Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Johanna Bath

Autistická, nebo vysoce citlivá?

Cesta za sebepoznáním mi otevřela řadu znepokojivých otázek.

22:36

Už dlouho cítím s lidmi na autistickém spektru spříznění. Mám pocit, že trochu jejich prožívání rozumím, že alespoň střípkem chápu, jakým utrpením prochází při smyslovém přetížení, protože tyto stavy znám, i když ne v takové intenzitě. Sama jsem vysoce senzitivní, ale díky novým informacím o autismu si v poslední době začínám říkat, jestli nemám s autismem společného víc, než si myslím.

Podobně jako lidé na spektru zažívám smyslové přetížení, zvýšeně vnímám zvuky, pachy, prudké světlo, emoce druhých lidí. Stejně tak mívám shutdowny: při smyslovém přetížení se můj mozek a tělo odpojují. Mám výpadky pozornosti, koukám do blba, nemůžu najít slova, fyzicky zamrzávám, a když je to jen trochu možné, tak od lidí a podnětů prchám.

I když nepodléhám panice při změně plánu, rutinu a plánování potřebuji kvůli předcházení přetížení a rovnoměrnému vydávání energie. Změny sice zvládám, ale stojí mě zvýšené množství energie kvůli zpracování nových informací. Sice úplně nenarážím v komunikaci s druhými, ale small talk a společenská konverzace nejsou moje parketa a účastním se jich jen proto, že se to sluší. S postupujícím věkem začínám být k těmto pravidlům čím dál víc lhostejná.

Na druhou stranu zase mylně vidím vysokou senzitivitu tam, kde je součástí autistického spektra. U stand‑up komičky Hannah Gadsby jsem si byla jistá, že je vysoce senzitivní. Ve svém vystoupení se totiž zmínila, že jediný zvuk, který snese, je cinknutí šálku s čajem o podšálek a její identita není určena ani tak tím, že je gay, ale tím, že je neustále unavená. Mýlila jsem se. Ve svém dalším vystoupení Hannah Gadsby sdělila, že u ní byl v dospělosti diagnostikovaný autismus.

Kritika konceptu vysoké senzitivity

Cože? Žena na spektru paří mezi nejlepší stand‑up komiky? A proč mám pocit, že mám blízko k autismu? Jaký je rozdíl mezi autismem a vysokou senzitivitou? Abych si to připomněla, pokusila jsem se najít starší článek Elaine Aron o rozdílech mezi autismem a vysokou senzitivitou. Jenže jsem zjistila, že článek byl stažený s vysvětlením, že Elaine Aron není odbornicí na autismus. Tento článek se totiž stal předmětem velké kritiky.

Například novinářka Kristen Hovet namítá, že Elaine Aron ve svém srovnání použila poněkud zastaralý a spíše stereotypní popis autismu u mužů úrovně 2 až 3 a nezohlednila projevy autismu u žen. Podle Kristen Hovet se popis vysoce citlivého člověka dost podobá popisu ženy na spektru, respektive na té části, která se dříve označovala jako „vysoce funkční autismus“ nebo „Aspergerův syndrom“.

Tvrdí, že příznaky popsané u žen na spektru pokrývají všech 27 otázek v dotazníku Elaine Aron na zjištění vysoké senzitivity. Z tohoto důvodu považuje šíření informací o vysoké senzitivitě za jeden z faktorů odpovědných za opožděnou diagnostiku autismu u žen, protože pokud rodiče uvěří, že je jejich dítě vysoce citlivé, mohou si určité potíže nebo problematické chování spojovat s vysokou citlivostí a nebudou hledat jiné odpovědi – konkrétně diagnózu autismu.

Elaine Aron ve svém staženém článku uvedla, že lidé s autismem mají na rozdíl od senzitivních vysoce omezené, fixované zájmy. To se však podle Kristen Hovet objevuje spíše u mužů s autismem. Ženy s autismem mívají širší zájmy, které mohou v čase měnit, a navíc bývají tyto zájmy považované za běžné.

Elaine Aron dále píše, že vysoce senzitivní lidé mají bohatou představivost a pestré zájmy namísto úzkého zaměření. To je však podle Kristen Hovet klišé a nadužívaný a zastaralý pohled na autismus. Cituje Rudy Simone, autistickou autorku knihy Aspergirls, která napsala: „Je hrubě mylnou představou, že lidé s aspergerem nemají žádnou představivost. Na spektru je velké množství spisovatelů, režisérů, umělců a tvořivých inženýrů. Psychologové, kteří studovali děti s Aspergerovým syndromem, je označili za bez fantazie jednoduše proto, že si nehrály tak, jak společnost očekává, že si děti hrají, a nepochopili to, co u nich viděli.“ Musím říct, že já žádnou velkou představivostí ani tvořivostí neoplývám, spíš mě baví analýza a mé amatérské zájmy se smrskly na psychologii lidí a lidoopů. Tak kdo je tady na spektru?

Dalším rozdílem pak byla podle Elaine Aron hyperreaktivita, ale také hyporeaktivita lidí s autismem na různé podněty. Důvodem jsou problémy se správným zpracováním sociálních či jiných informací. Kristen Hovet ale namítá, že ženy s autismem mají tendenci zpracovávat sociální informace přesněji než muži s autismem nebo se alespoň dokážou zorientovat v sociálních interakcích, takže Elaine Aron opět popisuje zastaralou nebo klasickou mužskou prezentaci autismu a nedokáže pokrýt celé autistické spektrum.

Navíc mnohé dívky s autismem se velmi brzy naučí používat coping mechanismus označovaný v anglické literatuře jako fake it, till you make it. Tyto dívky pozorují, analyzují a napodobují chování ostatních a přináší jim to úspěch. Je to maska, která je však výsledkem intelektuální činnosti, ne intuice. Tyto dívky mohou být přesvědčené, že to tak musí dělat všechny děti. Mohou věřit tomu, že to tak musí být, aby byly akceptované. Možná si nakonec uvědomí svou odlišnost, ale kvůli tomu mohou ještě více usilovat „o nápravu“. To všechno může způsobit celoživotní trend předstírání „normálnosti“ a potlačování svého pravého já ze strachu, aby nebyly vyloučeny.

Zpracování sociálních informací asi zvládám, ale někdy narážím na nepsaná pravidla, která si musím „intelektuálně“ zpracovat, protože mi na ně nestačí intuice. Například jsem pátrala, jaké platí zvyklosti u spropitného. Komu se dává a kolik? Když jsem se dozvěděla, že v USA se v restauraci dává spropitné 10–15 %, uklidnilo mě to. Konkrétní číslo a pravidlo, to je moje. V sociálních interakcích se ale přizpůsobuji až moc. Jsem trochu jako améba, která se napojí na druhého člověka a zformuje se podle něj. Problém nastane, když se sejde víc lidí a já si uvědomím, že s každým mluvím trochu jinak.

Nejsem ale sama, kdo vidí vysokou senzitivitu tam, kde není. Když Elaine Aron u svých prasynovců chybně předpokládala vysokou senzitivitu a později byl u nich diagnostikovaný autismus, popsala to ve svém dalším článku takto: „Nikdo, kdo miluje své děti, nechce myslet na autismus, dokonce ani když dítě jí pouze tři druhy jídla nebo se dvacet minut šťastně dívá na točící se kolo u bicyklu.“

Kristen Hovet to považuje za další důkaz, že představy doktorky Aron nepřekračují zastaralé, nekompletní a stereotypní pohledy na autismus, neboť jen velmi málo lidí diagnostikovaných s úrovní 1 autismu by s jejím popisem autismu souhlasilo. Mnoho lidí na úrovni 1 spektra má tendence a chování, které se blíží „normálu“, a proto jsou často špatně diagnostikovaní nebo nediagnostikovaní po většinu svého života, což je běžná zkušenost obzvláště pro ženy na spektru.

Výzkumy autismu přináší nové překvapivé informace a vyvrací předsudky a mylná přesvědčení, která panují dokonce i mezi odborníky. Aktivisté dokonce prosazují, aby autismus nebyl označován jako porucha nebo nemoc a byl tak zbavován stigmatu. Ale já jsem pořád ještě nezjistila, jestli mezi vysokou senzitivitou a vysoce funkčním autismem nějaké rozdíly existují.

Rozdíly mezi autismem a vysokou citlivostí

André Sólo v článku Do Highly Sensitive People Have Autism? mimo jiné odkazuje na studii Neurovědeckého výzkumného institutu Kalifornské univerzity. Autoři této studie zhodnotili výsledky výzkumu tak, že základním rozdílem by mohla být míra, s jakou člověk pociťuje vztahy s lidmi jako emocionálně odměňující a do jaké míry je schopen v těchto vztazích adaptivně reagovat (takzvaná hormonální/fyziologická odezva na podněty). Autor článku tuto myšlenku rozvíjí a vysvětluje, že pro vysoce citlivé lidi bývá sociální interakce zvýšeně odměňující (uklidnění až po jasnou radost z pozitivní interakce).

Lidé s autismem však sociální interakce prožívají jinak. Kontakt s jinou osobou může upoutat jejich pozornost, ale nemusí interakci nutně cítit jako smysluplnou nebo emocionálně odměňující. Lidé s autismem mohou vytvářet a vytvářejí hluboké, smysluplné vztahy jako kdokoli jiný, ale nespojují si je nutně s emocionální odměnou.

Úplně nevím, co je myšleno emocionální odměnou, ale představuji si ji jako dobrý pocit z dialogu a pocit spojení s druhým člověkem. Něco takového zažívám při pozitivním a hlubokém rozhovoru a vlastně je to pro mě jeden z důležitých životních prožitků, i když za něj platím přetížením. To ale neplatí o small talku a tlachání, tam žádná odměna nepřichází, ale i v tomto případě se s jistým odporem zvládnu přizpůsobit.

Pokud jde o hormonální/fyziologickou odezvu, vysoce citlivý mozek prý vykazuje vyšší úrovně aktivity v oblastech souvisejících s klidem, hormonální rovnováhou a sebeovládáním. Naproti tomu autistický mozek podle výzkumů vykazuje méně aktivity v oblastech souvisejících s klidem, emocemi a společenstvím. To by mohlo vysvětlovat zvláštní paradox, který zažívám: prý působím na lidi uklidňujícím dojmem, i když já se uvnitř cítím jako nervák. Když něco takového slyším, divím se, že nikdo nevnímá drnčení mé nervové soustavy podobně jako u drátů vysokého napětí. Možná druhé uklidňuji proto, že jsem zvyklá celý život uklidňovat sebe.

Jenže pozor, vědci do této studie zahrnuli pouze lidi vyšším stupněm autismu a vyloučili mírnější formy autistického spektra, aby bylo možné případné rozdíly v aktivitě mozku dostatečně rozpoznat. Navíc uvedli, že je zatím ještě příliš málo studií vysoké senzitivity, a jejich závěry tedy máme považovat spíše za předběžné. Tak tedy ani vědci ještě nemají jasno.

Studie švédského Institutu Karolinska se zase zaměřila na to, co mají autističtí a senzitivní lidé společné, a vyslovila předběžnou hypotézu, že asi 85 % překrývání rysů autismu a senzorické citlivosti lze vysvětlit sdílenými genetickými faktory. Rodiče a sourozenci lidí s autismem mají často mírnější verzi senzorické citlivosti, což naznačuje, že zvýšená citlivost může být v rodinách geneticky předávaná. Analýzou bylo zjištěno, že pokud má jedno dvojče rysy autismu, druhé má často senzorickou citlivost. Tato souvislost je silnější u jednovaječných dvojčat než u dvouvaječných. Protože jednovaječná dvojčata sdílejí veškerý svůj genetický materiál a sourozenecká dvojčata jen zhruba polovinu, zjištění naznačuje, že rysy související s autismem a senzorickou citlivostí sdílejí genetický základ.

I v mém příbuzenstvu se vyskytují atypické rysy, i když nikdo nebyl diagnostikován s autismem. Tyto svérázné vlastnosti skutečně neodpovídají stereotypnímu zobrazování autismu podle Elaine Aron, ale jsou propojeny s laskavostí, smyslem pro humor a ryzí pravdomluvností v jedinečnou lidskou bytost.

Neurodiverzita v praxi

Když si sečtu, co zjistily výzkumy, asi jsem spíš vysoce senzitivní, ale vlastně to není podstatné. Elaine Aron ve svém článku o autismu a senzitivitě vyslovila názor, že oba tyto jevy jsou projevem neurodiverzity, která je v lidském společenství přirozená.

Považuji neurodiverzitu a povahové rozdílnosti v lidském společenství za nesmírně důležité. Díky naší rozdílnosti se můžeme vzájemně doplňovat a společně překračovat naše limity. Společnost by se nemohla rozvíjet, pokud by všichni lidé byli stejní a měli stejnou povahu.

Vysoce senzitivní lidé bývají neviditelní díky své přizpůsobivosti a napojení na druhé lidi. Jejich přínos je zřejmý, i když není viděn. Tito lidé jsou mírotvůrci: usnadňují spolupráci v pracovních týmech, fungují jako katalyzátor, umí spojit rozdílné lidi, zlepšují vztahy a komunikaci v rodinách, dávají druhým pocítit, že jsou přijímáni, viděni a že jim konečně někdo rozumí. V případě akutního ohrožení zpravidla nepodléhají panice a dokážou se soustředit na řešení situace. Na druhou stranu kvůli zahlcení bolestnými emocemi se vysoce senzitivní často odvracejí od věcí, které nemohou snést. Nedívají se na zpravodajství překypující hrůzami, utíkají od bolestí světa. Také se bohužel nechají snadno umlčet.

Naproti tomu lidé s autismem se umí zabývat bolestnými věcmi, dokážou světu říct, že „císař je nahý“. Jejich hlas je velmi důležitý. Málokdo z nás přemýšlí o jatkách, o zabíjení zvířat pro naši potravu, protože to je příliš děsivé a bolestné. Někteří se s tím vypořádali tak, že nejedí maso. Pro mě je to extrémně bolestné téma, od kterého utíkám. Nemůžu snést, že veselí a inteligentní vepříci a něžné krávy před smrtí trpí hrůzou a při umírání trpí. Nesnesu myšlenku na lidi, kteří tuto práci dělají, a jaký to na ně má dopad.

Temple Grandin, žena s autismem, hrdinka knihy Antropoložka na Marsu, se od tohoto tabu neodvrátila. Patří k předním odborníkům na živočišnou výrobu v USA a usiluje o etičtější zacházení s dobytkem na jatkách. Vynalezla naháněcí chodbu se zatáčkou, která snižuje u zvířat strach z blížící se smrti. Své porozumění zvířatům a soucit s nimi projevila tím, že pro ně vymyslela jatka, kde netrpí strachem ani bolestí, a v této oblasti šíří osvětu.

Když v roce 2008 propukla v USA finanční krize, která se rozlila do celého světa, všichni byli šokovaní kromě několika lidí, kteří ji předvídali. Jedním z nich byl manažer hedgeového fondu Michael Burry, člověk s Aspergerovým syndromem (ve filmu Sázka na nejistotu ho výborně ztělesnil Christian Bale). Byl mezi prvními, kdo předvídal tento krach, a vydělal pro sebe a své klienty díky správným investicím miliardy dolarů.

Jeho síla spočívala v tom, že dokázal prostudovat všechny informační materiály k investičním produktům, které se později ukázaly jako toxické. Vyhledal si informace o mnoha tisících hypoték, které byly podkladem těchto investičních produktů. Pro neurotypického člověka obrovský objem nesnesitelně nudného čtení. Michael Burry dokázal vše prostudovat a vyvodit z toho globální dopady. Řídil se logikou. Nenechal se strhnout iracionálním přesvědčením ostatních investorů, že to, co předpovídá, se v minulosti ještě nikdy nestalo, a proto se to nestane ani teď.

Nejde však jen o významné osobnosti s obrovským přínosem pro lidstvo. Jde o každého člověka. Každý člověk na této zemi je důležitý. Význam každého jednotlivého člověka mnohdy nedokážeme rozpoznat, protože přesahuje do oblasti spirituality, evoluce, kvantové fyziky, humanismu a filozofie, protože přesahuje hranice lidského myšlení.

Hans Peter Röhr to vyjádřil slovy: „Každý člověk je nekonečně cenný a zasluhuje lásku, přestože má své chyby a slabosti. Každý má právo cítit se vítaný na této zemi, aniž by pro to musel něco dělat. Každý má právo být pro sebe dostatečný, nést si v sobě pozitivní základní cit pro vlastní osobu, milovat sám sebe, být spokojen se svými schopnostmi, talenty a vlastnostmi.“

Koncepty autistického spektra a vysoké senzitivity, které nejsou a nebudou dokonalé, nám, neurodivergentním lidem, pomáhají porozumět naší jedinečnosti a odlišnosti, ale i tomu, co máme s ostatními lidmi společné. Pomáhají nám najít rovnováhu mezi požadavky vnějšího světa a svým niterným světem. Pomáhají nám překonat překážky ve spojení s druhými lidmi a neurotypikům zase trochu porozumět nám.

Mám podezření blížící se jistotě, že každý člověk alespoň občas cítí, že úplně nezapadá. Žádný člověk se totiž nemůže vejít do umělé škatulky vytvořené svou dobou a kulturou. Na to je příliš těsná a krátkozraká. Je úžasné, že v naší době už přestávají být lidé zarovnáváni do latě, že začínáme chápat, že odlišnost není nebezpečná, ale je velkým bohatstvím a přínosem. Někdy může být těžší najít společnou řeč, ale za to hluboké a cenné, co v každém člověku je, to stojí.

Petra, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Otázky na konci

Tváří v tvář umírání nás nehřejí úspěchy, přesčasy a peníze, ale vědomí blízkosti.

8 min

Ztracení v životě

Všechno zvládneme, se vším si poradíme. Nikdy nedáme najevo křehkost. A uvnitř se trápíme.

22 min

Pouto nedůvěry

Nenarodila jsem se svojí mámě. A obě jsme celý život měly strach, že ta druhá …

18 min

Kolik toho zvládnu

Mnoho úkolů zabere právě takový čas, jaký jim jste ochotní věnovat.

10 min

Odstřihnout rodiče?

Dospělé děti toxických rodičů hledají nejméně špatné řešení.

11 min

5. 11. 2021