3. 10. 2018
Výhry a prohry, které zažijeme, dávají zrod našim emocím, postojům k sobě, životu a světu. V naší době se však mluví víc o výhrách a vítězích, možná až v jakési kompulzivní míře. Na mnoha úrovních vlastní existence sledujeme, jestli vítězíme, a trápíme se, když to tak není (respektive to tak nevyhodnocujeme). Žijeme v době adorující vítěze a „vyhrávej“ je dalším pop-psychologickým přikázáním, které docela přísně dělí lidi do kast a na insidery a outsidery. Neměl jsem v plánu psát o dalším „přikázání“, ale nějak si mě opět našlo. Chci ale psát spíš o prohrách.
Utvářejí nás stejně významně jako výhry, a přitom se o nich moc nedovídáme, nemáme návody, jak se k nim stavět, jak se z nich učit a zvedat. Je nespočet knih o cestách k vítězství, ale minimum o prohrách a „umění prohrávat“. Když před lety vznikala kniha Nezdařená terapie a bylo osloveno mnoho známých psychoterapeutů, aby popsali nějaký příběh z praxe, kde to nevyšlo, a aby napsali, jak tuto „prohru“ zvládli, velké množství z nich odmítlo spolupracovat, jen aby si nezkazili auru dobrého – „vítězného“ – terapeuta.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné