Efekt přihlížejícího

Tento případ, známý jako případ Kitty Genovese, byl jedním z podnětů pro psychologické výzkumy, které později vyústily v pojmenování chování dnes známého jako efekt přihlížejícího.

Efekt přihlížejícího říká, že my lidé jsme méně přístupni pomoci bližnímu svému, pokud je v naší přítomnosti druhá osoba. Nebo (s trochou nadsázky) ještě úderněji – pravděpodobnost, že pomůžeme člověku v nouzi, klesá přímo úměrně tomu, jak se zvyšuje počet lidí, kteří s námi situaci pozorují.

Většina z nás považuje sebe samého za milého hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže, a také předpokládáme podobné chování od svého okolí.

Před nedávnem jsem zažil podobnou situaci, když se na jednoho pána v centru města sesypala obrovská masa sněhu a ledu ze střechy třípatrové budovy. Pán ležel na zemi a nehýbal se. Bylo to zvláštní: všichni kolemjdoucí, včetně mě, jen stáli a čekali, kdo mu pomůže. Dlouho se nikdo nepohnul. Potom, když bylo jasné, že je pán v pořádku a u něho skupinka lidí, vykročil jsem bez ohlédnutí dál.

Jak je možné, že se tak dlouho neměl nikdo k činu? Kde se v nás bere tato lhostejnost?

Příčiny

Psychologové John Darley a Bibb Latané (1968) zkoumali lidské chování v uměle navozených situacích, kdy byl jeden člověk před zraky jiných zraňován nebo potřeboval okamžitou pomoc. Identifikovali následující příčiny pasivního chování přihlížejících:

• Rozložení zodpovědnosti Je-li člověk sám, cítí vlastní zodpovědnost za druhého, a proto jedná. Pokud je v přítomnosti více lidí, zodpovědnost se rozkládá na každého z nich. Čekáme, že jednat bude druhý. Pokud si to takhle vysvětlí všichni, nepomůže nikdo.
• Pluralistická ignorance Každý z přihlížejících váhá a přemýšlí, dívá se na jiné, kteří spolu s ním situaci bez hnutí sledují, a tak si řekne: “Také nic nedělají, asi to nebude tak vážné“. Proto zůstává pasivní a člověku nepomůže.

Kromě toho bylo zjištěno, že jsme mnohem méně ochotní pomáhat druhým, pokud jsme v časovém stresu a pospícháme, a to i v případě, že důvod ke spěchu není nijak vážný. Jednoduše proběhneme kolem a pomoc necháme na jiných.

Když jde o činy, jsme mnohem egoističtější a lhostejnější, než si namlouváme.

Naopak efekt přihlížejícího je menší, když se v situaci nachází naši známí nebo přátelé (Levine, Mark; Crowther, Simon, 2008). Velkou roli také sehrává zhodnocení toho, jak moc považujeme událost za nebezpečnou a jakou roli přisuzujeme ostatním účastníkům situace. Nejde tedy v první řadě o naši apatii, ale především o nesprávné vyhodnocení situace.

Vzepřít se

Na takové procesy v naší mysli doplatila Kitty Genovese a mnoho dalších. Podobné okolnosti a pasivní chování, i když s méně strašlivými následky, jsou součástí našeho každodenního života. Podílíme se na nich víceméně všichni.

Ale co si z tohoto nepříjemného poznatku vzít?

Většina z nás považuje sebe samého za milého hodného člověka, který v případě potřeby okamžitě pomůže, a také předpokládáme podobné chování od svého okolí.

Řada sociálně psychologických experimentů nám však ukazuje, že tento předpoklad je často mylný. Když jde o činy, jsme mnohem egoističtější a lhostejnější, než si namlouváme.

Paradoxně nám však také tyto experimenty pomáhají uvědomit si vlastní slabé stránky tak, abychom se jim mohli ve správný čas vzepřít.

Zdroje:
Darley, J. M. & Latané, B. (1968). „Bystander intervention in emergencies: Diffusion of responsibility“. Journal of Personality and Social Psychology 8: 377–383.
Hewstone, M. Stroebe, W. (2006) Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál.
Levine, Mark; Crowther, Simon (2008). „The Responsive Bystander: How Social Group Membership and Group Size Can Encourage as Well as Inhibit Bystander Intervention.“. Journal of Personality and Social Psychology 95 (6): 1429–143
9.