé jsme méně ochotni pomoci bližnímu, je‑li v naší přítomnosti druhá osoba. Čím to?
Sériový vrah se pokoušel na ulici zabít ženu (podle novin to trvalo téměř půl hodiny), ale přerušil svou činnost, protože upoutal pozornost sousedů. Po deseti minutách se na místo vrátil a „rozdělanou práci“ dokončil. Svědkem činu bylo podle pozdějších důkazů 38 lidí. Ani jeden nezasáhl.
Tento případ, známý jako případ Kitty Genovese, byl jedním z podnětů pro psychologické výzkumy, které později vyústily v pojmenování chování dnes známého jako efekt přihlížejícího.
Efekt přihlížejícího říká, že my lidé jsme méně přístupni pomoci bližnímu svému, pokud je v naší přítomnosti druhá osoba. Nebo (s trochou nadsázky) ještě úderněji - pravděpodobnost, že pomůžeme člověku v nouzi, klesá přímo úměrně tomu, jak se zvyšuje počet lidí, kteří s námi situaci pozorují.
Většina z nás považuje sebe samého za milého hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže, a také předpokládáme podobné chování od svého okolí.
Před nedávnem jsem zažil podobnou situaci, když se na jednoho pána v centru města sesypala obrovská masa sněhu a ledu ze střechy třípatrové budovy. Pán ležel na zemi a nehýbal se. Bylo to zvláštní: všichni kolemjdoucí, včetně mě, jen stáli a čekali, kdo mu pomůže. Dlouho se nikdo nepohnul. Potom, když bylo jasné, že je pán v pořádku a u něho skupinka lidí, vykročil jsem bez ohlédnutí dál.
Jak je možné, že se tak dlouho neměl nikdo k činu? Kde se v nás bere tato lhostejnost?
Psychologové John Darley a Bibb Latané (1968) zkoumali lidské chování v uměle navozených situacích, kdy byl jeden člověk před zraky jiných zraňován nebo potřeboval okamžitou pomoc. Identifikovali následující příčiny pasivního chování přihlížejících:
Kromě toho bylo zjištěno, že jsme mnohem méně ochotní pomáhat druhým, pokud jsme v časovém stresu a pospícháme, a to i v případě, že důvod ke spěchu není nijak vážný. Jednoduše proběhneme kolem a pomoc necháme na jiných.
Když jde o činy, jsme mnohem egoističtější a lhostejnější, než si namlouváme.
Naopak efekt přihlížejícího je menší, když se v situaci nachází naši známí nebo přátelé (Levine, Mark; Crowther, Simon, 2008). Velkou roli také sehrává zhodnocení toho, jak moc považujeme událost za nebezpečnou a jakou roli přisuzujeme ostatním účastníkům situace. Nejde tedy v první řadě o naši apatii, ale především o nesprávné vyhodnocení situace.
Na takové procesy v naší mysli doplatila Kitty Genovese a mnoho dalších. Podobné okolnosti a pasivní chování, i když s méně strašlivými následky, jsou součástí našeho každodenního života. Podílíme se na nich víceméně všichni.
Ale co si z tohoto nepříjemného poznatku vzít?
Většina z nás považuje sebe samého za milého hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže, a také předpokládáme podobné chování od svého okolí.
Řada sociálně psychologických experimentů nám však ukazuje, že tento předpoklad je často mylný. Když jde o činy, jsme mnohem egoističtější a lhostejnější, než si namlouváme.
Využívejte celý web.
PředplatnéParadoxně nám však také tyto experimenty pomáhají uvědomit si vlastní slabé stránky tak, abychom se jim mohli ve správný čas vzepřít.
Zdroje:
Darley, J. M. & Latané, B. (1968). "Bystander intervention in emergencies: Diffusion of responsibility". Journal of Personality and Social Psychology 8: 377–383.
Hewstone, M. Stroebe, W. (2006) Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál.
Levine, Mark; Crowther, Simon (2008). "The Responsive Bystander: How Social Group Membership and Group Size Can Encourage as Well as Inhibit Bystander Intervention.". Journal of Personality and Social Psychology 95 (6): 1429–1439.
Co všechno musíte zvládnout, abyste mohli pracovat jako psychoterapeut?
17 min
Proč nás vlastně tak vytáčí, když něco není po našem nebo když musíme chvíli čekat?
12 min
Srdce má svá vlastní křídla, která nespoutají žádná nařízení. Tak proč někdy skomírá?
20 min
Dejte se do kupy, děti teď potřebují vaši pomoc, říká psychoterapeut Peter Pöthe.
67 min