K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Emoce jsou motor

S Radvanem Bahbouhem o moudrosti těla, sebekoučování a významu vize pro dosahování našich cílů.

„Náš pokrok je založen na tom, že lidé měli smělé vize,“ říká v rozhovoru psycholog a lékař Radvan Bahbouh. „Lidé, kteří nemají vize, si je často jen nedovolí mít, protože mají strach, že jde o útěk z reality. Řada lidí se vizí vzdá, když zažijí neúspěch. Kdo si například v pubertě představoval, že bude mít svatbu s vytouženou dívkou či chlapcem, a ono to pak nevyšlo, mohl být natolik zklamán, že si zakázal o čemkoli dalším snít.“

Alex: Začněme trošku nestandardně a obecně – jak ty jako kouč vnímáš vztah duše a těla? Pracuješ nějak s těmito koncepty v rámci koučování, které zjevně apeluje více na úpravu chování?
Doc. Bahbouh: Jazyk nám vnucuje, že duše a tělo jsou dvě oddělené instance. Historicky například přežívá představa, že si tělo dělá něco, co duše neschvaluje. Dodnes je tento pohled podporován specializacemi, v rámci nichž se lékaři věnují pouze tělu a nezabývají se duší, a psychologové jsou zase orientovaní na duši a o tělo se příliš nestarají. Prošel jsem medicínou i psychologií a na obou školách jsem byl zklamaný tím, že mi tam ten druhý přístup podstatně chyběl.

Kde konkrétně jsi viděl omezení obou přístupů?
Vzpomínám si, jak jsem v rámci studia medicíny sbíral anamnézu staršího muže a on zmínil, že záchvat dostal na svatbě své vnučky. V tu chvíli jsem se ho začal ptát na okolnosti této události, ale bylo mi řečeno, že to do medicíny nepatří, ať jdu po příznacích, protože při sběru anamnézy není čas na zbytečné vyptávání, aby se lidi moc nerozpovídali… Přitom víme, jak moc jsou emoce spojené s tělem – vždyť jsou dokonce definovány tím, že je doprovází fyziologická reakce. V psychologii o zážitcích spojených s emocemi hovoříme, ale zase není běžné zabývat se tělem a jeho fyziologií, natož intervencí na tělesné úrovni. Provázanost těla a duše je dobře patrná na samotném placebo efektu, který je zesílen už jenom tím, že si s námi někdo povídá a že se nám někdo věnuje.

Co říká naše tělo

Jak ses s tím vypořádal? Jak toto všechno aplikuješ v koučování?
Rád využívám prvky psychoterapie orientované na tělo, která integruje oba přístupy. Jeden směr úvah – ale i intervencí – je psychosomatický: v tomto směru se zabýváme tím, jak psychika ovlivňuje projevy našeho těla, včetně nemocí. Setkávám se v rozhovoru s tím, že člověk řeší nějaké téma v koučování a zároveň zmiňuje související potíže, se kterými chodí k lékaři. Příkladem může být klient, který si stěžoval, že nemá žádnou vizi, a současně trpěl výpadky zraku, jejichž příčinu lékaři marně hledali. Důležitý je i opačný směr úvah a intervencí, směr somatopsychický: jak naše tělo ovlivňuje naši psychiku. To, jak se chováme, jak tělesně reagujeme, ovlivňuje naše vnímání i prožívání. Během koučování navíc neustále sleduji fyziologické příznaky klienta – jak dýchá, kdy zčervená, kdy naopak ztuhne, kdy se uvolní…

Člověk může zvýšit své sebevědomí a s vyššími šancemi dosáhnout úspěchu či lepšího výkonu jen tím, že se postaví do pozice vítěze s rukama nahoře.

Sleduješ tedy projevy emocí?
Ano, protože motivace čerpá svou energii z emocí více než z rozumu. Aby se dělo to, co člověk chce, je zapotřebí zapojit emoce, nikoli jen dělat to, co se rozumově „má dělat“. Abych si byl jist, že se podařilo zapřáhnout emoce a že se tak klient dostane ke svým cílům rychleji, je nutné sledovat energii, kterou při rozhovoru dává najevo. Energie se projevuje tělesnou pozicí, gesty, ale třeba i tím, jak rychle a zvučně člověk mluví. Ukazuje se, že postoje lidí k různým věcem můžeme vyčíst z postojů těla. V koučování proto žádám lidi, aby vyjádřili tělesnou pozicí, jak se třeba momentálně cítí v práci nebo ve svém životě. Aniž by o tom příliš spekulovali, velmi rychle zaujmou pozici, která tomu pocitově odpovídá, a pak si povídáme, co jim na té pozici vyhovuje – třeba to, že jsou stabilní – a co jim naopak nevyhovuje – třeba to, že se cítí přetížení, omezení ve sféře svého působení, chybí jim odstup a podobně. Už jen to, jak to popisují, nás odkazuje k abstraktnější úrovni významů.

Takže pracuješ i s metaforami?
Ano, velké množství metafor je doslova tělesně zakotvených. Spojení jako zaujmout postoj, potřebovat oddech, uvolnit si ruce, být tvrdošíjný souvisí s naším tělem. S klientem díky tomu mohu hovořit metaforicky. Co by to znamenalo narovnat se v práci? Co by to znamenalo nebýt takto rozkročený? Přenášíme tedy tělesný zážitek, který se odehrává „tady a teď“, do obecnější a dlouhodobější životní reality. Tělesný zážitek z koučování si pak může klient přenášet do práce i osobního života, může si přes tělo snadno připomenout, jak se chce cítit, co chce udělat. Člověk si lepším uvědomováním svého těla uvědomí, že se chce chovat jinak. Tyto intervence se nazývají body-to-mind intervence a já je v koučování rád používám.

Když máme představu, tělo pak na ni reaguje, tedy dělá kroky, které vedou k naplnění toho, co jsem již měl ve své mysli.

Zmínil jsi vize. Jak je využíváš v koučovacím procesu?
Když zůstaneme u těla, je řadou pokusů prokázané, že člověk může zvýšit své sebevědomí a s vyššími šancemi dosáhnout úspěchu či lepšího výkonu jen tím, že se postaví do pozice vítěze s rukama nahoře. Vypadá to tak, že dvě až tři minuty stojíš v této pozici a výsledkem je, že se pak jinak cítíš. Je známo, že když člověk cítí úzkost, celé jeho tělo je jaksi zúžené, sedí shrbeně, a když se pak narovná, zazívá a natáhne, začne mnohdy pociťovat uvolnění. Velmi důležitý je proto při práci na sobě takzvaný body-scan, kdy si uvědomíme, jakou zaujímáme pozici, jak se cítíme ve svém těle, a po tomto uvědomění přejdeme do příjemnější pozice. Bereme tedy tělo jako svého partnera, kterého se snažíme uspokojit.

Bez plánu upadáme do automatismů

Jak je podle tebe možné, že naše vize ovlivňují dosažení našich cílů?
V mozku existuje premotorická kůra, ve které se přehrává všechno, co chceme udělat. Když si například řeknu, že kopnu do míče, tak si mozek nejdříve přehraje, že kopnu do míče, a pak teprve tělo kope. Jakákoli plánovaná činnost může těžko nastat, pokud nemám představu, jak bude vypadat. Když se ocitnu na výletě, nestalo se to jen tak, bez předchozího plánu. Je to svázané s tím, že jsem měl představu, že na výlet pojedu. Když máme představu, tělo pak na ni reaguje, tedy dělá kroky, které vedou k naplnění toho, co jsem již měl ve své mysli. Když sis teď objednávala kávu, taky sis nejdřív představila, na co máš chuť, a pak sis ji teprve objednala.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Jak to funguje při dosahování našich cílů?
Díky tomu, že si můžeme něco představit, můžeme jít i dále, než že si jen něco objednáme nebo vyjedeme na výlet. Když člověk bydlí v podnájmu, může si představovat, jak bude jednou bydlet v domě, a pak začne činit kroky k tomu, aby si na dům vydělal. Náš pokrok je založen na tom, že lidé měli smělé vize. Někdo si představil, že bychom mohli létat, což vedlo k vzniku letadla. Vize každého jednotlivého člověka vedou k tomu, že činí kroky, které vedou k jejich naplnění.

A co lidé, kteří nemají vize?
Lidé, kteří nemají vize, si je často jen nedovolí mít, protože mají strach, že jde o útěk z reality. Například si říkají, že nemá smysl chtít studovat psychologii, protože se tam stejně nedostanou – což vede k tomu, že si nepodají ani přihlášku, a tak se tam opravdu nedostanou. Řada lidí se vizí vzdá, když zažijí neúspěch. Kdo si například v pubertě představoval, že bude mít svatbu s vytouženou dívkou či chlapcem, a ono to pak nevyšlo, mohl být natolik zklamán, že si zakázal o čemkoli dalším snít. Je důležité mít své vize, ale je potřeba být také připraven na to, že se vize nemusí vyplnit hned, protože mnohdy je musíme modifikovat.

Koučování samo by mělo usilovat o to, aby bylo jen přechodovým stavem, než se lidé začnou koučovat sami.

Jak pracuješ s lidmi bez vizí v koučování? Umíš člověka naučit, aby měl vize?
Lidé, kteří tápou, nevědí, kam se v životě vydat, začínají s malými cíli. Třeba si zkusí představit, jak by chtěli prožít dnešní večer, aby byl hezčí než běžné večery. Načež večer zkusí utvářet podle takových představ. Když člověk nemá plán, tak večer taky nějak prožije. Ale tím, že nemá plán, spadne do svého večerního automatismu. Třeba zasedne – jako mnohokrát předtím – s oříšky k televizi. Když nemám plán, jak prožiju víkend, tak ho prožiju dle návyků poslední doby. Přes tyto drobné krůčky se pak člověk propracovává k dlouhodobějším cílům.

Ve svých publikacích používáš termín „sebekoučování“. O co jde? Jak to funguje?
Sebekoučování je systematická práce na sobě, na svém rozvoji. Systematická práce na našem rozvoji se odehrává i ve škole, ale později musíme tuto práci převzít sami. Vize našeho rozvoje už pak nejsou vizemi lidí, kteří vytvářejí učební plány, ale vizí nás samotných. Jestliže si seberozvoj nepřevezmeme do svých rukou, nerozvíjíme se tak, jak bychom mohli. Sebekoučování nás učí pracovat se svou vnitřní motivací, s tím, co opravdu chceme, jak ty věci děláme, abychom neustále hledali příležitosti dělat to ještě lépe, posunout se v tom, abychom byli svými vlastními učiteli nebo svými vlastními kouči. Koučování samo by mělo usilovat o to, aby bylo jen přechodovým stavem, než se lidé začnou koučovat sami. Dokonce jedním z cílů koučování by mělo být, aby člověk vbrzku přešel do fáze sebekoučování, tedy aby člověk nebyl ohrožen stagnací a automatismem, do kterých máme často tendenci přecházet.

Jsi vytížený člověk, jak relaxuješ? Jak odpočíváš?
Relaxuji hodně. Dnes jsem měl několik sezení, ale byl jsem si i zahrát squash. Mám za sebou velmi vytížené týdny a pak na několik týdnů jedu na dovolenou. Mám ve zvyku střídat úseky intenzivní práce, kdy se nechám do práce plně vtáhnout, s úseky, kdy si cíleně naplánuji činnosti, při kterých regeneruji. Hlavně rád cestuji, navštívil jsem již mnoho vytoužených míst.

Diskuse 0

Radvan Bahbouh

Psycholog, lékař, matematik, kouč