Všichni je prožíváme: radost, smutek, pláč, zahořklost, vnitřní bolest, hněv, strach, odpor… Proč je vlastně důležité dávat emoce najevo? Když to neumíme a neděláme, důsledkem je, že nejsme sami se sebou spokojení, protože většinou vnitřně cítíme, že potlačujeme své pravé já. Postupně se snižuje naše sebevědomí a narůstá frustrace, že se neustále podřizujeme okolí. Časem si můžeme dokonce vypěstovat úzkost nebo sociální fobii – člověk se začne vyhýbat lidem, protože má strach říkat, co doopravdy cítí.

Lidé, kteří v sobě emoce dlouhodobě dusí, mívají strach, že někdo překročí jejich hranice a oni se nedokážou ubránit. Často cítí bezmoc, že jsou druhým vydáni napospas, a tak se raději kontaktu vyhýbají a uzavírají se před světem. Někdy se takový člověk začne trestat a obracet hněv proti sobě, protože si například vyčítá, že neudělal něco, co sám chtěl, jen aby se druhým zavděčil. Jiní mohou nahromaděnou frustraci a vztek z potlačování svých potřeb a emocí obracet v agresi vůči okolí.

Ventilování emocí je důležité také proto, že jsme tak pro své okolí čitelní. Pokud dáváte najevo, co prožíváte, lidé zhruba tuší, co od vás mohou očekávat. Zároveň je snazší vzájemná komunikace. Ostatní berou na vědomí vaše potřeby a podle toho se mohou zařídit. Pokud vám na někom něco vadí, ale usmíváte se na něho, druhý má zkrátka dojem, že je všechno v pořádku. Takže dělá dál věci, které vám vadí, a ve vás vůči němu roste averze. Když dáte emoce najevo včas, pomůže to předejít konfliktům a domněnkám.

Proč si je nedovolíme projevit?

S emocemi umějí nejlépe zacházet malé děti, které jsou bezprostřední. Pokud je něco trápí, začnou plakat, když mají radost, smějí se. Emoce se jim rychle střídají a za krátkou dobu si nevzpomenou, že před chvílí plakaly. Dávají nám jasně najevo, co se v nich odehrává.

Bohužel se však děti často naučí řešit, jak budou před druhými vypadat, nebo se musí nějak chovat, aby je blízcí přijímali. Například pláč, vztek a další podobné projevy mohou být považovány za neadekvátní, protože jsou pro okolí nepohodlné. Dítě se naučí být pro své rodiče hodná holčička nebo chlapeček a přestává být autentické. Začne hrát různé role, kalkulovat, aby dostalo to, co potřebuje.

Pokud jsme zažili takovou výchovu, v dospělosti máme naučeno své emoce potlačovat. Nejčastějším motivem bývá strach, co si o nás druzí pomyslí, když řekneme jiný názor, než mají oni. Z toho může vyplývat strach, že budeme vyloučeni z nějaké skupiny, nepřijati, odmítnuti. Nebo obavy, že si na nás budou druzí ukazovat jako na černou ovci, protože nejdeme s davem, a tak dále.

Kdy emoce ubližují

Pochopitelně je důležité nacházet balanc, abychom své emoce neventilovali na úkor druhých. Když se učíte projevovat své potřeby, je to pro vás něco nového. Stává se tak, že se vaše chování dostane do opačného pólu. Pokud se začnete chovat agresivně, okolí tím značně trpí. Takový člověk například:

• Nevnímá vůbec potřeby druhých, prosazuje pouze ty svoje.
• Není schopný vyhodnotit situaci a adekvátně reagovat (to se často děje u osob, které byly v dětství ponižované a učí se prosazovat).
• Nedá druhým prostor, nenaslouchá.
• Zvyšuje tón hlasu, vyjadřuje se hrubě.
• Chová se impulzivně, když to není namístě.
• Postrádá empatii.

Jak tedy najdeme hranici mezi bezohledností a snahou všechny potěšit (nebo aspoň nikoho nenaštvat)? Je důležité naučit se své emoce korigovat. Pokud jste se delší dobu druhým lidem podřizovali a potlačovali jste své pocity, upozadili sami sebe, může se u vás probouzet impulzivita a agrese, neboť jste byli zvyklí potlačovat vztek. Také se můžete cítit jako oběť, být ukřivdění.

Zdravé hranice

Důležité je uvědomit si, že pokud jsme druhým doteď nenastavili žádné hranice, tyto nepříjemné situace jsme si vlastně vytvořili sami. Učme se tedy odmítat druhé v klidu a zkrátka jen trvat na tom, že je pro nás něco nepřijatelné, že to nechceme. Dalším krokem je uvědomovat si svá práva – naučit se být asertivní. Co asertivita znamená?

• Máte právo nesouhlasit.
• Máte právo říkat ne.
• Máte právo změnit názor.
• Máte právo být sami sebou.

Myslete na to, aby vám v situaci bylo dobře, ale zároveň aby vaše chování nepoškozovalo ostatní. To znamená vymezit se, ale nepřekročit hranici jiného člověka. Brát ohledy na druhé, dát jim prostor pro vyjádření, respektovat jejich názory, postoje – ale neznamená to, že musíte souhlasit, nebo se dokonce podřizovat.

Každému se nelze zavděčit. Není možné zvládat všechno a uspokojit potřeby všech. Je velmi důležité se chránit, neboť zdraví máte pouze jedno. Navíc: když do svého okolí vysíláte frustraci a neklid, ostatní mohou tyto pocity podvědomě zachytit a cítit k vám nedůvěru, i když si nebudou uvědomovat důvod. Časem to může vygradovat v konflikt či odcizení.

První kroky

Hodně lidí, kteří neprojevují své emoce, se cítí být v roli oběti a pocity bezmoci často promítají do svého okolí. To se může projevovat obviňováním typu ty můžeš za to, že mi je špatně, já jsem chudák. Postupem času zapomínají, že tento začarovaný kruh mohou změnit jen oni sami.

Důležitým krokem tedy je převzít zodpovědnost sami za sebe a uvědomit si, že jsme to právě my sami, kdo problém vytváří a přiživuje. Své hranice si určujeme my, můžeme také svobodně vyjadřovat své potřeby nebo nesouhlas. Zkuste vystoupit z komfortní zóny a začít se učit komunikovat se svým okolím.

Nezapomínejte dát si prostor pro zklidnění emocí – jestliže pociťujete vůči druhému agresi, dejte si chvíli čas, i kdyby to mělo být jen pár hlubokých nádechů, a pak se zkuste v klidu asertivně vyjádřit. Zpočátku to může být velmi těžké, neboť se učíme dělat něco, na co nejsme zvyklí.

Lidský mozek má sklony k lenosti a raději zabíhá do starých vzorců chování – vyhnout se konfliktu je svým způsobem pohodlné. Pokud však vydržíme, bude pro nás dříve nezvyklé chování čím dál snazší.

Jestliže postupně překonáte svůj strach a naučíte se lidem říkat, co chcete, co nechcete, co se vám líbí či nelíbí a co cítíte, začnete jim tím dávat najevo, kdo jste. Po čase se budete cítit spokojenější, klidnější, vyrovnanější a sebevědomější. Začnete také být pro druhé čitelní a lidé s vámi budou podle toho jednat. Díky tomu můžete od okolního světa dostávat to, co potřebujete.

Mohou se narovnat některé stávající vztahy a navázat nové s lidmi, s nimiž si budete rozumět. Zároveň se mohou vyselektovat lidé, kteří z vás vysávali energii. Pokud jste dřív každému vyhověli, protože bylo těžké vyjádřit nesouhlas, lidé, kteří na to byli zvyklí, se mohou hněvat, citově vás vydírat. Tento nátlak ve vás opět může vyvolat pocity viny, úzkost a tendence vrátit se do starých kolejí.

Když dojde na tuto fázi, doporučuji vám mít vedle sebe někoho, komu na vás záleží. Může to být blízká osoba nebo i psychoterapeut, zkrátka někdo, kdo bude stát při vás a bude vás podporovat na vaší cestě k sobě a ke svobodě. Zdravé vztahy jsou založeny na důvěře a svobodě, nikoli na nátlaku nebo sloužení druhým lidem. Ve zdravém osobním vztahu od nás protějšek nic neočekává, je rád, že prostě jen tak jsme.