Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Ekonomie dobrovolnictví

Překvapivě mnoho lidí pracuje pro druhé zadarmo. Proč?

Ester Danelová

Ester Danelová

11. 10. 2010

Ekonomie nezná pojem zisk ze ztráty. Vše, s čím operuje, je totiž vyjádřitelné penězi. Vsadím se ale, že vy zmíněný pojem znát budete: z vlastního života.

Podle údaje World Volunteer Web odpracují mladí lidé ročně 2,4 miliardy hodin dobrovolnické činnosti. Proč to dělají?
 
Chcete se stát dobrovolníkem? Není to problém. Trh je plný příležitostí. Rok 2011 byl vyhlášen Evropským rokem dobrovolnictví a stránkami, jež nabízejí různé možnosti nezištné pomoci druhým, se internet dnes jen hemží.

Najdete tam vše: od programů Evropské Unie, přes programy jednotlivých neziskových organizací až po sdružující stránky, pod jejichž hlavičkou najdete inzeráty ze všech koutů republiky i světa: www.dobrovolnik.cz, www.dobrovolnici.cz, www.hest.cz.

Proč se princip líbí neziskovkám, státům i unii, to se ještě pochopit dá. Selský rozum se však ptá: Jak to, že je práce zadarmo atraktivní i pro ty, co by ji měli dělat?

Kdo je dobrovolník?

Dobrovolník je každý, kdo bez očekávání zisku nebo reciprocity druhému pomůže. Takto nezištně můžete pomoci sousedce s taškou či pratetě s vařením.

Co na to česká věda?

Otázku, proč se lidé věnují dobrovolnické činnosti, si v různých podobách kladou nejen filosofující tátové u českých stolů, ale například také studenti Masarykovy Univerzity. V jejím knihovním systému najdete na téma dobrovolnictví asi dvacítku diplomových prací, mnohé z nich v elektronické formě.

Můžete se však také dlouhodobě zapojovat do práce v nějaké z neziskových organizací nebo vycestovat do zahraničí: pracovat například pro Středisko náhradní rodinné péče jako Kmotr a organizovat volnočasové aktivity dětem z dětských domovů, nebo rovnou vyjet s Malaika do dětského domova v Africe a strávit tam půl roku.

Představa o dobrovolnictví se u nás často omezuje na mladé lidi. Tetě Bohušce od nás z kostela je ale přes padesát a co jsem živa, chodí pravidelně do domova důchodců popovídat si s babičkami toužícími po společnosti.

Bruceovi, bývalému generálnímu řediteli největší americké soutěže dokumentárních filmů, je už sedmdesát šest. Jelikož se ale po odchodu do důchodu nudí, začal cestovat po USA s partou, která staví baráky potřebným lidem.

Aktivních lidí důchodového věku tedy přibývá. Mezi dobrovolníky u nás však stále převládají mladí. V obou věkových kategoriích vedou ženy. Co jim práce dává?

Zadarmo není zadarmo

Ač „nezištná pomoc“ vypadá na první pohled ušlechtile, není to celkem jednostranná záležitost. Evoluční teorie přinesly myšlenku, že prosociální chování je ve skutečnosti vrozený způsob jak ochránit svůj druh. Tam však naše znalost nekončí.

Kde pomáháme

Zatímco v roce 2000 dobrovolnicky pracovalo jen 16 procent Čechů, průzkum o čtyři roky později přináší údaj 32 procent. Nejčastěji přitom pomáháme ve sportovních nebo náboženských organizacích, u dobrovolných hasičů či v klubech zahrádkářů.

Ve výzkumu z roku 2005 identifikovali Littlepage, Perry, Goff a Brudney šest kategorií motivů k dobrovolnické činnosti. Prví z nich je motivace sociální. Tedy příjemný pocit, když nás okolí za naši činnost ocení. Pozitivní odezva druhých je přece mechanismus, u kterého se začínáme učit co je dobré a co ne už jako děti. Fungujeme na odměny.

Další v pořadí je hodnotová motivace. Pomoc totiž nemusí být jednorázovým aktem vůle v tu konkrétní minutu. Může se stát zvnitřněnou hodnotou, která protkává náš život v stále nových podobách.

Kariérní motivace je naopak trochu „vypočítavá“: často je totiž předem jasné, že si díky dobrovolnické činnosti procvičíme staré a získáme nové dovednosti.

Motivace ke zdokonalování je hnaná chutí pochopit lidi, kterým pomáháme a kolikrát i chutí pochopit sami sebe. Být vystaven nové situaci a učit se jí přizpůsobit. Pátá, ochranná motivace, plní funkci úniku před špatnými pocity: například před svou leností nebo výčitkami, že se zabýváme už jen sami sebou a to bychom teda neměli.

Na konci výčtu motivujících faktorů pak stojí úcta a vážnost: potřeba budování vlastní hodnoty například na pocitu užitečnosti.

Zisk ze ztráty

Ekonomie nezná pojem zisk ze ztráty. Vše, s čím operuje, je totiž vyjádřitelné penězi. Vsadím se ale, že vy ho znát budete: z vlastního života. Vzdáte se pivních večírků – a dostanete dobrou známku u státnic. Vzdáte se patero náušnic – a ušetříte na výlet do Drážďan. Zisk ze ztráty je, když se s mnohdy nejistým výsledkem něčeho vzdáme a odměnu dostaneme v úplně jiné „měně“.

Děti ani Afrika nebyly nikdy moje srdcová záležitost. Jenže jsem jednoho dne v devatenácti slyšela známého mluvit o jejich nejnovějším projektu v Keni. Rozhodli se dlouhodobě podporovat dětský domov a školu Childrens Garden.

Začalo to nevinně sňatkem dvou keňských učitelů, pokračovalo osvojením několika desítek dětí a založením základní školy pro žáky z okolí. Někdy prostě uslyšíte hlas zvenku a něco ve vás mu odpoví. To něco se ve mně tehdy rozechvělo a řeklo: Jestli je to jen trochu potřeba, jedu. 

Obětovala jsem měsíc svého času, trochu jsem riskovala, že mě okradou, i strach z nemocí by byl na místě. Nairobi není ani bezpečné ani moc hezké město. Bydlení ve slumu, byť bylo levnou alternativou, se mnoha lidem zdálo trochu odvážné. Jenže zisky převážily „ztráty“, resp. investice – několikanásobně. Za pouhý měsíc jsem se toho naučila nejen o světě, ale i o sobě víc než tady za rok – o bohatých zážitcích z jiné kultury nemluvě. Tušila jsem to už před odjezdem?

Moje motivace odjet nebyla nijak výjimečná. V pracích Jitky Schusserové nebo Evy Surovkové se dočítám, že je to často právě náhodný podnět zvnějšku, co dobrovolnickou „kariéru“ odstartuje. Teorie ale popisuje i všechno ostatní, o čem jsem psala: chuť poznávat, potřebu být užitečný, přání učit se.

Není zisku beze ztráty

Naše ochota pomoci druhým má opravdu co do činění s vnímanými ztrátami a zisky, jak to shrnuli Piliavin, Rodin a Piliavin už v roce 1969. Samotné pojmenování zisků a ztrát se však komplikuje. Můžeme rozlišovat dva druhy. Ztrátu totiž utrpíme, když pomůžeme, ale stejně tak, když zůstaneme stát stranou. Pomoci může být riskantní a náročné. Nepomoci však může znamenat nepoučit se a nic nezažít.

Stejné je to i se zisky. Když náš přítel Bruce se stavbou domu pomůže, druzí jej budou zřejmě obdivovat, stráví spoustu času na čerstvém vzduchu a bude se těšit pocitu užitečnosti. Když by však zůstal doma, může se věnovat svým sedmi vnoučatům a nebude namáhat záda. Babo raď.   

Že je to hloupé, jezdit bydlet do slumu nebo si kazit na stáří záda? Jak shrnuje Jitka Schusserová ve své práci o motivaci k dobrovolnické činnosti: „Čím nepříjemnější a případně nebezpečnější je prosociální chování, tím vyšší je náš pocit uspokojení.“ Dobrovolnictví jako adrenalinový sport.

Tečka

Vyhodnocujeme tedy zisky a ztráty z aktivity nebo pasivity (ušlý zisk), atraktivitu projektu nebo zdánlivou užitečnost naší pomoci. Motivováni můžeme být konvenčně, když je pomáhání životním stylem či normou našeho nejbližšího okolí.

Dobrovolnictví je pak vlastně tím nejpřirozenějším způsobem, jak trávit čas. Věřící lidé a důchodci pomáhají prý nejčastěji právě proto a takový životní styl je podle Fričova velkého šetření z roku 2001 blízký 41 procentům českých „pomahačů“.

Druhým dominantním typem motivace je reciprocita, tedy očekávání zisku, jaký jsem výše popsala. Nové vztahy, dovednosti či uplatnění svého nadání nejspíš nenajdeme doma v koutě, ale když se s dobrou vůlí vrhneme do světa. A to žene kupředu 37 procent českých dobrovolníků.

Trojici stylů pak uzavírá takzvaná nerozvinutá motivace, která je vlastní 23 procentům dotazovaných. Sama se divím, proč se tak jmenuje, když ve skutečnosti jde o ušlechtilou víru ve smysluplnost konkrétní práce a radost z možnosti šířit dobrou myšlenku.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ideální by nejspíš bylo mít od každého trochu: být tu pro druhé, aniž bychom si to vůbec uvědomovali, umět z toho těžit a ještě se těšit idejím, které tak šíříme.

„Pomáhej“ v této formě mi zní v uších plněji než „poznej sám sebe“ nebo „nauč se být šťastný“. Obsahuje totiž obojí – a ještě někomu pomůžeme.

Zajímavý odkaz: Zákon o dobrovolnické službě

Diskuse 0