Nový velkofilm vás vezme na projížďku fascinujícím světem lidských snů. Co o nich říká správně a co si tvůrci přibarvili?

Představte si, že umíte lidem pronikat do snů. Když budete trochu hajzlíci, můžete toho snadno využít ke špionáži. Stačí se nechat najmout nějakou firmou, abyste vytáhli know how z hlavy spícího ředitele jejich konkurence.

Co když je ale klient ještě větší hajzlík a namísto průmyslové špionáže po vás chce psychologický zločin těžkého kalibru – vnuknout dědici konkurenční firmy myšlenku, že nenávidí svého otce a musí zničit jeho impérium?

Christopher Nolan, režisér velkofilmů Temný rytíř a Dokonalý trik, nadchnul novým snímkem Počátek diváky i kritiky, v němž se mu bezesporu podařilo posunout možnosti filmového vyprávění.

My ostatní si ve zkratce připomeneme děj: Dvě a půl hodiny jste sledovali, jak se Leonardo di Caprio noří hlouběji a hlouběji do řetězu snů, jež se zdají jiným lidem ve snech o tom, že spí, jen abyste nakonec spolu s ním váhali, jestli už se konečně probudil do skutečného světa, nebo jestli budete riskovat ještě jednu sebevraždu s tím, že tentokrát už se můžete odprásknout doopravdy.

Pokud se zajímáte o psychologii, začne vám po zhlédnutí Počátku vrtat hlavou, jak to vlastně s těmi sny je. Ve filmu se o nich dozvíte mnoho, pojďme si ale ověřit, co z toho se dá brát vážně.

Stovka snů ve snu

Pokud jste ještě nikdy nezažili sen ve snu, vězte, že je to normální. Filozofka Celia Green už před 42 lety popsala dva typy falešného probuzení. Buď se podle ní můžete ve spánku „probudit“ do nezvyklého prostředí – v tomto případě se často stává, že opět „usnete“ do původního snu.

Druhou možností je, že se vám bude po falešném probuzení zdát o vaší posteli, vašem bytě a vašich ranních rituálech – brzo vás ale začnou znepokojovat podivné zvuky, zvláštní napětí a další nezvyklé prvky.


Důležité je držet se termínu „falešné probuzení“. Člověk snící ve snu se, narozdíl od principů, na nichž stojí film Počátek, nenoří hlouběji a hlouběji do svého podvědomí. Pouze se mu zdá o tom, že se právě vzbudil. Jde tedy spíš o „sen za snem“. Tady se poprvé dostává jeden z motivů snímku – že lze během několikahodinového spánku díky zacyklení snů prožít celý život – do rozporu s vědou.

Kolik snů ve snu se vám může zdát? Filozof a matematik Bertrand Russell prý prožil zhruba stovku falešných probuzení za sebou. Jestli vám Počátek přišel jako zneklidňující a složitý, co byste řekli na takový zážitek?

Jedna minuta ve snu není dvanáct v realitě

Zajímavým problémem je subjektivní vnímání času při snění. Podle filmu prožijete jednominutový sen jako dvanáctiminutový zážitek. Jinými slovy, zatímco váš bdící partner na vedlejší posteli přečte jednu stranu knížky, vy jich podle Počátku ve spaní přelouskáte dvanáct. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje.

Trezor a snář

Zajímavý je postřeh jedné z postav filmu, že stačí, aby architekt snu, během něhož má dojít k loupeži informací, umístil někam sejf – a oběť si do něj prý podvědomě uloží tajné vědomosti. Zloději pak prý stačí sejf otevřít a vše si přečíst. Když ale sáhneme po snáři (vědecké vysvětlení smyslu jednotlivých objektů ve snech pochopitelně chybí), zjistíme, že trezor „z duchovního a citového hlediska představuje břímě (přání, chtění, nechtění a závislosti) v mysli snícího; obsah trezoru nám umožňuje plnit zbytečná přání, prohlubovat závislosti a vyhýbat se nechtěnému“. Podle jiného snáře může trezor být také „symbolem věcí, které považujeme za nepostradatelné“, další snář vysvětluje sen o sejfu jako znamení toho, že „dostanete květiny od někoho, do koho byste to neřekli“. Tvůrci si roli trezoru ve snu evidentně vymysleli, což jim vzhledem k rozdílům v interpretaci ve snářích snad ani nemůžeme zazlívat.


Vnímání času ve snech, hlavně těch lucidních (tedy těch, ve kterých víte, že spíte), zajímá psychiatry a neurology už několik desetiletí. Jeden čas byla dokonce populární teorie, podle níž se nám zdají sny pozpátku.

Velice zajímavý výzkum, který Počátek až znepokojivě připomíná, proběhl před šesti lety na dvou německých univerzitách, v Heidelbergu a Mannheimu. Tam zadali pětici lidí, kteří pravidelně zažívali lucidní snění, úkol spočívající v počítání čísel a cvičení – jeho dokončení signalizovali spící účastníci škubnutím oka.

Výsledek? Ve spánku počítáte stejně rychle jako ve skutečném světě a dřepy děláte dokonce o něco pomaleji. Závěr samozřejmě není bůhvíjak univerzální, ale dává vám jen malé naděje na to, že byste během spánku v letadle mohli ve snu prožít celý život.

Krásná skořápka, bohužel prázdná

Při sledování Počátku jsem si vzpomněl na čísi výrok, že matematika je jako šití oblečků pro neznámá zvířata, a je na ostatních vědách, aby ta zvířata našly a oblečky použily.

Nolanův film objevně pracuje s různými formami vyprávění, jenomže – co je pod tím? Žádná z postav neprochází skutečným vývojem a o lidské duši se člověk z filmu dozví jen pár wikipedických mouder. Nemluvě o oslích můstcích, které je při čtyřech úrovních snů nutné mezi nimi vystavět.

To samo o sobě není chyba a u Počátku se můžete skvěle bavit. Jen kroutím hlavou nad kritiky, kteří o snímku mluví jako o nejlepším díle dekády, která navíc sotva začala. Těším se, až nějaký režisér vezme tyhle rafinované šaty a obleče do nich skutečné drama.

Zajímavé odkazy:
Dokument BBC o vnímání času (anglicky)
Německý výzkum o běhu času v lucidních snech (anglicky)
Falešné probuzení na Wikipedii (anglicky)