V tomto roce již podruhé ležím v nemocnici. Trochu vynucené zpomalení. Ale což. Všímám si najednou toho, co se mi při hospitalizacích opakuje. Když si balím tašku do nemocnice, jsem plna odhodlání. Když něčemu nebudu rozumět, zeptám se. Chci, aby se mnou bylo partnersky zacházeno, nechci být v roli pacienta bezmocná. Vnitřně se podporuji těmito povzbuzeními: „Holka, nejsi tu poprvé. Lékaři, lékařky a sestry jsou tu pro tebe. Když budeš potřebovat, řekni si, to zvládneš.“
Co se mi to však po týdnu na nemocničním lůžku opakovaně děje? Najednou sama sebe slyším, jak na pokyn tady máte prášeček velmi submisivně odpovídám: „Děkuju vám, sestřičko, za medicinku.“ Uf, takto jsem to přece nechtěla. Nechci, aby na mě někdo používal zdrobněliny, nechci ve zdrobnělinách odpovídat.
Co se stalo, že na poznámku sestry nemám na starosti jenom vás vůbec ničeho nejsem schopná, pouze hlasitě polknu? Čím to je, že u mě pravidelně během hospitalizace dochází k proměně ze svobodomyslné ženy, které komunikace nedělá velký problém, v šedou myšku zabořenou do nemocniční postele, jejímž hlavním úkolem je „hlavně nikoho nezatěžovat“?
Při zamyšlení nad odpovědí nad tímto procesem mé změny během hospitalizace jsem si vzpomněla na studenty medicíny, které mám v psychoterapii. Chodí jich ke mně do terapie několik. Zaujalo mě, že společným jmenovatelem setkání s nimi je, že jejich citlivost je během studia vyhodnocována jako handicap.
Když například studentka na praxi zaklepala na dveře nemocničního pokoje, než vešla, byla zdravotnickým personálem okřiknuta. Nemusí klepat, tady to opravdu není nutné. Když se zachovala během praxe lidsky s respektem k soukromí pacientů, bylo to vyhodnoceno jako její neschopnost.
Když během studia tito studenti ukážou v kontaktu s pacienty svou citlivost, lidskost, je to dost často jejich školiteli shozeno ve smyslu: „Nesmíte to tak prožívat, jinak se na tuto práci nehodíte.“ „To byste se z toho brzo zbláznili.“
Je to důvod našeho setkávání v terapii, protože jsou školním systémem během studia medicíny nuceni k chování k pacientům, které jim není vlastní. Snaží se předstírat sebejistotu. Do psychoterapie přichází s úzkostí, která z tohoto předstírání vzniká.
Nerovnost rolí
Často se setkávám s lékaři, kde partnerský přístup v komunikaci nezažívám. Psychiatr a zakladatel transakční analýzy Eric Berne popisuje tři ego stavy: rodič – dospělý – dítě, které při komunikaci používáme. Při pobytu v nemocnici se potkávám s nejčastějším způsobem zacházení: zdravotní personál (rodič) vs. pacienti (děti).
Při mých pokusech pacienta vrátit se na partnerskou rovinu (dospělý vs. dospělý) je nejčastější reakcí odpověď ve stylu: „Vaše otázky nás zdržují, takhle se to prostě tady dělá.“ Dle komiksu Opráski z českí historje: „Se stim smiř.“ Všímám si, že se tomuto tlaku jako pacient většinou podřizuji a po jednom dnu snahu o partnerský přístup v komunikaci vzdávám.
Co k tomuto procesu přispívá? Myslím, že docela jednoduché věci. Biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek ve své knize O moci, nemoci a psychosomatice popisuje například kmeny, kdy dominantní jedinci mohou nosit nápadný oděv a mají právo na nepředvídatelnost, zatímco submisivní členové kmenu „poslouchají jako hodinky“. Už oděv zdravotnického personálu vs. pyžamo pacientů jasně ukazuje, kde je čí role.
Když přichází lékař, situace na oddělení se mění, vše je nutné podřídit velké vytíženosti lékaře. Na mou otázku, co se dělo během mého operačního zákroku, slyším odpověď: „Dopadlo to dobře, už jsem vám odpovídal.“ Když se zkusím ještě jednou z pozice dítěte dostat na pozici dospělého a pochopit, k čemu byl zákrok důležitý, je mi jasně ukázáno, že už lékaře zdržuji, že nemá na starosti pouze mě.
Obdivuji ty, kdo i v takové situaci dokážou „držet pozice“, tuto situaci ustojí a dále se ptají. U mě dochází k proměně, zapadám do role pacienta / dítěte, které zdržuje, a více se neptám.
Partnerský přístup
Přesto to však sama se sebou (pacient vs. lékařská autorita) nechci vzdávat. Povzbuzením mi byla slova teologa a terapeuta Petra Glogara: Být autoritou znamená stát pevně a odpovědně vůči těm, kteří mi byli svěřeni, ale zároveň musím respektovat jejich svobodu. Nikdo nemůže poslušností vůči autoritě nahradit vlastní kritický rozum.
Tato slova mě podporují v odhodlání, že ani během hospitalizace v pyžamu není mým hlavním úkolem hlavně se neptat a nezdržovat. Chci v tomto přístupu podpořit sebe i vás. Mám víru v to, že když nás bude víc, kdo budeme usilovat o partnerský přístup i během pobytu v nemocnici, můžeme se tím podílet na změně nemocničního prostředí. Ano, lékaři jsou často přetížení, zprávy z médií o lékařských přesčasech nám pacientům mohou brát odvahu s lékaři komunikovat.
Možná se ptáte, čím nemocniční prostředí mohu z pozice pacienta ovlivnit. Jde to vůbec? Zkusila jsem sepsat několik konkrétních bodů pro nás pacienty, v čem si můžeme dodat odvahy:
- Dbejme na uspokojení svých základních potřeb – možná to zní banálně, ale v nemocničním prostředí je jednoduché zanedbat základní potřeby (toaleta, jídlo), abychom „nezdržovali“. Tím narůstá naše frustrace a odolnost ke stresu v náročném prostředí se snižuje. Dbejme na tyto potřeby, i když to způsobuje „komplikace“.
- Ptejme se – když k nám lékaři mluví v termínech, kterým nerozumíme, nebojme se zeptat. Máme právo v civilním jazyku rozumět tomu, co se s námi bude dít.
- Ventilujme své strachy, ptejme se na rizika spojená s tím, co se na nás chystá – ne, opravdu nikdo nemá právo shodit naši otázku na možné komplikace. Ne, nejsme hysteričtí nebo přecitlivělí, když se ptáme, co může být v souvislosti s naším výkonem rizikové.
- Sepišme si, na co se chceme lékařů zeptat. Často se nám děje, že během kontroly u lékaře či lékařky, kteří mají velmi limitovaný čas na setkání s námi, si na to důležité, na co jsme se chtěli zeptat, vzpomeneme až před dveřmi ambulance. Tahák v kapse nám může být důležitým pomocníkem.
- Je bolest, kterou aktuálně máme, nutná? Není možné si od ní ulevit? Nehrajeme si na „tvrďáky“, kteří to zvládnou, i když to není úplně potřeba?
- Je nutné, abych u lékaře, který mi opakovaně neodpověděl na to, co jsem potřebovala, se kterým jsem měla opakovaně pocit, že jej zdržuju, opravdu zůstala? Není možné lékaře či lékařku změnit – nejsem u nich i přes svou nespokojenost jen proto, že je trapné odejít?
Možná chci vyjmenováním konkrétních bodů povzbudit sebe i nás všechny, abychom při příští hospitalizaci nezapadli do vyjetých kolejí systému i našeho vlastního přístupu. Při cestě domů autobusem čtu velký billboard s reklamou na soukromou nemocnici s nápisem „Postaráme se o vaše zdraví“. Tento slogan mě opravdu nenalákal, spíše vylekal. Chci se o své zdraví starat sama, a pokud je třeba, společně s lékaři.
Pokud máte ke svému zdraví podobný přístup jako já, přeju nám, ať během pobytu v nemocnici proces proměny v šedou myšku, jejímž hlavním úkolem je nezdržovat, ustojíme. Budu nám v tom fandit.
