Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Emocionální úrazy

Kterým ze sedmi zranění duše trpíte? Buďte sami sobě trpělivým ošetřujícím lékařem.

Psychologie.cz

10. 1. 2014

Bylo by vážně pěkné, kdyby naše životy byly tou pomyslnou procházkou růžovým sadem. Jenže okamžiky štěstí, klidu a pohody je možné prožívat tak příjemně pouze proto, že máme srovnání s okamžiky, kdy cítíme pravý opak. Jak se vyrovnávat s emočními šrámy nebo rovnou úrazy, se kterými bojujeme mnohem častěji než s perlivým pocitem radosti?

Že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, je úsměvnou hříčkou, která má bohužel reálný podkres. A úplně stejně je to i s obyčejnou lidskou radostí. Pozitivní myšlení jako všelék na všechny trable světa nefunguje, nebo aspoň neznám moc lidí, kteří stojíce po kolena v blátě dokázali ocenit kvalitu bahna a radovat se z toho, jak prima jim bude, až budou zase v suchých ponožkách. Pokusy o pozitivní myšlení za každou cenu jsou málo uvěřitelné a taky často hraničí s až hysterickou snahou se životem prousmívat.

Život je častěji plný problémů, které vyžadují neustálá řešení. Když se zamyslíte třeba nad dnešním dnem, asi v něm najdete víc momentů, kdy se snažíte najít východisko, než chvil, kdy byste si říkala: „Ó, jsem tak šťastná, jak jen to vydržím?“

Pokud necháme nadsázku a ironii stranou, je jasné, že každodenní otloukání duše ve víru světa musí mít svou emočně stabilizující protistranu: proto, abychom nepropadli pocitu, že nic nestojí za to. Na trhu je spousta edukativních knih, jak se cítit skvěle, jak prožít svůj život ve štěstí či jak rozdávat jen lásku a světlo. Kdo si nikdy v životě nekoupil ani jedinou, má přesně teď možnost hodit tím pomyslným kamenem.

Sedm typů emočních úrazů

Jenže tenhle druh literatury nejčastěji přináší jen instantní, dočasná řešení. Problém vás naučí spíš přehlížet, nevšímat si ho. Další knihy jsou zase tak odborné, že se v jejich terminologii normální člověk ztratí. Výjimečným počinem je proto kniha Emocionální první pomoc respektovaného amerického terapeuta Guye Winche.

Autor v ní zcela přesně popisuje sedm základních zdrojů emočních úrazů – a kromě samotné definice nastiňuje i řešení, která má ověřená ze své vlastní praxe. Díky svému klasickému medicínskému vzdělání je pojmenoval termíny skutečných fyziologických bolestí, na nichž metaforicky ukazuje, že rány duševní mohou mít podobné postupy léčby jako ty fyzické.

1. Šrámy způsobené odmítnutím

Tohle je ještě drobná bolest, ale i tu je někdy složité dostat z hlavy. Škrábanec na duši vám může způsobit i to, když vám přítelkyně neodpovídá na zmeškané hovory, dlouho odkládá společnou kávu nebo si vás smaže z Facebooku. Asi vám to úplně nezlomí srdce, každopádně vám tahle malá křivda naskočí pokaždé, když se o osobě, která vás vyškrtla ze svého života, někdo jiný zmíní.

Silné vztahy se nevybudují ze dne na den a ty staré se obnovují stejně dlouho, jako z vašeho života mizely.

Můžete se samozřejmě pustit do obviňování sebe sama, hledat na sobě donekonečna chyby, pátrat po příčinách nebo se klidně zlobit rovnou na celý svět. Faktem je, že když s vámi někdo komunikovat už nechce, nebo aspoň potřebuje pauzu, násilím jej do hry „můj život“ stejně nevrátíte.

Náplasti na takový šrám jsou podle doktora Winche naštěstí hned čtyři:

  • Nepodléhejte vlastní sebekritice.
  • Vybudujte si znovu sociální sebevědomí tím, že se spíš než na zavržení budete zaměřovat na své silné stránky, které jistě ocení někdo jiný.
  • Najděte si novou přítelkyni nebo vybudujte silnější vztah s těmi stávajícími.
  • A hlavně zapracujte na svém vlastním prahu citlivosti: nechcete ze sebe udělat cynickou stvůru, ale pokud posunete hranici své vlastní vztahovačnosti, budete na případná budoucí odmítnutí aspoň lépe připravená.

2. Povolené svalstvo způsobené osamělostí

I tady je přirovnání k tělesné bolesti podle Winche naprosto případné – pokud se dlouhodobě cítíte osamělá, můžete ve fyzické rovině skutečně pociťovat až jakési ochabnutí. Pokud se nestýkáte s jinými lidmi, případně svůj osobní čas mimo pracoviště trávíte výhradně sama, tím složitější bude obnovit sociální vazby. A „vytrénovat“ se do sebejistoty a schopnosti normálně komunikovat může trvat stejně dlouho jako si místo povoleného svalstva pořídit svalstvo pružné.

  • Trénujte podobně, jako byste byla ve skutečné tělocvičně. Vraťte se k setkávání s lidmi, které jste měla ráda a už dlouho jste je neviděla.
  • Zavolejte starým přátelům a klidně se přiznejte, že se vám po nich stýská. Nebojte se to udělat a nedopusťte, abyste uvěřila vlastním chmurným myšlenkám, že vás třeba už nemají rádi.
  • Chovejte se ale striktně logicky: pokud staré vztahy nepřežily a vy si s těmi lidmi zkrátka už nemáte co říct, poděkujte aspoň za příležitost tyto vztahy v klidu uzavřít.

Pozor ale na to, abyste, sportovní terminologií řečeno, „nepřepálili začátek“. Nezahlťte ani své přátele, ani sebe samu nějakým kolmým startem – když se rozeběhnete po dlouhé době polehávání na gauči, taky si nenaordinujete ultramaraton. Silné vztahy se nevybudují ze dne na den a ty staré se obnovují stejně dlouho, jako z vašeho života mizely.

3. Zlomenina zapříčiněná ztrátou

Ztráta blízkého člověka je jedním z nejtraumatičtějších zážitků. Smrt je definitivní a smířit se s ní a prostě ji přijmout je prací i na léta. Úzkost je ovšem v tomto případě zcela přirozenou emocí a můžete ji pociťovat nejen při ztrátě někoho blízkého, ale i když se vy sama ocitnete v situaci, která ohrožuje váš život nebo pocit bezpečí. Taková zkušenost totiž rozbije na kousky vaši představu o světě jako o místě, kde jste si jista, a nutí vás připouštět si velmi intenzivně myšlenku, že vlastnímu životu ani emocím zas až tak moc nevládnete.

Tím, že v sobě problém dusíte, že jej pořád převalujete na jazyku a nepustíte ho ven, si ubíráte neuvěřitelné množství energie.

Ve své knize Emocionální první pomoc autor jako léčbu téhle zlomeniny doporučuje najít způsob, který je vlastní vašemu dosavadnímu životu. Někdy potřebujete víc času než onen symbolický rok, abyste se se ztrátou vyrovnala, a chcete zkrátka dlouze truchlit. Jindy vám může pomoci, když se zamyslíte nad tím, jaký má tato bolest význam pro váš další život. A pomoci k usebrání se by vám mělo hlavně vědomí, že ztráty tohoto druhu jsou nevratné a že je možné je vzít jako novou startovní pozici (byť trochu hořkou).

4. Otrava vinou

Předchozí popsané bolístky jsou na zpracování náročné i proto, že jste se o jejich vznik nemusela vůbec nijak přičinit. Pokud vaši duševní pohodu ale ohrožuje přetrvávající pocit viny, budete bojovat ještě s jednou větou: Můžu si za to sama. Je celkem jedno, zda váš život otravuje pocit viny skutečný, tedy kdy jste něco opravdu provedla, nebo domnělý, tedy moment, kdy se obviňujete z toho, co s vaším konáním zas až tak nesouvisí.

Pocit jakékoli viny váš život bez nadsázky otráví. A jako s otravou byste s ním měla také nakládat.

  • „Vypláchněte“ si otrávené místo, a jestli je to třeba, připusťte i pomyslnou amputaci, abyste zachránili zbytek.

Řekla jste něco, co vás mrzí? Přestřelila jste při hádce? Nebo jste ublížila či znepříjemnila život někomu druhému jen proto, abyste zachránila svou situaci? K překonání pocitu viny vede relativně snadná cesta – pokud o všem mluvíme. V praxi je to samozřejmě těžší. Ale neodkládejte to příliš dlouho, mějte na paměti, že jen prodlužujete svou vlastní „otravu“.

  • Omluvte se těm, kterým jste ublížila, a ve chvíli, kdy vaši omluvu přijmou, odpusťte svůj přešlap sama sobě.

Nenuťte lidi znovu opakovat, že se na vás nezlobí, protože tím svou vinu částečně přenášíte i na ně. Odpustit sama sobě je mnohem těžší než omluvu vyslovit. Přestaňte se pak cítit provinile, protože jen tak můžou vaše vztahy pokračovat ve zdravém duchu.

5. Porucha trávení

Pokud před sebou máte situaci či problém, který je potřeba vyřešit, neztrácejte příliš mnoho času jeho přežvykováním. Vymyslíte sice tisíc způsobů a přehrajete si stovky etud, v nichž si natrénujete, jak budete mluvit, co budete říkat a jak budete reagovat na další podněty, jenže tohle vnitřní nekonečné omílání a pokusy dobrat se cíle ve skutečnosti povedou jen k tomu, že se celé věci jednoduše „přejíte“ – a nebude se vám chtít ji v reálném světě opravdu řešit.

  • Při rozebírání problému, který vás trápí, se nebojte vyslovovat své pochybnosti. Mluvte o nich s těmi, kterých se týkají. Tím, že v sobě problém dusíte, že jej pořád převalujete na jazyku a nepustíte ho ven, si ubíráte neuvěřitelné množství energie.

Jestli je tím problémem třeba „jen“ vztek na někoho dalšího, spíš než na vybroušení proslovu se soustřeďte na to, abyste do budoucí konverzace vnesla optimistický nádech. Doktor Winch tvrdí, že i nedokonalé vysvětlení toho, co vás trápí, společně s přiznáním, že vám na dané osobě záleží, v konečném důsledku přinese mnohem jasnější výsledek. Takže spíš než abyste se snažila připravit na to, jak někoho precizně sejmete, je lepší dát najevo vlastní zranitelnost. Berte to jako cestu k vlastnímu sebezdokonalování.

Musíte se zabývat nejen svými omyly, ale stejně často si přiznat, že ve skutečnosti jste člověk, který má spoustu dobrých stránek.

6. Dýchavičný strach ze selhání

Každý člověk na téhle planetě má strach ze selhání. A každý člověk na téhle planetě jednou selže. Není proto důvod dopřávat tomuto strachu příliš mnoho pomyslného kyslíku pro nádech. Zřejmě neexistuje osoba, která by se i v dobách, kdy se ve svém životě cítí naprosto komfortně, nezabývala oním co by, kdyby. Pokud se ale těmito představami zabýváte nad míru, pokud právě tyto představy formují vaše další kroky a výhradně rozhodují o směru vašeho konání, je něco špatně. Jistě je potřeba brát ohled na důsledky vašeho chování, ale nadužívaní představy o špatných koncích třeba v případě vztahů ten brzký konec záhy přivodí.

Proč? Opakovanými pochybnostmi si totiž spíš dříve než později implantujete myšlenku, že vy sama nestojíte za happy end.

  • Zkuste se podívat na svůj život z perspektivy. I v okamžicích, kdy se nemůžete nadechnout, se totiž při pohledu shůry vyjeví pravda: váš život je v pořádku. Nějaké vaše selhání sice jednou přijde, ale není potřeba jej každé ráno čekat u dveří.
  • Soustřeďte se na právě probíhající okamžik: buďte přesvědčena o tom, že se intuitivně rozhodujete dobře.

Pokud se dokážete oprostit od trémy z nejhoršího možného konce, bude se vám opravdu lépe dýchat. A nedušená vlastním strachem ze selhání se budete vážně rozhodovat lépe.

7. Narušená emocionální imunita

Tohle je pravděpodobně nejméně nápadná, o to však zásadnější hrozba. Narušení vaší emocionální imunity je choroba plíživá, podobně jako syndrom vyhoření. Začíná velmi nenápadně, klesajícím sebevědomím. Jenže zdravé sebevědomí je pro vaše duševní zdraví tím základním stavebním kamenem.

Psycholog Guy Winch mluví o tom, že je nanejvýš důležité nezabývat se jen vlastními chybami. Jistě, je potřeba si je uvědomovat, abyste je neopakovala, nebo aspoň ne příliš často. Ale vaše přehmaty se nesmí stát měřítkem vašeho sebehodnocení. Zkrátka se musíte zabývat nejen svými omyly, ale stejně často si přiznat, že ve skutečnosti jste člověk, který má spoustu dobrých stránek.

  • Chvalte se. Jako si každý večer probíráte, co se vám nepovedlo, stejně si připomeňte, nač jste na sebe naopak pyšná. Přehrajte si situace, v nichž jste ve vlastních očích obstála.

Klidně si veďte jakýsi katalog vlastních silných stránek. Naučte se ale i přijímat komplimenty a neshazujte ty, kteří vám je skládají. Vybudujete si tak duševní rezervy, jež vám umožní být v každodenním životě emocionálně otužilá. A přijměte fakt, že vaše občasné výpadky nejsou v rozporu s vaším nejlepším svědomím.

Jazyk jako návod

Ne nadarmo se říká, že v mateřštině je možné vysledovat příčiny skutečných nemocí.

  • Bolí vás žaludek? Asi nemůžete něco strávit.
  • Nemůžete něco rozdýchat? Je potřeba pročistit vztahy.
  • Nedokážete nějakou narážku spolknout? Nenechte si otrávit život.

Řeč je nejjednodušším vyjadřovacím prostředkem. Nespoléhejte na to, že vašemu okolí přece musí být jasné, jak vám je. Když cítíte duševní nepohodu, mluvte o tom se svými blízkými. A v rámci popsaných sedmi zranění buďte sama sobě tím nejtrpělivějším ošetřujícím lékařem. Nechcete přece svůj život strávit léčbou – tím spíš, když ve vlastních rukou máte snadnou prevenci.

Článek najdete v novém čísle časopisu Moje psychologie.

Diskuse 0