Označení „blbec“ a „lidská blbost“ používáme téměř všichni a poměrně často. Zamýšlel jsem se nad tím a chci se alespoň pokusit toto nelehké téma zpracovat čtivou formou, a přitom ne jako úplnou zábavu. Jsem připraven i na to, že budu sám za blbce označen, protože podle některých čtenářů se dost možná jen blbec může zabývat tímto tématem. Nakonec bych byl rád, kdyby můj počin inspiroval někoho z odborníků ke zpracování skutečně odborného článku na toto téma.

Kdo je to tedy blbec a kdo blbec není? Je blbost stálá vlastnost, nebo jde jen o nějaký způsob obecně společensky nevhodného chování či vyjadřování? Dokážeme to odlišit a rozeznat? Na tyto otázky chci hledat odpovědi, aniž bych si kladl za cíl na ně fundovaně odpovědět a definovat nějakou nezvratnou teorii.

Pokud se chceme dobrat k jakési definici či vymezení toho, kdo je to blbec nebo co je to blbost, myslím, že je nejprve nutné uvést, co v žádném případě za blbost není možno považovat a kde tento pojem slouží pouze jako nesmyslná chybná nadávka nebo označení. 

Blbce rozhodně nelze definovat jen úrovní jeho inteligence. Blbec není člověk slaboduchý ani vyloženě mentálně retardovaný.  Pojmy označující stupně mentální retardace mnohdy přešly do obecného povědomí a sami odborníci je přestali používat.

• Více v článku Petra Pražáka Průvodce psychologickými urážkami

Považovat tedy někoho za blbce jen proto, že nemá dostatečně vysoké IQ, není myslím na místě.

Někteří lidé označují za blbce ty, kteří nedosahují podle jejich měřítek dostatečné úrovně vzdělanosti. Nijak nesnižuji význam lidské inteligence a vzdělání, ale pro naše potřeby je i toto pojetí nutno vyloučit.

Člověk málo vzdělaný jistě nemá rozsáhlé odborné znalosti z nějakého konkrétního oboru, nicméně může být dobrý obecně v širokém společenském rozhledu, může znát (daleko lépe než velký vzdělanec) každodenní praktické záležitosti, intuitivně rozumět přírodě, potřebám dětí apod. Navíc jako blbce lidé často označí například i lékaře, právníka, vysokého státního úředníka či politika, a ty rozhodně nemůžeme považovat za lidi málo inteligentní nebo málo vzdělané.

Tři podoby lidské blbosti

Koho tedy můžeme označit za blbce a co za lidskou blbost? Napadá mě několik typů chování, které jsou takto okolím obvykle označovány.

Blbec je člověk, který dokola opakuje stále stejné věci a očekává rozdílné výsledky

To zní velmi jednoduše a logicky, a přesto se to děje snad každému z nás. Opakujeme stejné chyby v zaměstnání, v osobním životě, ve vztazích nebo v internetových diskusích.

• Žena, která si najde pátého opilce a násilníka a bude vám tvrdit, jak to teď už konečně vyjde, že na ni určitě bude hodný, že tento muž je ten pravý a podobně, rozhodně vykazuje známky… minimálně toho, že opakuje stále stejnou chybu.
• Nebo muž, který už třikrát spadl při práci ze střechy, je celý dolámaný, ale i přes dobře míněné rady od okolí se odmítá upoutat bezpečnostním pásem, protože prostě nemá čas, je to nepohodlné…

Jsou toto blbci, naivkové, hlupáci, lidé líní přemýšlet, lidé, kteří se nemají rádi? Jaké jiné bychom jim dali označení? A nechováme se tak někdy sami také? Zasloužíme si proto být všichni označeni za blbce?

Blbec je samolibý člověk, který má (podle sebe samého) vždy, za všech okolností a ve všem pravdu

Nechci se příliš pouštět do velkých filozofických úvah o tom, co je to pravda. Pokud jde o obecné pravdy o světě a životě, známe jen určité střípky velké skládačky a mohli bychom říci, že úplnou pravdu nemá nikdo z nás – možná je to spíš tak, že „pravda má nás“. Zůstaňme tedy u pravdy ve formě přesvědčení o něčem.

O pravdu se hádají děti na pískovišti, puberťáci ve škole, partneři ve vztazích i politici vládnoucí světu. Všichni mají pocit, že mají recept na pravdu, na to, co je správné, kudy vede cesta ven z problémů. Přitom jde často jen o sobecké zájmy prosazované na úkor druhých a neschopnost nebo spíš neochotu vnímat druhou stranu, naslouchat jí a v ideálním případě hledat společné východisko.

Opět pokládám otázku – nechováme se tak někdy všichni? Nehrajeme si hru na pravdu a na to, že ji máme právě my a v žádném případě ne ten druhý? Nejsme tedy všichni tak trochu blbci?

Blbec je člověk, který škodí sobě či druhým, aniž bychom mohli nalézt jasnou motivaci, proč to dělá

Manipulátor hraje hry, aby dotyčného dostal tam, kam chce. Je jedno, jestli jde o obchodního zástupce, který chce prodat, muže, který svádí ženu, aby ji dostal do postele, nebo ženu, která je zrovna hodná na svého partnera jen proto, aby jí koupil nový svetřík. Jsou to hry, je to někdy dost nepříjemné, ale takové chování lze odhalit a najít pro ně vysvětlení.

Můžeme říci, že člověk označovaný jako blbec škodí bez důvodu, bez logického vysvětlení. Bez dlouhodobé intenzivní hluboké analýzy za jeho dobrovolné účasti prakticky nelze nalézt kořen jeho motivace a jeho blbost vyléčit. Sám často ani neví, proč se chová, jak se chová, není si vědom toho, že dělá „blbost“, že škodí sám sobě i druhým, a není ani v nejmenším schopen a ochoten uznat a přiznat sobě ani druhým, že to tak je, i kdyby byl tisíckrát na své nevhodné nebo dokonce vyloženě škodlivé chování upozorňován.

Znovu se ptám – nechováme se tak někdy všichni? Kolikrát jsme byli upozorněni svým okolím:  „Hele, tohle nedělej, tím škodíš sobě, mně, druhým lidem…“, a přesto jsme nad tím mávli rukou a udělali znovu totéž, aniž bychom ve skutečnosti svým chováním něčeho smysluplného dosáhli nebo něco získali.

Kouzelné slůvko sebereflexe

Co myslíte, mají tyto tři kategorie blbců a blbosti něco společného? Podle mého názoru je společným prvkem nedostatek schopnosti sebereflexe. Tu chápu jako schopnost reflektovat sebe sama, tj. nahlížet na sebe sama, vnímat a uvědomovat si svou osobnost, své postoje, své myšlenkové konstrukce, svá přesvědčení o sobě i o světě, schopnost a ochotu tyto zpochybnit v případě, že dostaneme na základě svých zkušeností sami od sebe nebo od okolí zpětnou vazbu, že něco není v pořádku.

Neznamená to být „kam vítr, tam plášť“ a neustále pochybovat o všem, co děláme a co si myslíme, ani o svých schopnostech, dovednostech, názorech a životních zkušenostech, cílech a smyslu našeho bytí. Cítíme‑li se se svými názory, postoji, myšlenkovými konstrukcemi šťastni, cítíme‑li, že nás nic netíží, že jsme v souladu s naším nitrem, resp. s tím, co bychom mohli obrazně nazvat „tichý hlas našeho srdce“, máme‑li zpětnou vazbu i od svého okolí, že svým chováním druhým neubližujeme, popř. dokonce pomáháme, není důvod něco zásadně měnit.

Pokud však negativní zpětnou vazbu od svého nitra nebo od okolí opakovaně dostáváme, myslím, že je naší povinností a úkolem se nad tím minimálně zamyslet, poctivě si projít všechny své dosavadní postoje, myšlenkové konstrukty, přesvědčení a názory, podívat se na své způsoby, jakými se chováme k sobě nebo k okolí.

To, že budeme považováni druhými za blbce, ještě možná není taková tragédie. Tragédií ovšem je, pokud za celý život tuto zpětnou vazbu nedokážeme využít, nenaučíme se dostatečné sebereflexi a necháme tak (byť nevědomě) sebe či druhé lidi kvůli své neochotě podívat se sami na sebe zbytečně trpět.

LáďaUO, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz