Když jsem se před několika lety rozhodovala, kam profesně směřovat, koketovala jsem s myšlenkou, že bych podstoupila psychoterapeutický výcvik. Kamarád psychoterapeut, který se v oblasti práce s psychicky oslabenými pohyboval několik let, mě však varoval: „Jsi hrozně empatická. Musíš si držet odstup. Dávej pozor, aby tě nesežrali emoční upíři.“

Tehdy jsem ten pojem slyšela poprvé. Pobavil mě. Když jsem však nad jeho významem začala pátrat, pochopila jsem, o kom je řeč. A taky jsem pochopila, že takových lidí ze svého okolí znám docela dost. A že se na mě doslova lepí. A ano – vysávají. Prostě upíři.

Mám za to, že tito jedinci vyhledávají specifický druh lidí. Vlastní snad nějakou sondu, podle které poznají, jaká osoba je pro jejich záškodnickou činnost nejvhodnější. Taková osoba musí být především empatická, vnímavá a ochotná naslouchat.

Takže klasický profil ideálního terapeuta. Což o to, terapeut dostane za tu trpělivost zaplaceno. Dokáže navíc nešťastníku porozumět a poskytnout mu adekvátní přístup. Navíc mají terapeuti psychohygienické techniky, které je udržují vůči upírům imunní.

Jenže když není nablízku odborník, upíři své tesáky zatnou do kohokoliv, kdo aspekty empatie, vnímavosti a naslouchání splňuje. Tyto milé vlastnosti se tak mohou stát poněkud kontraproduktivními. Kontakt s lidmi, kteří život zasvětili nadávání na svět, lidi a vůbec celou existenci, dá pořádně zabrat.

Tady máš mou hromadu hnoje

Po setkání s nimi jste unavení, apatičtí a deprimovaní. Jejich podmračenost se šíří jako mor. I když si říkáte, že vaši dobrou náladu nemůže nikdo pokazit, emočním upírům se to daří rafinovaně. Hrají na strunu vaší citlivosti. Poté, co se vypovídají, se jim zpravidla trochu uleví. Vy však máte dojem, že nesete tíhu několika kilogramů emočního balastu.

„Andy, budeš mít teď někdy čas?“ zjišťovala vždy žalostným tónem jedna ze známých, na kterou by charakteristika emočního upíra seděla jako zadek na hrnec. Píšu v minulém čase ne proto, že by se změnila, ale proto, že jsem s ní přerušila kontakt. Neměla jsem totiž kapacitu, abych během setkání pokaždé poslouchala ukňouraný monolog.

Jednou to byla šílená práce, podruhé zdravotní problémy, potřetí špatná finanční situace, počtvrté rozchod s přítelem (a já se mu ani nedivím)… Byla jsem zavalena stížnostmi nebo nadávkami, které však měly být adresovány někomu úplně jinému. „S tebou je to tak fajn,“ končila pak známá, když na mě vysypala dostatečnou hromadu duševního hnoje. „Ty mi tak rozumíš, tobě můžu všechno říct…“ Já jen apaticky kývala hlavou – na víc jsem se prostě nezmohla. Vnitřně se ve mně přitom praly dva přístupy.

Na jednu stranu mi bylo Katky líto. Skutečně se neměla komu vypovídat. Já byla zřejmě jediná, kdo tyhle litanie dokázal snášet. Svým způsobem jsem se cítila ušlechtile. Brala jsem to jako dobrý skutek. Na druhou stranu jsem však z každého setkání přicházela domů v hrozném stavu. Psychicky ubitá. Jako by ze mě známá vysála všechny pozitivní emoce.

Poslouchat dvě hodiny systematického stěžování by vyčerpalo i trénovaného terapeuta. Že s tím však budu muset něco dělat, mi došlo ve chvíli, kdy jsem se už poněkolikáté přistihla při vymýšlení vhodné výmluvy, proč setkání zrušit. Nechtěla jsem jednat nečestně a Katku jsem tedy konfrontovala přibližně následovně: „Ráda ti naslouchám a vážím si, že se mi svěřuješ. Mám však dojem, že naše setkávání jsou jednostranná. Potřebuju vlastní prostor, ráda bych taky něco řekla. A moc by mě potěšilo, kdyby ses dívala na svět i z té lepší stránky. Určitě zažíváš pěkné věci…“

Ačkoliv jsem argumentaci pojala podle tradičního diplomatického modelu nenásilné komunikace, nevedla moje snaha k dobrému výsledku. Byla jsem obviněna, že se snažím lidi měnit, že jsem necitlivá… Kdybych měla naproti sobě vyrovnanou osobnost, tento způsob by na ni s největší pravděpodobností zabral. Ale na základě reakce jsem se utvrdila, že jednám s emočním vysavačem. Tito lidé si v zatuchlém světě negativity vyloženě libují a jakákoli snaha poukázat na jejich jednostranný přístup na ně působí jako… no, jako sluneční světlo na upíra.

Svět je zlej

Nemusím chodit daleko pro další příklad. Toho času se v mé blízkosti pohyboval muž, který si dělal naděje na důvěrnější vztah. Já ho však brala jako kamaráda. Hlavním důvodem, proč jsem nechtěla začít něco víc, byl jeho postoj ke světu. Od první chvíle jsem zpozorovala, že má tendenci mluvit negativně: Tenhle člověk byl divný, tohle nešlo, tady bydleli idioti… Lidi byli dle jeho názoru nepřející lstivé bestie, svět plný nespravedlnosti a jeho život ležel na pokraji totálního bankrotu.

Sám o sobě neměl valné mínění. Shazoval se, stále poukazoval na to, že má nadváhu (aniž by s tím něco dělal), stěžoval si na svou neperspektivní práci, kapitalismus a konzumní způsob života. Navíc problémy zaháněl alkoholem. Jelikož jsem cítila, že v podstatě to nemyslí zle, ale že je nešťastný, trpělivě jsem jeho nářky poslouchala. A opravdu svědomitě jsem se snažila pomáhat.

Přemýšlela jsem, jak ho rozveselit. Zapojila jsem mozek kouče a uvažovala, v čem je dobrý a kde by se mohl realizovat. Ukázala jsem mu několik způsobů, jak by mohl svou situaci zlepšit. Navrhla jsem, že ho seznámím se zajímavými lidmi, kteří by ho mohli posunout dál. Přemýšlela jsem, až se ze mě kouřilo, opravdu upřímně jsem se nad jeho situací zamýšlela… Na každý takový návrh se mi dostalo jedno velké „ale“.

Ale to bych musel udělat tohle… Ale já neumím jednat s lidmi… Ale to by bylo moc komplikované… Jako kolovrátek – ale, ale, ale na n‑tou. Zvolila jsem v sebeobraně nakonec taky formu diplomatického upozornění. Nedostalo se mi sice tak příkrého odmítnutí jako v prvním případě, dotyčný se však začal o to víc litovat – že to měl těžké, že je na svět naštvaný oprávněně atd.

Z toho plyne další znak emočních upírů – vždy se najde důvod, proč negativismus ospravedlnit. A vždy za to mohou „ti druzí“. Rodina, přátelé, šéf, kolegové, škola, politika, společnost, dokonce i s obviněním církve jsem se setkala.

Emoční upíři nevědí (ani nechtějí vědět), že každý z nás si může zvolit, jak bude na události, lidi a svět reagovat. Někdo vidí v těžkostech potenciál růstu. Někdo obtíže z tohoto důvodu dokonce vyhledává. Emoční upíři to mají obráceně – v každé radosti vidí nějakou potíž. Neumí se radovat z maličkostí.

• „Dobro neexistuje,“ řekl mi jednou další z emočních upírů.
  
• „Hm,“ nenechala jsem se odradit, „já vidím dobro každý den. Třeba v tom, že se probudím a jsem zdravá. To nemusí být samozřejmost. Někteří lidi jsou nemocní, jsou na tom mnohem hůř.“
  
• „Lidi jsou h…“
  

Tím naše konverzace skončila. A někde tam jsem se taky rozhodla, že emočním upírům už ve svém životě nebudu dávat prostor. Na to se mám moc ráda. A nejde jen o psychickou pohodu – i z čistě racionálního hlediska není kontakt s takovými lidmi efektivní. Nic zajímavého se od nich zpravidla nedozvíte (pokud tedy nejste vášnivý sběratel katastrof). Nebývají příliš oblíbení (proč asi, že), takže jejich síť kontaktů není příliš bohatá. Nač tedy s takovým člověkem trávit čas, když navíc vaše snahy o pomoc ignoruje?

Nastavit hranice

Pokud jste ve výše uvedených příkladech našli podobnost s některými případy ve svém okolí, pak je načase přehodnotit postoj. Pokud nejste profesionál, který má v popisu práce tahat lidi z psychických bažin, zaměřte se víc na sebe a své potřeby. Může to být zpočátku těžké a může vás hryzat svědomí. Je to však klam.

Emoční upíři si vybírají pro své řádění právě lidi, kteří mají silné prosociální cítění. Vědí, že se jim budete věnovat. Nakydají na vás nejen svoje problémy, ale zpravidla začnou útočit i na vaši vlastní iniciativu. Tak jeden z mých známých upírů pravidelně shazoval moje pracovní výsledky. To, že sám žil na podpoře, jen hovořilo pro prachobyčejnou závist, která jeho chování motivovala. Taky jsem se s ním brzy rozloučila.

Nemusíte být na upíry příkří. Pro začátek stačí klasická asertivita nebo výše uvedený model nenásilné komunikace podle Marshalla Rosenberga:

• Nejprve dotyčného oceňte za důvěru, kterou do vás vkládá tím, že se vám svěřuje.
  
• Pak přejděte k tomu, co vnímáte jako problém. Hovořte však pouze ze svého úhlu pohledu. Např. Mám dojem… Já to tak vnímám… apod. Vyhněte se formulacím typu Ty vždycky…
  
• Vyjádřete svoje potřeby. Např. Ráda bych, abys mi věnoval/a pozornost, stejně jako ji věnuji tobě. Nebo Když pořád mluvíš negativně, vysává mě to.
  
• Navrhněte model pro budoucnost. Např. Můžeme se domluvit tak, že budeme sdílet přibližně stejnou míru osobních věcí? nebo Co kdyby ses zkusil/a dívat na svět víc pozitivně? apod.
  

Vyvarujte se vyčítavého tónu, ale mluvte důsledně. Pokud bude protějšek ochotný spolupracovat, můžete si gratulovat. Jeho emoční vampirismus není tak silný. Pokud vás však zahrne obviňováním nebo nadávkami, sdělte, že za takových podmínek se nebudete stýkat. Máte právo na vlastní život a nejste odpovědní za emoce druhých lidí.

Více k tématu:
Barbara E. Hort: Psychická manipulace ve vztazích
Carl Alasko: Emoční balast
Marshall B. Rosenberg: Nenásilná komunikace